Na MAČ míří 31 spisovatelů z Tchaj-wanu. Chen Li se těší na Janáčkovy stopy, Long H. Lee na atmosféru

Ostravský MAČ se odehraje v klubu Provoz, dva básnicí s křestním listem z Ostravy se ale zúčastnili i „seznamovací mise“ s hosty festivalu přímo na Tchaj-wanu. Dominik Bárt a Filip Klega. A už v letadle z Vídně do Tchaj-peje se čte tchajwanská poezie, konkrétně Bárt má v ruce sbírku Krabička zápalek od tchajwanského básníka Lo Ch’inga (羅青). A někde nad iránským Teheránem vybírá tyto verše:

AŤ DĚLÁŠ, CO DĚLÁŠ

Obaluješ se a chráníš
vrstvami a vrstvami betonu

ale pak otvíráš dveře a okna
abys všechna trápení a hrozby světa

všemi možnými způsoby
přivábil k sobě

Proč Bárta zaujal zrovna tento básnický text? „Asi tou hranicí, kterou teď máme v letadle. Ale i v duši,“ přemítá.

Básníci Filip Klega a Dominik Bárt v Tchaj-peji, hlavním městě Tchaj-wanu. (Foto: Ivan Mottýl)

Zhruba dvanáct hodin poté už se v metropoli Tchaj-peji setkáváme přímo s vydavatelem sbírky z tchajwansko-českého nakladatelství Mi:Lù Publishing. „Básník Lo Ch’ing patří k mým kmenovým autorům a troufám si říci, že je i mým přítelem,“ vypráví vydavatel Tomáš Řízek, jenž už českým čtenářům zprostředkoval několik desítek knih tchajwanských spisovatelů. To je třeba radikální rozdíl oproti Slovensku, které z této ostrovní země zatím nemá jediný knižní překlad do slovenštiny.

„Nakladatelem jsem se stal tak trochu omylem, především jsem malíř a ilustrátor,“ vypráví vydavatel Lo Ch’inga u svého stánku na knižním veletrhu TIBE, největším v Asii. Zatímco na pražský Svět knihy přichází 50 tisíc zákazníků, TIBE jich navštíví 500 tisíc. Tchajwanci si Tomáše Řízka oblíbili především jako výtvarníka a jeho ilustrace k vydání domorodých pověstí z Tchaj-wanu v knize Písně pralesa, hor a moří už jsou tak populární, že úřady knihu zařadily na seznam povinné četby pro tchajwanské školáky. „Snad ještě více hrdý jsem ale na tchajwanské vydání Erbenovy Kytice, která už je na ostrově také povinnou četbou,“ ukazuje Řízek českou klasiku v mandarínské čínštině, což je oficiální jazyk na ostrově.

Česko-tchajwanský vydavatel a ilustrátor Tomáš Řízek. (Foto: Ivan Mottýl)

„S Tchaj-wanem máme hodně společného, třeba totalitní zkušenost,“ vypráví Řízek. „I když jaksi z opačných pólů, Tchajwanci si prošli takzvaným bílým terorem, zatímco my v Československu rudým terorem. Tady padla totalita na hraně jakéhosi fašistického režimu v roce 1987, v Československu jsme se zbavili komunismu jen o dva roky později. Transformace v demokratickou zemi ale podle mě proběhla úspěšněji na Tchaj-wanu, platí tu třeba samočistící mechanismus v politice. A co prochází politikům v Česku, to tady nikomu neprojde ani náhodou.“

Pravicová diktatura generála Čankajška a jeho strany Kuomintang měla tisíce obětí a od roku 1947 až do roku 1987 držela Tchaj-wan ve výjimečném stavu. Když generalissimus Čankajšek prohrál v roce 1949 na čínské pevnině občanskou válku s komunisty, tak se vylodil právě tady, i s téměř dvěma miliony republikánských soukmenovců. A věřil, že se z Tchaj-wanu na pevninu brzy vrátí a komunisty vyžene, což se mu nikdy nepovedlo. Čínská lidová republika proto od konce čtyřicátých let vyhrožuje Čínské republice na Tchaj-wanu, že ostrov a jeho „čínský lid osvobodí“ vojenskou intervencí. A ta hrozba trvá dodnes.

Hlavní město Tchaj-pej. (Foto: Ivan Motýl)

Obavy z vojenského zásahu Pekingu ovšem běžný Tchajwanec příliš nesdílí, neboť tahle pohrůžka už je moc dlouhá. Trvá od roku 1949, tedy 75 let. A moc se to nezměnilo ani po ruské invazi na Ukrajinu. „Evropské bojiště je od Tchaj-wanu vzdálené téměř 10 tisíc kilometrů. Hodně Tchajwanců proto v konfliktu na Ukrajině nevidí žádnou souvislost s naší situací. Jiní si ale po ruské invazi alespoň začínají přiznávat, že čínská invaze je možná,“ říká významný tchajwanský spisovatel Chen Li (陳黎), 69letý autor více než třiceti knih. „Čínskou okupaci si nepřeji, ale vyloučit se nedá,“ dodá básník, který přes angličtinu do tradiční mandarínské čínštiny přeložil i verše Jaroslava Seiferta, jediného českého držitele Nobelovy ceny za literaturu.

Básník Chen-li. (Foto: Ivan Motýl)

Setkáváme se v Národním muzeu tchajwanské literatury, tedy v jeho pobočce v Tchaj-peji, hlavní sídlo památníku bychom našli v Tchaj-nanu. Pobočku v hlavním městě tvoří skanzen japonských domů z koloniálních dob, nedaleké Japonsko drželo ostrov pod svou správou v letech 1895 až 1945. „Tehdy byla japonština také školním jazykem i literární řečí. Japonsky psal i můj otec básník Lin Hengtai, a to od roku 1941 a už o rok později na střední škole spoluzakládal literární časopis Yuancao v japonštině,“ vypráví ředitelka Národního muzea tchajwanské literatury Nikky Lin.

Nikky Lin. (Foto: David Konečný)

Slovo si znova bere básník Chen Li a ptá se na Brno a Ostravu, kde bude v červenci číst v rámci Měsíce autorského čtení (MAČ). „Miluji dílo Leoše Janáčka, píšu o něm studie a někdy i básně,“ říká a jednu z janáčkovských básní předčítá z mobilu. Čínsky, ale prý je věnována lišce Bystroušce. A v jeho přesvědčivé recitaci jako by liška skutečně běžela lesem. Do Těsnohlídkova údolí u Brna, kde se Bystrouška proháněla ve fantaziích Rudolfa Těsnohlídka, se ale Chen Li během nabitého programu MAČe asi nestačí podívat, i v centru Brna však narazí na Janáčkovy stopy.

V Ostravě si pak s Janáčkem může vypít půllitr v restauraci U Rady anebo v bývalém hotelu Slavia na rohu Hollarovy a Poděbradovy ulice (nyní podnik Rynek Inn-Hookah & Beer), v obou pivnicích je prokázáno Janáčkovo posezení. „Hlavně mě zajímá ta nemocnice, ve které skladatel zemřel,“ plánuje tchajwanský básník. Geniální komponista zesnul v dnešní městské nemocnici na Fifejdách 12. srpna 1928. Na zápal plic, jemuž předcházelo nachlazení na Hukvaldech. „Já vím, trochu za tou smrtí byla žena. Ženy jsou za vším,“ podotkne tchajwanský beletrista.

V ulicích Tchaj-peje. (Foto: Ivan Motýl)

Spisovatelka Hung Ai-Chu (洪愛珠) se Ostravy trochu obává, neboť v Tchaj-peji dostává informaci, že tohle město je součástí nejvíce znečištěně aglomerace v Evropské unii. A podle jednoho z vědeckých výzkumů se v Ostravě umírá o dva roky dříve než jinde v republice, na vině je třeba koksovna Svoboda v Přívoze, která rakovinotvornými zplodinami stále otravuje i historické centrum města. „Prahu jsem si zamilovala, a to hlavně kvůli Franzi Kafkovi. Kteří autoři pocházejí z Brna a Ostravy?“ ptá se Hung Ai-Chu. Milana Kunderu zná, o Janu Balabánovi zatím neslyšela.

Další z autorů Long Hung Lee (李桐豪) na půdě památníku národního písemnictví v Tchaj-peji vysvětluje, že současná tchajwanská vnitřní politika není pro spisovatele velkým tématem. „Reflexe autoritářského režimu, který jsme tu měli do roku 1987, ale prostupuje snad stovkami beletristických prací. A pořád je to velké téma, s tím také souvisí hledání naší národní identity,“ vypráví spisovatel. Děti a vnuci poválečných čínských přistěhovalců se například často pořád cítí jako Číňané a stále volí Kuomintang, nyní už demokratickou stranu. Potomci Číňanů, kteří na ostrově žili už před válkou, anebo domorodí Tchajwanci, jež tu mají kořeny po tisíciletí, spíše volí Demokratickou pokrokovou stranu. A považují se za Tchajwance. Long Hung Lee je ale především zvědav na atmosféru MAČe.

Long Huun Lee. (Foto: Ivan Mottýl)

Národní muzeum tchajwanské literatury, které organizátorům MAČe z brněnského nakladatelství Větrné mlýny zásadně pomohlo s výběrem autorů pro jejich červencové středoevropské turné, posílá do Evropy autory napříč generacemi. Mladé literáty z LGBT komunity i zasloužilé mistry slova. Spisovatele, kteří ještě pocítili útisk Kuomintangu a jeho bílého teroru, ale i takzvané vojenské autory, kteří na počátku osmdesátých let sloužili v režimní armádě.

Taková sestava by vlastně v českých podmínkách nebyla možná, neboť nikdo nechce na jednom literárním festivalu třeba normalizačního Karla Sýse a exilového povídkáře Vlastimila Třešňáka. Na Tchaj-wanu je tomu jinak, tam mají všichni spisovatelé společného nepřítele. Hrozbu komunistické Číny, která může zbraněmi zadusit svobodu slova. A to je dostačující spojovník, aby si autoři „nešli po krku“.

Pomník Čajkajškovi. (Foto: Ivan Mottýl)

Vlastně to s Filipem Klegou a Dominikem Bártem zažíváme v přímém přenosu i v samotném centru ostrovní metropole. V Čankajškově monumentálním památníku, který připomíná Stalinův pomník v Praze, totiž stále stojí nadživotní socha diktátora, kterou střeží vojáci. Ve stejném parku lze ovšem najít i dva pomníky Čankajškovým obětem. A žádnou z těchto staveb nemá potřebu nikdo ničit.

V letadle nazpět do Evropy, na lince z Tchaj-peje do Vídně, vybírá z Lo Ch’ingovy knihy Krabička zápalek pro změnu básník Filip Klega:

MOTÝL A LEV

Maličký červený motýl
poletuje nad strašlivým lvem.

Že by duše strašlivého lva
byla jen malým motýlem…

či je snad duše malého motýla
strašlivým lvem?

*
Měsíc autorského čtení (MAČ) 2024, XXV. Ročník. Tchajwanští i čeští spisovatelé se představí od 1. do 31. července 2024 v Divadle Husa na provázku v Brně a v ostravském Kulturním centru Provoz. Vždy v 19.00 a 20.30 hodin. Přesný program bude zveřejněn v červnu.