Neměli bychom marnit čas, říká Eugene Hütz z Gogol Bordello, kteří vystoupí na Colours of Ostrava

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Ostrava?

Pamatuji si, že po jednom z vystoupení na Colours of Ostrava jsem sešel z pódia, a náš houslista Sergey Ryabtsev za mnou přišel s tím, že v backstagi na nás čeká nějaký charismatický starší gentleman se šampaňským a chce pozdravit kapelu. A až následně vyšlo najevo, že to byl Robert Plant… (smích) Sergey je spíše muzikant, který inklinuje ke klasické hudbě, a má trochu nedostatečné znalosti o rock´n´rollu. Tenkrát to byla dobrá párty. Robert se pak dokonce zúčastnil i našeho dalšího koncertu.

Opomenout nelze ani otázku, co můžeme letos očekávat od vašeho letošního vystoupení na Colours?

Spíše bych řekl, co rozhodně nemůžete očekávat. To znamená nějaký odpočinkový set, který by vás unudil k slzám. Ale co se stane? To je vždycky otázka… Nemyslím si, že je vůbec někdo, kdo viděl dvakrát stejný koncert Gogol Bordello. V kapele je vždy něco nebo někdo nový. To je naše filozofie a naše poznávací znamení, že se kromě stálých členů další muzikanti střídají. Podle mě jsme v České republice ještě nebyli s naší naprosto skvělou akordeonistkou a hráčkou na klávesy Erikou Mancini, což je nyní velmi výrazný prvek v naší hudební paletě barev. Ani po vydání našeho posledního alba Solidaritine jsme v České republice nehráli. Vždy se k vám těšíme, protože máte dobré kapely a navíc lidé v České republice vnímají hudbu v širším kontextu.

Můžete upřesnit?

Je to dáno vaší historií, vaší kulturou i tím, kde Česká republika leží, protože jste takovým průsečíkem evropských vibrací. Máte jedinečně otevřené uši. A určitě není náhoda, že Ivan Král byl u zrodu a vývoje punk rocku, když hrával s Patti Smith. Ne pouze jako účastník, ale on tento žánr pomáhal vytvářet. V Praze jsem také strávil hodně času, když jsme natáčeli film Naprosto osvětleno. Vím moc dobře, že Češi rozumí historii rockové hudby, což neplatí pro každou zemi.

Zmínil jste vaše zatím poslední album Solidaritine vydané v září roku 2022. Kde hledat hlavní příčiny toho, že je na něm v daleko větší míře než na vašich předchozích nahrávkách zastoupena hudební agrese, dravost a naléhavost?

Je mnoho důvodů, proč naše poslední album je hodně ovlivněno punkem a hardcorem. I když ovlivněno je špatné slovo, je to podstata naší kapely. Návrat k jádru naší hudby. Album navíc produkoval náš dobrý kamarád Walter Schreifels z Gorilla Biscuits či Quicksands, což jsou ikonické hardcore kapely, a to se muselo projevit. Ironií však je, že lidé úplně nerozumí evoluci Gogol Bordello.

Máte tedy prostor k vysvětlení…

Myslí si, že jsme začali hrát ve stylu Toma Waitse a pak jsme se postupně propracovali do nějakého mixu progresivního symfonického punku s vlivem cikánské hudby. Ve skutečnosti to je však tak, že než vznikli Gogol Bordello, hrál jsem více než deset let v různých punk, hardcore a industrial elektronických projektech. Pro mě byl Gogol Bordello de facto nový projekt, kde jsem upozadil veškerou elektroniku a začal jsem používat akustickou kytaru, na kterou jsem předtím nikdy nehrál a byl to pro mě absolutně nový nástroj. Předtím jsem jako muzikant experimentoval s různými syntezátory, mašinkami, sekvencery a podobně. Takže nyní jsme se opět napojili na naši punkovou a hardcore podstatu. Kruh se uzavřel. Solidaritine je rovněž určité vyvážení našeho předchozího alba Seekers and Finders, což byl náš vrchol ambicí ve stylu symfonického punku. I když symfonický punk je takový oxymóron (smích)… Nicméně cítil jsem, že tahle vize byla naplněna, takže se musíme zase vydat jinam.

Album Solidaritine doprovází věta: „Tohle je muzika přežití a vytrvalosti. Tohle vždycky byla naše hnací síla.“ Máte tedy pocit, že události typu nedávná pandemie či válka na Ukrajině způsobily, že jsme si jako lidé blíže, že si daleko více uvědomujeme jeden druhého, zatímco dříve jsme brali mnoho věcí jako samozřejmost?

Určitě je mnoho lidí, kteří to takhle mají nastaveno, ale pořád jich není tolik, jako by jich být mělo. Svoboda a jednota, které máme, byly mnohokrát v minulosti brány jako samozřejmost. Je to část lidské přirozenosti, že přestáváme být bdělí, když se žádné velké problémy nedějí. Pořád však tady zůstává mnoho lidí, kteří si neuvědomují současnou situaci ve světě. A upřímně, pokud se neprobudíme nyní, už se asi nikdy neprobudíme, protože pak se různé katastrofické tragédie začnou dít přímo jim osobně. A může se to stát kdykoliv. Posilovat nějakou naši osobní společenskou houževnatost by mělo být domácím úkolem každého z nás, na denní bázi. Mimochodem nedávno jsem četl, že slovo „idiot“ má kořeny ve starém Řecku. Vůbec to nebyla nadávka. Byli to lidé, kteří se prostě nezajímali o politiku. Mohli to být slušní lidé, ale prostě idioti, protože je nezajímalo, co se děje kolem nich.

Před šestnácti lety vás módní gigant Gucci označil za klíčovou inspiraci pro jejich kolekci. Jak k tomu došlo?

Byli jsme zrovna na turné, když se to stalo. Ani jsem se nezúčastnil nějaké párty či něčeho takového. Nepamatuji si, že bych z toho měl nějaké konkrétní výhody. Pro mě nebylo ani tak překvapivé, že se nechali inspirovat mým gypsy punk stylem nebo něčím na tento způsob. Akorát že v módním průmyslu jsem byl zainteresovaný zhruba deset let předtím, než k tomu došlo. Asi jako každý, kdo přijde do New Yorku a chce se nějak uživit a zjistí, že jako muzikant nebo dýdžej si zas tak moc nevydělá. Ale v roce 2008 jsem se už žádným módním kampaním nevěnoval. Na druhé straně Gucci mají podobných cool spoluprací více. Není tomu tak dávno, kdy v jedné kampani tvrdili, že je inspiroval Iggy Pop.

Co děláte pro to, abyste se nepakovali?

Myslím si, že na to dohlíží mé podvědomí. Jestli u nějakého motivu cítím, že je mi povědomý, snažím se tomu vyhnout. I to je důvod, proč poté, co vydáme album, jsou mnozí šokovaní tím, že není stejné jako naše předchozí nahrávky… A já si říkám: „Nahrajte si vlastní věci nebo nás neposlouchejte nebo nás poslouchejte takové, jací jsme.“ A pak jsou samozřejmě takoví, kteří naši hudbu právě objeví a milují ji. Nejsme kapela, která by vydávala pořád stejná alba. Samozřejmě jsou takové skupiny, které to dělají. Doslova celou kariéru hrají takřka stejné písně a mnohé z nich to dělají hodně dobře, ale my nejsme tento typ kapel. Ostatně pro mě je celá debata o Gogol Bordello naprostá zábava. (smích) Neznám žádného člověka kromě členů The Specials, když jsme spolu hráli, kdo nám dal přesnou recenzi na to, jak Gogol Bordello vidím já (smích)… Lidi jsou často velmi zmatení tím, že dávám do písní techno vlivy. Opravdu? Vy to neslyšíte? Ptám se jich. Každý bubeník, který v Gogol Bordello byl, hrál ve stylu techno hudby. Vlivy tohoto žánru jsou u nás zřejmé, protože jsem byl absolutně zblázněný do této hudby, když přišla. Pak mě však unavila a přesunul jsem se hudebně jinam.

Kde se zrodila vaše láska k technu?

Poprvé jsem techno slyšel v Montrealu v roce 1990 nebo 1991 v klubu Foufounes Électriques a řekl si, že to je zatraceně ta nejlepší hudba, kterou jsem kdy slyšel. V té době jsem začal hodně poslouchat techno a současně byl angažovaný v punk a hardcore scéně. Když Gogol Bordello začali hrát, tak jsem prvky této hudby do našich písní začlenil. Náš původní bubeník Eliot Ferguson, který v kapele hrál prvních 20 let, ve své podstatě náš gypsy punk styl vynalezl se mnou. I proto naše písně díky zvukům bicích mohou znít transcendentně, ve stejné chvíli prehistoricky i současně. I to je zřejmě jeden z důvodů, proč Gogol Bordello mohou koncertovat v Japonsku, Austrálii nebo Brazílii a tamní fanoušci jsou z nás zbláznění.

Můžeme se ještě vrátit k tomu rozboru od The Specials?

Když jsme s The Specials hráli, tak jsem si užíval chvíle, kdy jsme spolu jen tak nezávazně klábosili. Říkali nám: „Vy jste skvělí, že jste vzali různé vlivy z kompletně odlišných částí světa a smíchali jste je do jednoho stylu. A my vám řekneme, odkud jste je vzali, a kde ty vlivy jsou.“ A ten seznam byl hodně dlouhý. (smích) To bylo jedinkrát, kdy jsme byli pod tak důkladným mikroskopem někoho znalého. Oni nám přesně řekli, kde v naší hudební kuchyni je techno, kde prvky romské hudby, kde reggae, post punk, hardcore, kde přichází a končí ska, salsa, merengue, kde lze slyšet hudbu typickou pro New York nebo východní Evropu. Whau! Ještě teď jsem ohromený a děkuji jim za to.

Pro jaké další hudební projekty jste aktuálně nejvíce zapálený?

Vloni jsem založil nahrávací společnost Casa Gogol Records, takže nyní nejvíce energie vkládám do mladých newyorských kapel, se kterými spolupracuji. Cítím, že New York je pro mě a Gogol Bordello důležitý výchozí bod a v podstatě všechno. Když jsem zde přišel, začal jsem úplně od píky, a docela rychle na naše show začali přicházet lidé z kapel, které obdivuji, a byli zvědaví na můj malý stánek s limonádou (smích), řečeno s nadsázkou. A třeba takový Jim Sclavunos z Nick Cave and the Bad Seeds, Sonic Youth, což jsem podstatě teď vyjmenoval mé dvě nejoblíbenější skupiny (smích), a nesmím zapomenout ani na The Cramps a další kapely, nakonec produkoval naši první nahrávku. Cítil jsem, že bych měl udělat něco podobného a vrátit to tomu městu zpátky, takže jsem akceleroval kariéru několika mladých kapel, které jsou podle mě hodně dobré.

To je chvályhodný přístup…

Mám nyní čtyři interprety, se kterými se snažíme koncertovat ve Spojených státech i v Evropě. V Puzzled Panther rovněž hraji na elektrickou kytaru, dále skupinu tvoří Viktoria Espinosa a kytaristka Kay Bontempo a bubeníkem je Brian Chase z Yeah Yeah Yeahs. Je to takový new school post punk s výrazným vlivem New Yorku. Obě holky nyní stále více pronikají do skvělé hudby od My Bloody Valentine, Sonic Youth, The Wedding Presents, Nicka Cavea, PJ Harvey a podobně, přičemž my s Brianem jsme na této muzice vyrůstali. A právě tyto dva proudy energie jsou to, čím je tato kapela zajímavá. Dalšími interprety jsou Grace Bergere, Mary Shelley nebo skupina Crazy & the Brains. Jsem hodně zaneprázdněný, ale na druhé straně je to velmi vzrušující. Je skvělé produkovat kapely, kterým věříte.

Vybavíte si příběh nějakého fanouška, který za vámi přišel s tím, že váš song změnil jeho život?

Vždy cítíte spokojenost, když po koncertě za vámi přijdou lidé a řeknou, že si vážně poranili záda, potkala je nějaká tragédie nebo museli čelit hrozným překážkám, ale že naše hudba byla hlavní zdroj a součást jejich uzdravení. I když jim to vzalo rok. Dává to smysl, protože všichni v naší kapele jsme někdy museli prokázat určitou vytrvalost. Nic nám nespadlo z nebe. Je vždy zábavné číst články o tom, jak se kapely staly obrovskými, přitom jejich cesty byly připraveny rodiči, kontakty v hudebním průmyslu a podobně. Takových je hodně, daleko více, než si vůbec myslíte.

Tomu věřím…

Právě proto mám rád punkrock, který je pravděpodobně nejdemokratičtější vstupní bránou do hudby. Jak s ním začnete, nikdo vás nezastaví. Punkrock také dodává odvahu, abyste ukázali, co jste vymysleli. Není to sice perfektní, ale můžete hrát pro už vytvořený, inteligentní a stále rostoucí dav. Není to obrovské publikum, ale je důležité. Je to opravdová hudba s opravdovými fanoušky, kde mohou být nalezeny všechny odpovědi. Taková odměna za nerozum. (smích) V pop music nic takového neexistuje. Svým způsobem je to hudba proti všem, i když hrajeme v podstatě po celém světě s masivním ohlasem. Někdy je to doslova neuvěřitelné.

Jakou největší pomluvu jste o sobě slyšel? Ať už vtipnou či pobuřující…

(po delším přemýšlení) Teď mě nic nenapadá, ale když navštívíte webovou stránku o mně na jisté otevřené online encyklopedii, tak tam jsou skoro všechno dezinformace. (smích) Moje jméno není takové, jaké uvádějí, nikdy jsem nežil v São Paulo, takže k čemu ta stránka vlastně je?

Máte nějaký zvyk, o kterém víte, že není nejvhodnější, přesto v něm pokračujete?

Jsem noční pták. Naprosto extrémní. Na tom se nic nezměnilo od doby, co jsem byl mále dítě. Už ve škole jsem býval často unavený a ospalý, protože jsem běžně usínal ve čtyři ráno. Měl jsem sice myšlenku, že bych to měl změnit, a zkoušel jsem chodit spát před půlnocí, ale to byl asi nejhorší měsíc v mém životě. Prostě to patří ke mně. Během noci jsem velmi produktivní a kreativní. Běžně zůstávám do tří, do čtyř ráno ve studiu a věnuji se mixování a produkci nahrávek. Tak to prostě je.

Rozloučit se můžeme tím, zda se už rýsuje následovník vašeho posledního alba?

Samozřejmě. Nové skladby jsou už napsány. Mám to nastaveno tak, že když jsem včera dokončil poslední album, dnes začínám připravovat nové. Nejsem ten typ člověka, který by po hotové práci odjel odpočívat na Havaj. Možná jsem něco jako maniak. (smích) Takhle mě to baví. Stále na něčem pracovat. Samozřejmě někdy to jde lépe, jindy hůř, a občas se musím stáhnout. Ale celkově vzato, vytváření nějakého smysluplného odkazu a kvalitní práce, která pohání nás i druhé, je určitě způsob, jak naplnit lidský potenciál. Nemyslím si, že si můžeme dovolit marnit čas.