Dělat si to po svém. Chmelař, Černý a Goralska zvou do Provozu na audiovizuální festival Luft 2024

Udržet něco pět let, to už je v dnešní hektické době, která vyžaduje stále nové podněty, na gratulaci. Jak se vám to podařilo?

Hynek Chmelař: Taky si myslím, díky! Luft jsme začali už s minulým ročníkem brát jako jakési vyvrcholení našeho celoročního snažení v Galerii Provoz. Zároveň jsme ho postupně transformovali do trochu volnějšího tvaru, aby nebyl žánrově omezen jen na video a videomapping. Abychom mohli prezentovat různé podoby současného umění dotýkající se sice tzv. nových médií, ale abychom měli větší volnost, příležitost k experimentování a aby nás to bavilo. Tohle poslední kritérium je základ úspěchu.

Samozřejmě máme štěstí, že Luft se zatím stále těší podpoře města, díky které můžeme tyhle aktivity realizovat. Taky je s námi už druhý rok Dominika Goralska jako třetí do kurátorského týmu. Letos jsme přibrali i Nikolu Haikerovou jako produkční a různé další posily, takže se nám daří nějak rozumněji distribuovat energii a zkrátka dělat to, snad, lépe, ale přitom stejně svobodně. Zároveň jsme taky udělali nějaké změny jak v programu, tak hlavně v samotném termínu konání. Původní termín na konci léta nám sice poskytoval obecně víc času na všechno, ale akce se kryla s festivalem Inverze a do značné míry i s Ostravskými dny. Bylo toho moc a Luft jakoby trochu upadal do pozadí. Rozhodli jsme se proto, že to letos zkusíme ještě před létem. Uvidíme, jak to bude fungovat.

Před rokem se v Provozu potkala skvělá sestava umělců, připomenul bych třeba působivé světelné objekty Jana Poše. Dlouho jsem pak na jeho až metafyzické instalace myslel, třeba na Ikarův pád. Co z loňského Luftu rezonuje ve vaší kurátorské ale i umělecké duši?

Hynek Chmelař: Já to vnímám asi spíše jako celek. Výstava se podle mě povedla a zbytek programu snad také. Bylo to pestré, mezinárodní, poetické, angažované i výtvarně experimentální. Na to se snažíme navazovat a dělat si to zároveň co nejpříjemnější. Výborným zážitkem bylo třeba ambientní odpoledne ve Farské zahradě. Tento příspěvek zachováme v trochu obměněné podobě i letos.

A mimochodem, jak se Janu Pošovi z pražské Akademie výtvarných umění líbilo v Provozu a v Ostravě? A také dalším loňským účastníkům, šíří teď slávu festivalu do světa?

Hynek Chmelař: Zrovna Jan Poš tady moc času krom instalace nestrávil, protože musel jet hned pryč za jinými povinnostmi. Nepředpokládám ale, že by se tu nějak necítil. Za mě ale mohu říct, že například berlínský autor Zwek si to tu vyloženě oblíbil. Asi dva měsíce po Luftu se rozhodl přijet znovu a účastnit se festivalu Nepokoje v Háji ve Slezsku a nyní plánuje další, ostravsko-německý výtvarný projekt.

Loni byl tématem festivalu „CYKLUS“, jaké je letošní téma?

Hynek Chmelař: Letos festival nezastřešuje nějaké téma v podobě jednoho slova nebo fráze. Usnesli jsme se na tom, že by to celé mělo být o nějakém provětrání prostoru okolo budovy Provozu. Proto bude velká část programu zasahovat do blízkého okolí, pokračujeme ve farské zahradě, kde bude, mimo jiné, diskuse s odborníky na téma využívání nábřeží Ostravice. Bude taky program pro děti a koneckonců i výstava v prostorách Galerie Provoz se alespoň symbolicky přenáší do přilehlých prostor. A samozřejmě všechny zvukové a mappingové projekty, ty jsou letos hodně výrazné a určitě je doporučuji navštívit, ne jako nějaký doprovodný program, ale jako to, o čem Luft je. Jako bychom budovu Provozu tak trochu obraceli naruby, chtěli bychom vyvolat pocit, že ten program expanduje ven, oživuje okolí a veřejný prostor. Tematizuje ho.

Máte představu, co třeba v Provozu „vystaví“ švédsko-španělská intermediální umělkyně Maitane Midby? Luft je přece otevřený site-specific instalacím, které mohou vznikat až na místě v Ostravě…

Hynek Chmelař: Maitane vystaví, zcela bez uvozovek, svá videa, která jsou takovými zvláštními mystifikujícími dokumenty, tzv. mockumenty. Minimálně jeden z nich vznikal asi před měsícem zde v okolí Provozu, další jsou z různých jiných míst a tematizují vážně, i když poněkud bizarně různé mezilidské jevy a vztahy. Tyto filmy jsou doprovázeny jejími expresivními kresbo-malbami. To považuji za takový osobní podvratný úspěch, že se mi podařilo na festival zabývající se novými médii propašovat malbu na plátně. Bez legrace si ale myslím, že to k té interdisciplinaritě, která nás zajímá, prostě patří.

Maitane je zároveň autorkou spjatou nejen s Vídní, kde v současnosti žije, ale také s nezávislou scénou v Berlíně, a to už mnoho let. Má spoustu zkušeností s uměleckým fungováním v rámci různých nezávislých komunit a myslím, že to zapadá i do ostravského prostředí.

Pokud se nepletu, tak další umělkyně z Luftu Viktoriia Shakhnovich prošla Fakultou umění Ostravské univerzity, i když nyní studuje FaVU v Brně. Specifika Ostravy ale zná, projeví se to nějak i v její tvorbě pro Luft?

Dominika Goralska: Přesně tak, Vita absolvovala bakalářské studium v aterliéru Text forma funkce na ostravské Fakultě umění. Momentálně studuje FaVU v Brně a zároveň absolvuje stáž na pražské akademii. Takže vlivů, které mohou mít na Vitu dopad, je několik. Já osobně vnímám určité proměny na ostravské scéně a právě náš záměr spojování umělců a uměleckých scén a kultur se odráží i v práci Vity. V dnešní době sociálních médií a velmi častého propojování se skrze různé komunity se tato transformace výrazně podepisuje v mnohých formách a tématech mladých umělců.

Jak?

Dominika Goralska: Tato otázka podle mne otevírá ještě širší otázku vlivu Ostravy na mladé umělce. Co to dnes znamená, být touto scénou ovlivněni anebo její součástí, a nakolik je to poznat ve výsledných dílech. Vitino dílo pov: i’m on vacation je velmi konkrétní, ale zároveň velmi srozumitelnou a pro mnohé z nás zažitou situací. Týká se rodiny, rodinných očekávání a reality, která často může být v konečném důsledku velmi odlišná. Vita použita internetový jazyk, osvojený mladou generací, který často už ve své formě popisuje emociální realitu. Je proto možné, že toto dílo může být mnohem srozumitelnější pro lidi, kteří se na sítích pohybují a tento jazyk ovládají. V dnešní době je už většina lidí seznámená s fenoménem memes, ale posun, který tento fenomén zaznamenává, je rapidní. Proto vidím určitou křehkost v její výpovědi a v její formě. Nakolik bude dílo srozumitelné v ostravském prostředí, ukáže až samotné zahájení festivalu Luft.

Luft se prezentuje jako multižánrový, proto bych Jakuba poprosil o pár slov ke „zvukové“ části festivalu.

Jakub Černý: Jeden z vrcholů festivalu bude v pátek unikátní audiovizuální projekt Nivva, který je jedinečný tím, že existuje pouze ve virtuálním světě. Zpěvačka a autorka digitální postavy vystupuje anonymně a o show se postará avatar generovaný umělou inteligencí. Určitě je dobré zmínit, že na projektu spolupracovali přední hudební producenti Ondřej Mikula (Aid Kid) a Jakub König (Kittchen). Dalším hudebním bodem bude elektronický kolektiv Explicit Sound, jehož charakteristickým znakem je živelnost a neutuchající energie.

Zakládající členové DJ De, Vinfield a Krabs vytvářejí v Brně jedinečnou klubovou scénu už od roku 2016 a jejich parties patří k těm nejlepším. V Ostravě vystoupí v Otvoru pod klubem Dock, kde se o atmosféru postará lokální kolektiv Entropy Waves. Pozvání přijala i brněnská hudební producentka Ana Mi, která se v neděli postará o atmosféru ve Farské zahradě. Zvukovému designu se věnuje již deset let a za tu dobu si vybudovala pestrou paletu žánrů a přístupů. Pracuje s terénními nahrávkami přírody, které zpracovává a využívá ve své produkci, pro kterou neexistují žádná pravidla.

Na loňském Luftu mě hodně zaujala také Klára Kacířová, která ve své videoinstalaci poukázala na absurdní situaci, kdy v Přívoze hned vedle funkční koksovny Svoboda vyrostlo nákupní centrum Koksovna. Radnice se přitom už v devadesátých letech zavázala, že nebezpečnou výrobu koksu vyžene z Ostravy do roku 1999. Koksovna na Nové huti (Liberty Ostrava) sice od konce loňského roku stojí a zřejmě už se nerozjede, ovšem to se stalo bez přičinění ostravských politiků, krachuje totiž celá ocelárna. Druhá z koksoven v Přívoze ovšem vyrábí na plný plyn, přitom žádnou další kritickou uměleckou reakci, která by navázala na Kacířovou, jsem nezaznamenal. Umělcům opravdu nevadí, že jim do klubů vane luft s karcinogenními částečkami benzo(a)pyrenu z přívozské fabriky?

Hynek Chmelař: Já na to vlastně stále nemám pořádnou odpověď. Asi tolik nevadí, alespoň v mém okolí je to málokdy předmětem diskuse. Možná je to množstvím dalších aktivit, které nedovolují věnovat mentální kapacitu tomuto tématu, možná je to prostě apatie. Ale nechci mluvit za všechny.

Za mě osobně mohu říct, že na koksovnu koukám přímo z oken mého přívozského bytu, přes den na ty komíny, jak hulej ten černý dým, ale hlavně v noci, když tam svítí halogeny a hoří ohně. Je to takový industriální mordor doslova za humny, i s tím tlumeným, nepříliš vzdáleným rachotem. A koukám na to vždycky fascinován, na karcinogeny přitom moc nemyslím. Možná proto, že u toho většinou kouřím cigáro. Občas se dokonce vyškrábu na přívozskou haldu, to pak máte koksovnu jako na dlani a můžete pozorovat všechny ty nesrozumitelné procesy, jak to tam různě cvaká a syčí. To se mi moc líbí.

„Je to hlavně o svobodě, to mě na téhle galerii nejvíce těší,“ řekl jste mi loni během Luftu. V Provozu je možná svobody dost, ale jinde v Ostravě lze pociťovat i nepříjemné tlaky. Jen tři příklady. Po recenzi na výstavu Fast & Furious v Galerii Dukla, které jste také spolukurátorem, mě překvapily podrážděné reakce z porubské radnice. Té třeba vadilo, že jsem ve vystavených objektech v reportu z výstavy viděl apel vůči přehnané vstřícnosti obvodu k automobilovému provozu. Umění ale dráždí i jinde v Ostravě, legendární městská Výstavní síň Sokolská 26 potichu změnila název, odstranila kurátora a vlastně vykročila na zcela konformní cestu. Jakkoliv bylo zavření Bauhausu předem avizováno, ani po tlaku umělců nechtějí politici ustoupit a prodloužit životnost této alternativní scény. Tak jak to vlastně se svobodou ostravského galerijního života?

Hynek Chmelař: Nemyslím, že je to problém, který se pojí vyloženě s místním prostředím. Mám obavu, že nejisté podmínky mají malé a nezávislé galerie všude, a bohužel nejen ty malé, viz právě zmiňovaný Bauhaus. To je asi realita, ve které žijeme, na druhou stranu to vnímám jako součást nějakého přirozeného procesu. Něco zanikne, něco dalšího zase časem vznikne. Pokud nechcete komerční galerii, jste odkázáni na nějakou formu dotací, a ty prostě jisté nikdy nejsou, tak to je a je to tak v pořádku. Samozřejmě něco jiného je nějaký politický tlak v průběhu fungování galerie, kvůli jejímu obsahu. To je pochopitelně věc, která nesmí dopadat tak, že se ta instituce v tichosti prostě zruší.

Takže žádná galerie to prostě „nemá jisté“?

Hynek Chmelař: Pochopitelně ani Galerie Provoz, ani Luft nemají budoucnost nijak jistou. Jsme odkázáni na financování, o kterém do poslední chvíle nevíme, jestli bude. A pokud ne, musíme to nějak lepit z vlastních zdrojů, pokud to chceme dělat. A to jsou v Ostravě subjekty, které jsou na tom v tomto ohledu určitě hůře než my.

Ta svoboda spočívá asi hlavně v tom, že si program můžeme sestavovat, jak chceme. Samozřejmě pak záleží na tom, jak ho vyhodnotí někde nějaká komise, ale podstatné je, že se nám zatím daří si to prostě dělat po svém, aniž bychom se museli nějak speciálně ohlížet na něco nebo někoho. Pochopitelně, že se snažíme přemýšlet o tom, co se líbí nejen nám, ale co by mohlo fungovat v nějakém kontextu, co by mohlo být nějak svěží a tak dále. Hlavní ale je, slovy malíře Eduarda Halberštáta, aby to bylo dobrý.

Možná ještě jinak. Luft provětrává, ale zároveň je schovaný v Provozu nebo v jeho těsném okolí. Kukačka, provokující festival uměleckých intervencí po celé Ostravě, se už před lety odmlčel a v Komenského sedech se vystavují třeba díla průměrného regionálního českobudějovického sochaře Michala Trpáka. Přitom se město může chlubit „malou akademii“, tedy Fakultou umění, to ani univerzitní síla nedokáže zastavit tohle kýčovité zamořování centrálního parku? Je to paradox, ale v tomto směru na tom byla Ostrava lépe i na sklonku šedesátých let, tedy za reálného socialismu. Tehdy Komenského sady hostily skvěle obsazené Mezinárodní sympozium prostorových forem.

Hynek Chmelař: Tohoto tématu se přesně letošní ročník Luftu dotýká, byť se soustředíme vyloženě na prostor nábřeží. Nemáme ambice rozehrávat nějaké velké hry, ale kultivovat nejbližší okolí. Kukačka byl projekt ojedinělý, který musel stát spoustu neskutečné energie a můžeme být hrdí, že jsme ho tu měli. Třeba se ještě probudí k životu!

Ty sochy v Komenského sadech jsou hrůzou, kterou jsem dosud nepochopil. Jak se stala a proč se o tom tak málo mluví. Připadá mi to, jako by se tam ty věci objevily přes noc, a tak nějak jsme si okamžitě zvykli. Možná je to tím, že jsou tak nezajímavé, že je to všem nakonec jedno.

Co tedy s tím?

Hynek Chmelař: My se nakonec snažíme zkrátka o to, aby se ta situace, která vznikla na nábřeží, nevyvinula jen v novou Stodolní se strip bary a franšízovými podniky, ale aby se zde pokud možno udržovalo prostředí tvořivé, alespoň trochu alternativní, kde by se mohlo cítit dobře mnoho různých lidí. A aby se zde dalo dělat i něco jiného, než si jen nalít do hlavy sedm škopků a pak se odmotat domů, jakkoli je mi taková činnost sympatická. Třeba u těch piv vnímat zajímavou kulturu, výstavy, hudbu, festivaly nebo čtení.

*

Luft 2024, 24. až 25 května 2024 v Galerii Provoz a okolí. Program najdete ZDE.