Marie Stuartovna u Bezručů: Boj na život a na smrt mezi historickými postavami jako zrcadlo chorob současného světa

Zatímco Schiller napsal hru o střetu dvou protikladných ženských osobností, Icke se ve své adaptaci zaměřil na analýzu politického boje a myšlení jeho účastníků. Holcovu úpravu lze vnímat v kontextu jeho úpravy Kafkova Procesu, ve které upozorňuje na současný svět, v němž přestávají platit veškerá odvěká pravidla práva a spravedlnosti. V úpravě Marie Stuartovny jde Holec ještě dál, vstupuje do analýzy mužského způsobu myšlení, které už je mimo všechny etické a morální hranice. V Holcově režii se na jevišti pohybují dvě ženy, dvě královny, jako oběti mužského spiknutí. Ocitají se ve válce, ve které neplatí žádná pravidla.

Velkou devizou inscenace je hudba Ivana Achera. Silně dramatická, burcující, varovná a zároveň mobilizující. Neslouží jen coby předěl mezi jednotlivými obrazy. Acher jakoby v ní definoval chaos a rozpad veškerého řádu výsostně hudebními prostředky.

Holcova režie spočívá zejména ve vedení herců v jejich jednání slovem. Zdánlivě statické obrazy jsou plné vnitřního dynamického průběhu střetů mezi myšlenkami jednotlivých aktérů uvnitř situací. Efektní závěrečná scéna včetně songu v podání Magdalény Holcové je zároveň symbolem znásilnění veškerého řádu a všech pravidel.

Z inscenace Marie Stuartovna. (Foto: Martin Špelda)

Ján Tereba vytvořil na jevišti uzavřenou místnost, do které lze vstoupit, ale ven je nutno znát kód pro otevření dveří, jinak není úniku. V zadní stěně je zasklený průhled do jakéhosi hlediště ze zákulisí veškerých dějů. Připomíná to i filmový záběr, ve kterém je sledován výslech obžalovaného skrze neviditelné okno ve zdi. Mírně nazelenalá barva scény symbolizuje vojenskou válečnou dobu.

Magdaléna Holcová jako Marie Stuartovna. (Foto: Martin Špelda)

Marie Stuartovna v podání Magdalény Holcové se zpočátku jeví jako exulantka prchající ze své země, zklamaná z toho, že místo azylu a pomoci od příbuzné, anglické královny Alžběty, se dostává do vězení. Ve velkém a skvěle odehraném hereckém oblouku se nakonec ve vrcholné scéně celého dramatu dostává k nesmiřitelné obžalobě své sokyně: „Anglická královna je nemanželský bastard, váš trůn je znesvěcen, tahle slušná země je obětí podvodu .Ty, Alžběto, jsi lhářka, zlodějka, podvodnice, a kdyby zde platilo právo, klečela bys přede mnou, uznávala můj nárok, ležela bys v prachu u mých nohou. Já jsem tvůj král!“ Herecký výkon Magdalény Holcové patří k tomu nejlepšímu, co na své domovské scéně předvedla.

Magdaléna Holcová. (Foto: Martin Špelda)

Alžbětu I. hraje Alexandra Palatínusová. Její Alžběta je obrazem zbabělosti, podlosti a zároveň vychytralosti a opojenosti mocí. Klíčový pro pochopení jejího myšlení je dialog mezi ní a Williamem Davisonem (Josef Trojan) ve chvíli, kdy Davisonovi podává podepsaný rozsudek o trestu smrti pro Marii Stuartovnu: „Dáváte mi tu listinu proto, aby se naplnilo to, co v ní stojí?“ ptá se Davison, a Alžběta mu odpoví: „Určitě jste dost chytrý na to, abyste na to přišel sám.“ Zděšený Davison se ptá dál: „Ne, nejsem – ne – prosím, neodvolávejte se na můj rozum. Jsem jen váš nástroj v této velké věci, řekněte mi, co mám udělat s tímto příkazem k popravě?“ Alžběta: „Z jeho názvu je to naprosto jasné …“ Davison: „Takže poprava se má vykonat?“ Alžběta: „To jsem neřekla.“ Davison: „Mám si to tedy nechat u sebe? Alžběta: „V takovém případě ponesete následky.“ Davison: „Já? Proboha! Tak mi dejte pokyn – co chcete? Alžběta: „Chci být sama. A nechci s vámi o téhle věci dál diskutovat. … Můžete jít. Už jsem řekla – konejte svou povinnost.“

Alexandra Palatínusová. (Foto: Martin Špelda)

Palatínusová v tomto dialogu naprosto mistrovsky představuje alibismus a zároveň touhu zbavit se své sokyně způsobem, který jí nikdo nebude moci dávat za vinu. Také herecký výkon Alexandry Palatínusové lze označit za vrcholný.

Sira Amiase Pauleta hraje Ondřej Brett jako nelítostného žalobce: „Dokud něco vlastníte, naše země není v bezpečí, ve vašich rukou se všechno může změnit v zbraň,“ vmete do tváře Marie Stuartovny. Brettův Paulet je zároveň nesmiřitelný nepřítel katolického způsobu náboženské víry.

Ondřej Brett a Lukáš Mělník. (Foto: Martin Špelda)

Postavu Mortimera hraje Vít Hofmann jako Marii Stuartovnu milující a zbožňující mladý muž, věrný tomu, co v jeho doporučujícím dopisu od katolického lotrinského kardinála čte: „Důvěřujte Mortimerovi, doručiteli tohoto listu, nemáte na světě věrnějšího přítele.“

Willam Cecil lord Burleigh v podání Lukáš Melníka je mužem posedlým popravou Marie Stuartovny jako největšího nebezpečí anglického království: „Nemůže zůstat naživu – nemůže žít, protože s každým dalším dnem jejího života vzrůstá nebezpečí: živá z téhle cely rozdmýchává vzpouru.“ Lukáš Melník v této roli už poněkolikáté v řadě vynikajících hereckých výkonů odevzdaných v několika minulých sezonách ukazuje do detailu promyšlenou mistrovskou hereckou kreaci.

Hynek Tajovský a Alexandra Palatínusová. (Foto: Martin Špelda)

Lorda Georga Talbota, hraběte ze Shewsbury, hraje Marián Chalány jako marného obhájce Marie Stuartovny, nová herecká posila souboru Divadla Petra Bezruče Hynek Tajovský velmi dobře obstál v roli hraběte z Leicestru. Lorda Aubespine a zároveň zpovědníka Marie Stuartovny Melvila úspěšně hraje Jáchym Kučera. V epizodní roli Hanny Kennedyové vystupuje Kateřina Krejčí.

Inscenace Marie Stuartovny patří do řady inscenací Divadla Petra Bezruče, ve kterých tato přední tuzemská scéna diagnostikuje choroby současného světa. Je velmi důstojným závěrem úspěšné, a zároveň velmi smutné sezony, v jejímž průběhu své divadlo opustil odchodem na věčnost Norbert Lichý. Lze si však zcela věrohodně představit, jak se mistr shůry divadelního nebe s úctou uklání všem svým kolegům za to, co v Marii Stuartovně předvedli.

*

Robert Icke, Friedrich Schiller: Marie Stuartovna. Režie: Jan Holec. Dramaturgie Peter Galdík. Překlad: Pavel Dominik. Scéna a kostýmy: Ján Tereba. Hudba: Ivan Acher. Recenze je psaná z premiéry uvedené 17. května 2024 v Divadle Petra Bezruče v Ostravě.