Ostravské Plato prostoupí nová výstava zobrazující příběhy a fantazie Julie Bény

Poetika Julie Bény vychází z druhů umění, které jsou na pomezí vysoké a nízké kultury. Pracuje s vizualitou commedie dell’arte, pantomimy, kabaretu či cirkusu, kde jsou postavy vylíčeny jasnými tahy. Ve své tvorbě konstruuje paralelní světy a v nich vysoce stylizované charaktery. Její předměty i postavy mají typovou estetiku, líčení, kostýmy, gesta. Užití takových typů autorce umožňuje pracovat s nadsázkou i přepálit situaci, záměrně ji přehrát, a tak ji zobrazit v jiném světle. Jejich prostřednictvím pak otevírá důležitá témata.

„Primární téma autorky je reflexe postavení ženy v různých rolích, diskurzech a snaze o emancipaci. Julie Béna dělá velmi dospělé umění. Všechna témata, se kterými pracuje, jsou aktuálně předmětem neustálého zpracovává-ní. Má je nejen prožitá, ale také důkladně promyšlená. A dokázala pro ně najít jazyk. Upoutat. Přestože jsou její věci velmi literární, narativní, vyprávěcí, nešustí papírem. Je v nich veliká profesionalita, velké sebevědomí a ne-ní to infantilní,“ hodnotí přístup autorky Marek Pokorný, ředitel Plato a současně kurátor výstavy.

Výstava, která z každého z autorčiných paralelních světů ukazuje něco, střídá dynamiky a atmosféry. V každém ze čtyř výstavních sálů najdou návštěvníci jiný imaginární svět, jinou postavu, která jím provází, a jiná témata. „V naší společnosti hraje hlavní roli realita, vše je ‚true story‘, vše musí být autentické. Divadlo se o zobrazení skutečnosti nesnaží, v tom, že je přiznaně inscenované spočívá jeho síla. Máme příliš mnoho reality, potřebujeme fantazii, potřebujeme divadlo, potřebujeme se na skutečnost podívat jinýma očima, třeba i očima dětí,“ upřesňuje Julie Béna.

V prvním sále je to šašek, animované alter ego nebo avatar autorky, který plní roli průvodce hned v několika je-jích filmech. A Béna s ním pracuje i v textilních reliéfech nebo kovovém šperku. Asi nejblíž má k postavě Jolly-ho Jokera, okostýmovaného šaška, kašpárka nebo postavy z Tarotů. V druhém sále návštěvníky čeká kočovné divadlo s tématem dynamiky rodinných vztahů. „Mnoho částí je autobiografických. Je to ale asi také proto, že žiju v Čechách, v jiné kultuře, která mi neustále nastavuje zrcadlo. Ale moje filmy nejsou o mně, jsou o herectví a o rolích, které všichni hrajeme. A zajímám se o publikum, což je jasné, jsem performerka. Chci se dotknout lidí. Ukázat jim cestu a vzít je na ni s sebou,“ popisuje svůj záměr Béna. A doplňuje, že je pro ni důležité, že je výstava přístupná i dětem. „V mých dílech je řada pohádkových postav, třeba princezna a vlk. Můžete svým dě-tem vyprávět pohádky z děl, která vidíte,“ dodává.

Motivem třetího, největšího sálu jsou velké sochy připomínající hudební hrací strojky a film, ve kterém autorka zosobňuje „Dirty Shirley“, někdejší dětskou hereckou hvězdu a pozdější velvyslankyni USA v Československu Shirley Templeovou. K tématu byl speciálně pro výstavu v Plato natočen úplně nový film, a to ve spolupráci s denverskou galerií Black Cube, kde byla Béna stipendistkou. „Shirley Templey byla dětská herečka, stejně jako já. Hraju ji ale jako žena ve středním věku, zároveň ve filmu hraje i moje sedmiletá dcera a můj manžel, který hraje moji dvojnici. Pohrávám si tedy s přepínáním rolí, s tím, kdo je vlastně panenkou, hračkou koho, s tím, co je vlastně skutečnost a co je film,“ uvedla Béna těsně po natáčení filmu.

Poslední prostor má atmosféru pouště nebo také vyčerpání. V něm se promítá film Dopisy z Prahy, práce zabý-vající se mateřstvím a tématem vyhoření. Spolu s filmem jsou v ní vystaveny i obrovské kovové sochy: kůň ne-bo spálený strom, které kromě jiného mohou evokovat naše fantazie o divokém západu.

Umělkyně zná dobře i prostředí kočovného divadla, s nímž jako dětská herečka cestovala. Ve své tvorbě dlou-hodobě čerpá nejen z této zkušenosti, ale i z tradic a obraznosti kabaretu a pohádky, které se v době svého nej-většího rozkvětu vyjadřovaly prostřednictvím jinotaje a nadsázky k politicky ožehavým tématům a k represivní povaze sociální či politické skutečnosti. Tato estetika i divadelní prostředky jí umožňují mluvit o závažných té-matech. „Nesnažím se říkat, co si o věcech myslím, slovy. Snažím se to říct nepřímo. To zní možná banálně, ale přeci právě v tom je síla umění, tradice umění, která vznikla v naší kultuře. V tom, že nás znejišťuje, podněcuje k tomu, že něco přestáváme považovat za samozřejmé,“ uvádí Béna.

A doplňuje, že navazuje i na Marcela Marceaua a pracuje s tichem. „Mnoho mých postav je němých, vydávají zvuky, dělají grimasy, ale nemluví. To mi ale zároveň umožňuje zdůraznit prvky neverbálního divadla. Mim bý-val silným symbolem, ale najednou pro něj není ve společnosti místo. Pořád musíme mluvit. Klauni a mimové zmizeli,“ uvádí Béna.

Retrospektivní výstava je podle umělkyně trochu jako kniha. Všechno je v ní najednou, můžete číst příběhy zno-vu nebo nějaký přeskočit a pak se k němu vrátit, dá se jí volně listovat nebo se začíst. A můžete se v ní vrátit, když potřebujete.

Impulsem pro uspořádání první retrospektivy Julie Bény nebyly pouze zjevné kvality tvorby této francouzské autorky, která dlouhodobě působí na české scéně jako umělkyně a pedagožka, ale také její účast na některých předchozích aktivitách Plato. Včetně vytvoření scénáře pro jeden ze vzdělávacích programů pro nové sídlo Plata.

Julie Béna dobře zná prostředí kočovného divadla, s nímž jako dcera herečky cestovala a také vystupovala. Ve své tvorbě dlouhodobě čerpá nejen z této zkušenosti, ale i z tradic a obraznosti kabaretu a pohádky, které se v době svého největšího rozkvětu vyjadřovaly prostřednictvím jinotaje a nadsázky k politicky ožehavým tématům. Fascinuje ji též rozsáhlá zásobárna kanonických, v západní civilizaci zobecnělých představ, postav a zápletek, bez nichž si neumíme představit divadlo či literaturu a film. Jiným důležitým zdrojem její imaginace je popkultura a její schopnost zrcadlit, zveličovat a vyhrotit základní společenské konflikty a touhy prostřednictvím překvapivé zkratky. Svět Julie Bény je výsostně osobní, ale prostřednictvím obecně srozumitelných předobrazů také sdílený. Je složen z obrazů, které sice pocházejí z různých zdrojů a tradic, ale utkvěly v naší kolektivní paměti. Tyto obra-zy tvoří slovník, jímž umělkyně nově vyjadřuje otázky či dilemata emancipace, genderové represe a sociálních rolí, které ve svých životech zaujímáme. Mimo jiné také konflikt rolí umělkyně, matky, dcery, manželky…

*

Zdroj: tisková zpráva galerie Plato