Petr Sutorý z Těšínského divadla před premiérou komedie Škola základ života: V páté třídě jsem dostal 37 poznámek
16.5.2024 06:00 Jakub Plaskura Divadlo Rozhovor
„To není učení – to je krocení divé zvěře!“ Už víte? Jde o jeden ze známých citátů z filmu Škola základ života. A právě původní předlohu středoškolského učitele Jaroslava Žáka nastudovali v Těšínském divadle. Premiéra této oblíbené komedie padne na sobotu 18. května. Petr Sutorý ztvární repetenta a záškoláka Ádu Čurila, a jak sám říká, měl ke své postavě v dětství blíže než ke vzornému šprtovi Krhounkovi.
Ze zkoušky inscenace Škola základ života.
Foto: Karin Dziadková
V Těšíně se chystáte na premiéru inscenace Škola základ života. To je obrovská klasika. Máte rád tento titul?
Ano. Naposledy jsem ho ale viděl před dlouhou dobou a teď se těším, až si ho po naší premiéře opět pustím a srovnám si, co máme na jevišti jinak než ve filmu.
Zahrajete si Ádu Čurila, potížistu a záškoláka, kterému to ve škole moc nejde. Když si vzpomenete na svá školní léta, jaký jste byl žák a student?
No byl jsem o dost blíže k Čurilovi než ke vzornému studentovi Krhounkovi.
Aspoň si to můžete užít. Taková postava se hraje asi lépe než poslušný jedničkář, ne?
Svým způsobem si můžete užít i poslušného jedničkáře. Vždy totiž záleží i na představě režiséra a kam vás při zkoušení role pustí. Jak široké vám dá mantinely.
Dostal jste někdy nějakou poznámku? Případně za co?
No… můj rekord je 37 poznámek v páté třídě. Překvapivě jsem to dokázal kompenzovat pochvalami třeba za reprezentování školy na recitačních soutěžích. No a poznámky… třeba jsem dostal poznámku za házení vlaštovek z okna třídy. Hráli jsme s klukama, komu doletí dál. Mou obrátil vítr a vrátila se oknem do školy. Bohužel zrovna do ředitelny. Od té doby si pamatuji, že není dobré dělat vlaštovky z podepsaných písemek.
Tuto původně divadelní komedii napsal středoškolský učitel Jaroslav Žák. Jde podle vás poznat, že to napsal člověk znalý prostředí?
Ano. Některé typy žáků i profesorů jsou napsány opravdu trefně. I když byla původní hra napsaná v roce 1937, je stále aktuální, přestože některé výrazy a učební pomůcky jsou již zastaralé.
Byla to jiná doba. Myslíte, že už se jedná o archaický vhled do školství a dneska je všechno jinak?
Vše ne. Studenti i učitelé zůstávají stejní, jen místo křídy se používají fixy a hádky se točí spíše kolem her na mobilech než o kolem toho, kdo vyhrál víc céček.
Jdete spolu s režisérem Vojtěchem Štěpánkem do moderního pojetí, nebo půjde o takový ten glanc první poloviny dvacátého století?
Držíme se doby, ve které hra vznikla, a já jsem za to rád. Spousta divadelních her předěláním do dnešní doby utrpěla a ztratila své kouzlo.
Komedie spatřila světlo světa v roce 1937 a v pohnutých dobách později od roku 1938 byl dokonce zakázán vstup studentům na toto představení kvůli společenskému dopadu. V čem je podle vás kouzlo tohoto titulu?
V jeho nadčasovosti a v poselství, které v sobě nese.
Když tuto inscenaci srovnáme třeba s nějakým ponurým dramatem, co je vašemu naturelu bližší?
Komedie. Myslím si, že v běžném životě máme kolem sebe mnoho dramat. Stačí se podívat na zprávy. Proto jsem rád, když mohu diváky pobavit a pomoct jim aspoň na chvíli zapomenout na každodenní starosti.
Co se týče začátku vaší kariéry, rozhodovalo se mezi kuchařinou a herectvím, že? Proč vyhrála herecká dráha?
Protože se na konzervatoři neučí matematika, která mi nikdy nešla. Ale stále rád vařím, i když jen pro rodinu.
Jak dlouho jste v Těšínském divadle? Čím vám učarovalo?
V Těšínském divadle jsem přes dvacet let. Rád cestuji, a proto mi vyhovovalo, že jsme zájezdové divadlo. Každé jeviště je jiné a v každém sále se hraje trochu jinak a člověk u toho musí víc přemýšlet. Třeba jak udělat příchod z kapsy (první vstup na jeviště před oponou), když v některých sálech kapsy nejsou. No a taky město Těšín leží na hranicích s Polskem, kousek od Slovenska a v tomto kraji se všechny národnosti prolínají se svými zvyky a zvláštnostmi. A samozřejmě že tady máme jeden unikát – český a polský soubor v jednom divadle, který spolu úžasně funguje a vychází.
Je něco, čím vás dovede obecně divadlo po letech u fochu překvapit?
Ano, někdy nevycházím z údivu nad tvůrčí invencí některých kolegů. (smích)
Co vím, tak jste několikrát odmítl natáčení pro televizi. O co šlo? Práce před kamerou vás neláká?
Práci před kamerou mám rád, ale protože mimo divadlo pracuji s dětmi, tak bych nikdy nehrál pedofila nebo sexuálního devianta. Někteří rodiče dětí, které učím, si třeba nemusí uvědomit, že to v televizi jen hraji. Chci se tak vyhnout zdlouhavému vysvětlování, že mým hlavním povoláním je herectví, a to co viděli, byla jen role v seriálu.
Tradiční otázka na závěr. Kdyby nebyl Petr Sutorý kuchařem ani hercem, kým by byl?
Zahradníkem nebo řidičem kamionu.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.