Konec nesmrtelnosti podle Karla Čapka: Opavská Věc Makropulos je vybroušenou inscenací, která nabízí napětí, smích i zamyšlení

Motto: „Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou života“.

Čas a jeho nezadržitelné míjení fascinuje lidstvo odjakživa. Už řečtí filozofové měli na téma času celou škálu názorů a jeho výzkumem se zabývala exaktní věda. Geniální americký fyzik Richard Feynman se domníval, že čas je to, co se děje, když se neděje nic jiného. Jeho britský protějšek J. M. E. McTaggart zašel ještě dál: ve své knize Neskutečnost času se snažil dokázat, že čas vlastně neexistuje.

Ohraničenost lidského času, jeho možnosti a z toho pramenící smysl života jsou jádrem Čapkova fantastického příběhu Věc Makropulos z roku 1922. Hra líčí soudní spor o majetek mezi rodem Gregorovým a Prusovým, během kterého se objeví známá zpěvačka Emilia Marty. Upozorňuje na závěť z roku 1816 a ohromí přítomné podivuhodnou znalostí starodávných událostí. Mondénní dáma okouzluje společnost, ale také znepokojuje svým bizarním chováním. Později je odhaleno, že rukopis Marty je totožný s podpisy Ellian Mac Gregorové a Eliny Makropulos, což by samo o sobě nebylo nic zvláštního, až na fakt, že zmíněné ženy žily v minulých staletích…

Ve zinscenovaném procesu opilá Marty přiznává, že se ve skutečnosti narodila na Krétě roku 1585 jako Elina Makropulos. Jejím otcem byl údajný osobní lékař císaře Rudolfa II., který svému vládci vyrobil elixír prodlužující život. Nedůvěřivý panovník ho však nejdřív vyzkoušel na lékařově dceři Elině, která od té doby žije pod různými jmény. A co vy? Chtěli byste elixír prodlužující život? Postavy Karla Čapka po něm nejprve touží, ale nakonec jej všichni do jednoho odmítají…

Z inscenace Věc Makropulos. (Foto: SDO)

Věc Makropulos Slezského divadla překvapuje jistým a stylovým zvládnutím všech inscenačních prvků. Pozornost diváka upoutá výtvarně a barevně monochronní scéna Karla Čapka, jejíž lesklá struktura působí futuristicky. Jde opravdu o kuriózní shodu náhod, autor scénografického řešení, Karel Čapek, je jmenovcem slavného spisovatele, ale není s ním v příbuzenském vztahu. Scéna zaplňuje celý vertikální prostor jeviště. Stěnu s vysokou registraturou a nesčetnými zásuvkami uprostřed přepažuje vyvýšené podlaží, kde sedí hráčka na perkuse Lenka Škrlová. Její brilantní instrumentálními vstupy dotváří autorskou hudbu Nikose Engonidise, která dokresluje atmosféru minimalistickými patternami. Nevšední kombinace reprodukované a živé muziky spolu s chytře načasovaným light designem zhutňuje mysteriózní atmosféru inscenace.

Režie Jiřího Seydlera měla obtížný úkol v propojení žánrových složek. Čapkova hra je totiž zvláštním konglomerátem detektivní story s prvky sci-fi a pesimistické komedie s existenciální tematikou. Je překvapivé, že se Seydlerovi podařilo udržet čistý tvar, aniž by na nějaký aspekt vědomě rezignoval. Právě proporční rovnováha humoru a ontologické skepse je pojednána s profesionální bravurou, která se stává stylotvornou dominantou inscenace. Režii záleželo na tom, aby každé významové sdělení hry zaznělo v plném smyslu, současně se nebála hledat a zdůraznit v Čapkovi momenty, které téma zlehčují, banalizují a ironizují. Ve výsledku je Seydlerovo pojetí přínosné velkou sebereflexí a nadhledem. Nebere se přehnaně vážně, dokáže pobavit, okouzlit i polekat.

Z inscenace Věc Makropulos. (Foto: SDO)

Hlavní postavu Emilie Marty ztvárnila Ivana Lebedová. Její Makropulos jde za svým cílem přímočaře, nekompromisně a bez okolků. Místy drsně a sarkasticky. Nehraje si na dámu, nepotřebuje se předvádět, koketovat ani přepínat svůj přesně vykroužený projev. Lebedová volí úsporné a decentní herecké prostředky. Motivace jejího jednání je silná a přesvědčivá i bez okázalých a přehnaných gest, což nejlépe ilustruje její mistrná manipulativní technika a skvěle sehraná opilecká scéna. Její sobecká touha po nekonečném životě dokáže uhranout i zošklivit. Lebedová neumírající bytost ztvárnila neobyčejně sugestivním způsobem. Její závěrečný monolog marnosti a nihilistického poznání je mistrovskou etudou par excellence. Je nabíledni, proč jí muži milují a současně tolik nenávidí.

Advokáta Kolenatého sehrál Richard Vokůrka s citem pro míru i gradaci. Zpočátku volí umírněné a noblesní prostředky, jeho postava však má velký vývoj. Je tím, kdo posouvá děj, zinscenuje pochybný proces a vyvine na Marty drsný nátlak. Jeho přístup je surový, jako stržená škraboška obnažuje brutální chování, které ostatní sledují v mírném šoku, aniž by dokázali něčemu zabránit.

Z inscenace Věc Makropulos. (Foto: SDO)

Rozporuplnou postavou je solicitátor Vítek Jakuba Stránského, muž malého sebevědomí, velkých znalostí a ještě větších iluzí. Stránský vytvořil přesný lidský typ, který dokáže budit smích i soucit. Plní svědomitě své povinnosti, ale někde uvnitř se trápí a užírá: „Je děsně nespravedlivé žít tak krátce. Člověk je něco víc než želva nebo havran; člověk potřebuje víc času, aby žil. Šedesát let, to je nevolnictví. To je slabost a zvířeckost a nevědomost“. Vyšší hodnoty, ideály a úkoly, pro které horoval, získají v závěru trpkou příchuť…

Jeho dceru Kristinu hraje Andrea Zatloukalová. Sladce naivní dívka hledá své místo na slunci. Chtěla by vyniknout, ale ještě jí chybí zkušenosti a odstup. Zatloukalová ovládá na svůj věk pozoruhodnou škálu výrazových prostředků. Daří se jí na malém prostoru vystihnout pravdivý a chytře odpozorovaný typ citově rozhárané ženy. Podobné kouzlo má také Jiří Hába, jehož touha po emancipaci z otcova vlivu je větší, než dokáže unést.

Z hlavních rolí je partem nejbohatších proměn nepochybně Albert Gregor Pavla Zavadila. Nesnadnou roli ztvárňuje věrohodně: od banální touhy po velkém majetku přes dětinskou touhu až po zralou vyrovnanost vede Zavadil postavu Gregora mnoha peripetiemi k portrétu muže, který našel pevnou půdu pod nohama: „Děkuju pěkně. Tři sta let být oficiálem nebo plést punčochy,“ odpovídá na Vítkovo horlení.

Martin Valouch hraje Jaroslava Pruse spíše tlumenými prostředky, které ovšem signalizují turbulentní vnitřní život. Na první pohled je to cesta méně efektní, ale mnohem víc efektivní. Valouchův Prus je spektakulární postavou. Jeho úlisně přehnaná zdvořilost je rafinovaným pláštěm halícím egoistickou povahu tyrana. Zbytečné ponížení vlastního syna před jeho dívkou a jeho následná sebevražda jsou Valouchem ztvárněny se zlověstným klidem, který budí odpor a hrůzu, aniž by tento herec musel sáhnout k expresivním projevům chování. Z ostatních rolí bychom chtěli připomenout zejména Hauka Vladislava Georgieva, který sehrál postavu senilního obstarožního milovníka s velkou rozkoší a grácií.

Z inscenace Věc Makropulos. (Foto: SDO)

Věc Markopulos se opavskému divadlu opravdu ve všech stránkách povedla. Scéna Karla Čapka, nádherné kostýmy Tomáše Kypty a rytmicky pulzující hudba Nikose Engonidise jsou opěrnými pilíři, které drží svorně pohromadě a spoluvytvářejí zajímavé filozofické podobenství.

Inscenaci Jiřího Seydlera nelze upřít znamenitý výsledek. Jeho koncepce představuje Čapkovu hru ve všech sémantických polohách, které autor do své hry vložil. Je varovným mementem i pesimistickou komedií, která nakonec nesmrtelnost odmítá. „Račte dovolit…tady to…tak divně páchne – spáleninou,“ říká se v samotném závěru hry. Je to dokonalý konec nesmrtelnosti, ale současně i konec pochybám o stěžejní funkci, kterou v opavské kultuře Slezské divadlo s narůstající jistotou reprezentuje.

Čítankový titul je nepochybně ideální příležitostí k novému poznávání geniálního spisovatele pro generace nejen školou povinné…

Recenze je psaná z premiérového představení uvedeného v neděli 19. května 2024