Škola základ života v Českém Těšíně: Vydatný příval humoru končí jako zasmušilý střet generací

Kdo by neznal hlášky, jako „Co je štěstí? Muška jenom zlatá…” Filmové veselohry režiséra Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše dodnes patří k oblíbeným studentským komediím. Baví svým inteligentním humorem, který zahlazuje skutečné problémy. Filmy vznikly podle fejetonů Jaroslava Žáka, ve kterých se ozývá touha po svobodě, recese a švejkovství, ale i kritika omšelého školního systému, falešných autorit a sociální nespravedlnosti.

Autorka dramatizace Hana Burešová pro svou adaptaci zkombinovala vybrané sekvence obou snímků s převahou motivů z prvního filmu Škola základ života. Gordickým uzlem inscenace je nalezený školní satirický časopis Řev septimy, jehož anonymního autora se učitelé v čele s ředitelem snaží dopadnout. Polínkem do ohně je také slohová práce rebela Jindry Benetky, v níž dotyčný bez skrupulí popsal, co se mu na stylu výuky a způsobech profesorů a profesorek nelíbí.

Z inscenace Škola základ života.(Foto: Karin Dziadková)

Scéna Milana Davida evokuje archaický svět. Divák se od počátku ocitá ve spoře vybavené třídě s omšelými dřevěnými lavicemi. Katedra učitele je situována do pravého rohu. Kostýmy Oleny Zahrebiny respektují jednotu času a místa. Studenti na sobě mají různobarevná saka s motýlky a kravatami. Dívky nosí odvážnější nebo naopak decentně puritánské šaty. Záměrně monotónní jsou naopak barvy učitelského sboru, kterým se vymyká jen švihácký oblek oblíbeného kantora Camfourka a francouzsky „laděný” kostým suplentky Lachoutové.

Režie Vojtěcha Štěpánka ponechala čas vyprávění v původním historickém prostoru. Zdánlivě bezstarostné klima třídy septimy a jejího rozjíveného studentského života má svůj protiklad v atmosféře strachu, zmatečnosti a plíživé totality, která obchází sbor profesorů a dělí ho na dva nerovné tábory. Diktátorské a mafiánské praktiky ředitele pocítí na vlastní kůži studenti i někteří pedagogové.

Z inscenace Škola základ života.(Foto: Karin Dziadková)

Štěpánek vylíčil střet dvou protikladných entit studentů a profesorů s velkorysým nadhledem a pochopením, současně se však nevyhnul jisté idealizaci. Inscenace občas připomíná hru na školu než reálné vzorce chování a prožívání. Septima jako partička rozjívených dětí, které vyměnily pískoviště za školní škamna? Proč ne. Infantilní zvukové projevy štěstí a zklamání, všudypřítomné papírové kuličky a rošťácké prdění do ruky sice vyvolají veselí, ale opakovaně působí trochu stereotypně a mechanicky. V druhé polovině představení se kormidlo otáčí směrem k nevyhnutelné kolizi, která provází každou mladou generaci. Napětí roste a s ním padají i některé zábrany. Porady učitelského sboru se konají v panoptikálním šerosvitu za doprovodu ostinátního akordického motivu. Jejich zlověstná atmosféra připomíná spíš represivní výslech a podobenství o roli etiky, morálky a svobody.

Podpoří spolužáci vyhozeného Benetku? Co je vlastně podstatné? Mít v pořádku úkoly, nebo se postavit za kamaráda, který je nespravedlivě obviněn? Inscenace nedává jednoznačnou odpověď, vyznívá pochmurně a ponechává divákovi prostor k vlastnímu názoru.

Z inscenace Škola základ života.(Foto: Karin Dziadková)

Českotěšínské představení provází zdařilé herecké výkony. Benetka Tomáše W. Przybyly má charisma, seběvědomí a zdravou drzost, Čuřil Petra Sutorého je neposedný vtipálek, má kuráž, umí se skvěle plazit po zemi a vyhýbat kantorům. Básník Boukal Denise Kuboně je dynamičtější postavou než jeho introvertní filmová předloha. Srší poetickými nápady, provokuje a umí zamotat hlavu, což se ukáže v lechtivé epizodě s učitelkou dějepisu. Zajímavou postavou je i Krhounek Tomáše Háby, který třídního šplhouna sehrál znamenitě: od podlézavého šprta se postupně stane součástí smečky. Také Patrik Curylo a Kryštof Malec vedli své postavy Holouse a Peterky k individuálním a přesným výkonům.

Tomáš Hába.(Foto: Karin Dziadková)

Trojici studentek ztvárnily Eliška Adamovská, Barbora Sedláčková a Bára Kuboň Vidomská rovněž mnohotvárným způsobem. Nejvíc příležitostí dostala dívčí obdoba Krhounka Bára Kuboň Vidomská, která uplatnila své výrazné komediální a pohybové nadání. Pozoruhodné výkony se sešly také v profesorském sboru. Zejména dámy Adéla Krulikovská a Jolana Ferencová se postaraly o znamenité ztvárnění. Krulikovská potěšila především výtečnou mimikou a drajvem, její kolegyně Ferencová vnitřní jiskrou, touhou zbavit se cejchu nezkušené novicky a skvělým tanečním číslem, kterým vytřela zrak udivené třídě. Právě přidané pasáže Burešové jsou zde i na jiných místech velkým osvěžením, které dává místy poněkud obstarožním výrokům studentů a profesorů vitalitu a aktuální šmrnc.

Z inscenace Škola základ života.(Foto: Karin Dziadková)

Z učitelů zaujal úsporným a vkusným hereckým projevem Ondřej Frydrych, jenž sehrál sympatického chemikáře/fyzikáře bez nadbytečných gest a excesů. Školníka si půvabně vystřihnul Josef Bičiště a inspektora Dominik Grácz. Zmateného matikáře ztělesnil Miloslav Čížek a třídního učitele Vítězslav Kryške. Dařilo se jim vytvořit věrohodné postavy, ale občas jim bylo hůř rozumět. Razantní jevištní mluvou naopak nešetřil latinář/němčinář Miroslava Lišky, který předvedl temperamentního cholerika bez ochoty k jakýmkoli kompromisům. Zdeněk Hrabal jako ředitel dokázal obratně tahat za nitky. Je šedou eminencí, která obratně i hrubou silou uplatňuje své vlastní zájmy.

Z inscenace Škola základ života.(Foto: Karin Dziadková)

Inscenace Škola základ života České scény Těšínského divadla má předpoklady stát se diváckým hitem. Jde především o skvělou zábavu, která občas nutí člověka přemýšlet nad kvalitou českého školství. Má výborné obsazení, slušné tempo a legrace na rozdávání.

*

Škola základ života. Autor předlohy: Jaroslav Žák. Dramatizace: Hana Burešová. Režie: Vojtěch Štěpánek. Dramaturgie: Alice Olmová. Scéna: Milan David. Kostýmy. Olena Zahrebina. Recenze je psaná z premiéry České scény Těšínského divadla odehrané v sobotu 18. května 2024.