Magdaléna Holcová před premiérou Marie Stuartovny u Bezručů: Neměla jednoduchý život a chlapi s ní orali

Premiéra Marie Stuartovny se blíží. Voda stoupá?

Nejsem na tom teď zdravotně nejlépe. Bojuju se zánětem dutin a beru už druhá antibiotika. Což mě štve, protože to omezuje nás všechny. Teprve druhý den kolegy na jevišti slyším, protože jsem měla zalehlé uši. Ale nepropadáme panice, je to na dobré cestě…

Doufám, že budete brzy fit. Právě Marii Stuartovnu ztvárníte v nové inscenaci Divadla Petra Bezruče. Holdujete historii? Bavil vás dějepis ve škole?

Docela jo. Dokonce jsem z dějepisu maturovala, ale to bohužel neznamená, že se v historii dobře orientuju. Vytáhla jsem si tenkrát u maturity Rusko v roce 1920, a i přesto, že jsem dostala jedničku, dneska bych vám neřekla ani Ň. Učila jsem se stylem – hlavně se nadrtit látku, takže jsem měla takovou tu selektivní paměť. Jakmile byla možnost to z hlavy vyhodit, tak jsem to udělala. Aby tam bylo místo pro další biflování. Je správné znát souvislosti.

Bylo tedy potřeba se začít biflovat, když jste zjistila, že budete Marií Stuartovnou?

Absolutně a oddaně jsem spoléhala na to, že o pozadí jejího příběhu nás režisér s dramaturgem kvalitně obeznámí. Samozřejmě nám ale byla doporučena literatura, které jsme využili. Popravdě nemůžu říct, že by tomu předcházelo nějaké obsáhlé studium. Jasně, museli jsme si vysvětlit kontext, ale vycházíme z textu Schillera a Ickea.

Potykala jste si s Marií? Asi není jednoduché ztvárnit reálnou historickou postavu.

Ano, víme, že Marie Stuartovna žila, stejně tak Alžběta I. Nikdo ale netvrdí, že to přesně takhle bylo a nikdo netvrdí, že si spolu ty holky přesně tohle říkaly. Ať už hrajete jakoukoliv postavu, tak v té chvíli je pro vás reálnou. Reálné jsou pro vás situace, ve kterých postavy jednají.

Z druhé čtené zkoušky. (Foto: Jiří Zerzoň)

Je tedy Marie vykreslena jako ta pozitivní postava a Alžběta I. jako určitá negativní postava? Je to souboj černé a bílé?

Když si přečtete Schillerovo drama Marie Stuartovna, zjistíte, že to tak není. Ani v historii nebylo nic jen černé nebo bílé. Marie Stuartovna se stala královnou už jako malá holčička ve Francii. Pak se vrátila do Skotska a srovnávat tyto dvě země bylo šílené. Neměla jednoduchý život a chlapi s ní různě orali. Navíc ji přitahovali muži, kteří přinášejí zkázu, jak sama říká. Stejně tak Alžběta I. nemohla za to, že Jindřich VIII. stvořil vlastní církev, aby mohl rozvazovat manželství a navazovat nová. Pak vznikl jakýsi nepořádek, který následník trůnu je vlastně ten pravý. Proto má Alžběta pocit, že má nárok na trůn, ale pak přijde nějaká Marie Stuartovna a ta jí říká, že to tak není. Je to složité, když vás celý život v něčem vychovávají a pak někdo tvrdí, že je všechno jinak.

Co by měl divák v inscenaci objevit?

Možná právě to, o čem jsme mluvili, že nic není černobílé. Pro mě je tam také téma postavení ženy ve společnosti a vnímání žen jako panovnic či v dnešní době političek na nejvyšší úrovni. Není dobré si myslet, že máme automaticky na něco nárok. Nic netrvá věčně. A když si vypůjčím repliku z inscenace: „Zpupnost bohové trestají.“

Příběh obou panovnic je téměř půl tisíciletí starý, ale myslíte, že ženy jsou i dnes znevýhodňovány?

Ano, když se budeme bavit třeba jen o nerovnosti platů. Identita ženy je stále určována dle identity muže. V politice ženy stále čelí předsudkům. Já mám ale štěstí, že můžu říct, že vnímám své kolegy na jevišti jako rovnocenné partnery a oni mě také. Mužské kolegy na jevišti potřebuji.

Děkuji za upřímnost, ale když se vrátím přímo k inscenaci, tak vaši sokyni Alžbětu I. hraje Alexandra Palatínusová. Bude to hodně o intrikaření a slovních přestřelkách?

Musí, protože Alexandra hraje Alžbětu. Ze slovních přestřelek chtějí obě vyjít jako vítězky. Je to o tom, která se víc udrží na uzdě. Uvidíme, které se to podaří lépe. Nakonec tam ale stejně velkou roli hraje cit. Sice jsou to dvě panovnice, ale obě jsou lidské. Marie Stuartovna má ale jednu velkou nevýhodu, je vězněná.

Ze zkoušky inscenace Marie Stuartovna. (Foto: Adolf Horsinka)

Co dobový kostým? Je to v tomto ohledu problém? Víme, že často dělá hercům na čele vrásky.

Mně to v tomto případě nehrozí. Nemám kostým z 16. století, takže ten mě netíží. Potíže mi budou dělat jiné věci. Ale ty nebudu prozrazovat.

Počkejte, tak aspoň jednu z nich jako ochutnávku pro diváky.

Vrásky na čele mi neudělalo nic, ale pár otlaků od pout mám na rukách. Měla jsem týden mravenčení v pravém palci. Ale není to nic hrozného. On herec musí trochu trpět, mě to baví. Jsem v tomhle trochu takový sadomasochista. (smích)

Inscenaci režíruje váš manžel Jan Holec. Je to výhoda, že vás vede životní partner?

Pro mě je výhoda, když mě režijně vede Jan Holec. To, že je to i můj manžel, je k tomu takový příjemný bonus. Když mám nějaké nejasnosti, kdykoliv za ním můžu jít. Pokud teda oba nepadáme na držku po celém dni a následném dvouhodinovém uspávání naší dcerky.

Moje tradiční otázka závěrem. Kým by byla Magdaléna Holcová, kdyby nebyla herečkou?

Zřejmě by to byla nešťastná Magdaléna Holcová. Snažila bych se najít štěstí třeba jako farářka, protože jsem se na teologickou fakultu tehdy hlásila. A také na pajdák. Možná bych tedy byla i učitelkou, protože jsem z čistě pedagogické rodiny.

Není teologie a herectví až velký rozkol na uvažování, kudy se má mladý člověk vydat?

Vůbec v tom rozkol nevidím. Farář, herec i učitel promlouvají k lidem a jsou tu od toho, aby se starali o naši duši a ukazovali nám, že svět je místo, na kterém stojí za to žít. Poslání narovnávat určité věci ve společnosti mají stejné. U mě to ale padlo na herectví a doufám, že mi to ještě dlouho vydrží.