Okno ve Dvanáctce prostřednictvím tance úzce propojuje emoce mezi jevištěm a hledištěm. A hraje k tomu Bach

Dráždivá rudá barva scény přivítá diváky, jejichž pohled jistě spočine na ležící postavě tanečníka Reie Masatomiho. Kromě něj se na scéně vyjímá violoncello opřené o stoličku. Tento minimalistický klid se s příchodem elegantní Laury Moreno Gasully změní v na sebe navazující etudy, které běží ve zběsilém tempu, stejně jako život sám. Tanečnice převezme violoncello a s příjemnou vizuální přesností kopíruje reprodukci jedné ze suit pro tento nástroj.

Laura Moreno Gasulla a Rei Masatomi. (Foto: Sergei Gherciu)

Ačkoli by propojení s živou interpretací mohlo být ještě více okouzlující, plné soustředění na gejzír tanečních choreografií, které na sebe bez přestávek navazují, dostatečně plní pohár uměleckého zážitku. Přestože lze místy vypozorovat záblesky příběhu, je naivní si myslet, že zde racionální vnímání vyhraje. Abstraktní procházka jednotlivými obrazy pouze nabízí možnosti, na které se může divák svou mysl soustředit, ale erupce dalších asociací tuto pouť rozbije a zanechává kýžený pocit, emoci a dojem.

Scéna vytvářející dojem okna, průhledu, za který se jako na orloji ukazují různé odrazy životních událostí, má skryté tajemství, jenž odhalí pouze ti, kteří se na inscenaci přijdou podívat osobně. Během hodinového představení na sebe mohou nechat působit především rozmanitost pohybových figur scénického tance.

Z inscenace Okno. (Foto: Sergei Gherciu)

Scénografii, choreografii i světelný a zvukový design propojuje právě jméno Jo Strømgrena. Multikulturně nadaný umělec si tak vytvořil komplexní svět, do kterého uvrhl tanečníky baletu NDM, aby je uzavřel do drobného prostoru Divadla 12.

Pokud je vám jméno Jo Strømgren povědomé, není divu, tento talentovaný norský choreograf stojí za ostravským projektem Mahlerovy vzpomínky. Ačkoliv se nejedná o velké jeviště a snové Mahlerovy obrazové skici, jisté rukopisné podobnosti bychom našli. Jo Strømgren si doslova pohrává s divákovou myslí. Nejen, že prostřednictvím svých svěřenců vytváří nesmírně kompaktní taneční dílo, dovolí si laškovat s divákovou myslí. Vytrhne jej ze snového světa tanečních inspirací a vtipným intermezzem přetáhne diváka do obnažené lidskosti.

Z inscenace Okno. (Foto: Sergei Gherciu)

Jako herečka by se jistě uživila také tanečnice Rita Pires, která v krátké scénce vytvoří velmi sympatickou humornou linku. Přeměna tanečníků z civilních uhlazených oděvů do tělových skromných svršků má s Mahlerovými vzpomínkami podobnou symboliku. Jejich autorkou je Bregje van Balen, která již s Jo Strømgrenem spolupracovala na zmíněném baletu.

Jak na sebe pohlížet v rámci společenského kontextu, jak pohlížet na své obnažené osobnosti stojící samy před sebou? Ani zde Jo Strømgren explicitně neodpovídá na nabízející se otázky a nechává na divácích, co si z představení odnesou.

Z inscenace Okno. (Foto: Sergei Gherciu)

Sluší se dodat, že ani zbývající trojice tanečníků nijak nezůstává v pozadí. Éterická Natalia Adamska s tajemnou ženskou energií dotváří rozmanitost dámského tria. Pánskou trojici doplňují Gene David Goodman a Barnaby James Packham.

Na návštěvníky nového komorního představení baletního souboru NDM čeká nejenom příjemně strávený večer, ale i výjimečný taneční zážitek vzbuzující silné emoce.

*

Okno.  Choreografie a scéna: Jo Stromgren. Hudba: Johann Sebastian Bach. Kostýmy: Bregje van Balen. Kostýmy: Bregje van Balen. Recenze je psaná z premiéry uvedení 18. května 2024 v Divadle 12 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.