Ředitel Janáčkova festivalu Jaromír Javůrek: Chceme mistra Leoše představit jako člověka z masa a kostí

Když jste v roce 2018 vysvětloval fúzi Janáčkova máje a Janáčkových Hukvald a hovořil jste o vašich plánech, řekl jste, že nejtěžší bude zvyknout si na nový název. Už jste si zvykli?

Myslím, že už jsme si zvykli a že to byla správná volba. V zahraničí ten název přijali okamžitě a ani naši návštěvníci s ním nemají problém. Vlastně ani ten máj by v názvu už příliš neseděl, protože festival se koná hlavně v červnu. Takže dnes většinou říkáme Janáčkův festival. Ten název je neutrální a výstižný, protože se stále hlásí k odkazu našeho slavného rodáka Leoše Janáčka.

V době, kdy se oba festivaly spojily, zaznívala řada hlasů proti tomuto kroku, přestože jste docela srozumitelně vysvětlovali, že šlo o pragmatické rozhodnutí. Zaznívá ta kritika ještě dnes?

Máte pravdu, že proti sloučení festivalů se objevila i řada kritických hlasů, ale musím naprosto objektivně říct, že šlo o nezasvěcenou kritiku, která vycházela z neinformovanosti. Troufám si tvrdit, že po těch sedmi letech si na to všichni zvykli a pochopili, že spojení bylo smysluplné a nevyhnutelné a že ve finále prospělo oběma festivalům, že pomohlo jak Ostravě, tak Hukvaldům. A myslím, že je skvělé, že festival na jedné straně nabízí posluchačsky náročné skladby v prostředí koncertních sálů a na druhé straně nabízí koncerty, kam můžete přijít v riflích a tričku. Věřím, že to půjde ještě dál a že se rozšíříme ještě více, navíc festival se dnes již koná nejen v Ostravě a na Hukvaldech, ale také na řadě dalších míst našeho kraje. Naprosto přesně si pamatuji ty boje v devadesátých letech, ty hlasy, které tvrdily, že Janáčkův máj je ostravské rodinné stříbro a že se nesmí konat nikde jinde. Čas ale oponou trhnul, a to je dobře. Takže bych to uzavřel, že se ukázalo, že šlo o správné rozhodnutí, byť jsme si to museli vybojovat, nebylo to jednoduché a u některých kolegů, kolegyň a partnerů trvalo poměrně dlouho, než si na to zvykli.

Festival má teď za sebou několik těžkých let. Nejprve jste bojovali s pandemií, která nás trápila dva roky, a sotva skončila, přišli jsme o Dům kultury města Ostravy, který prochází rekonstrukcí a kde se nacházelo těžiště festivalové dramaturgie. A tato situace ještě několik let potrvá. Absence velkého koncertního prostoru se projevila i na dramaturgii. Předpokládám, že řada vystupujících nechce hrát v náhradních prostorách Domu kultury Poklad a řada orchestrů se tam vlastně ani nevejde…

Ano, byla to těžká léta, a to si dovolím připomenout, že nám do toho vstoupila ještě rusko-ukrajinská válka. A máte pravdu, že velkou roli hraje absence Domu kultury města Ostravy, který mnozí neměli moc rádi, ale na druhé straně nic lepšího jsme tady neměli. Jako pořadatelé teď musíme velmi dobře zvažovat, které zahraniční orchestry pozveme, když máme k dispozici jen Dům kultury Poklad v Porubě, což nemyslím nijak hanlivě. Takže zveme spíše menší, ale musím říct, že neméně kvalitní hudební tělesa. A bohužel si nemůžeme při těch nákladech, které jsou s takovými produkcemi spojeny, dovolit riskovat pozvat velký orchestr na Hukvaldy a strachovat se, že bude pršet. Takže se podobně jako všichni ostatní moc těším, až budeme mít v Ostravě nový koncertní sál a konečně budeme moci ostravským posluchačům představit nejlepší a největší evropské orchestry.

Letošní ročník bude ve znamení 170. výročí Leoše Janáčka. A na festivalové dramaturgii je to opravdu vidět…

Ano. Rok 2024 je Rokem české hudby. A řeknu vám zcela otevřeně, že jsem naprosto rozčarován tím, že Rok české hudby v dramaturgii řady tuzemských institucí reflektuje hlavně 200 let Bedřicha Smetany. Já osobně mám Smetanu hodně rád – a mimochodem smekám klobouk před kolegou Jiřím Nekvasilem a Smetanovským operním cyklem, který připravil v Národním divadle moravskoslezském. Ale při vší úctě ke Smetanovi, Janáčkovy opery se dnes hrají po celém světě, opravdu na všech kontinentech, což už o Smetanovi tolik neplatí. Takže my jako Janáčkův festival samozřejmě budeme letos velmi intenzivně propagovat odkaz Leoše Janáčka, ale zdůrazňuji, že to bude vždy v širších souvislostech a v náležitém kontextu.

Janáčkova Sinfonietta již tradičně festival zahájí. Letošní zahajovací koncert bude přitom ve znamení žen. Taktovku nad Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu převezme žena – dirigentka Jessica Cottis. A také jako sólistka vystoupí žena, sopranistka Claire Booth. Je to záměr?

O tom, že Janáčkova Sinfonietta bude zahajovat festival, se rozhodlo už v roce 1976, což je skutečně už velmi dávno. Od chvíle, co můžu ovlivňovat program festivalu, se snažím o to, aby Sinfoniettu hrál každý rok jiný orchestr a také aby ji dirigoval vždy někdo jiný. Snažím se, aby to byli převážně zahraniční dirigenti, protože oni tu partituru čtou trošku jinak a nejsou tak zatíženi českou tradicí, takže je to pak velké dobrodružství jak pro ně, tak pro naše posluchače. A zároveň se snažím, aby co dva roky zahajovací koncert dirigovala žena. Není to o žádné módní vlně, ale o tom, že dirigentky si v posledních letech opravdu vydobyly své místo na výsluní a Jessica Cottis patří mezi ty, které jsou právem na tom nejvyšším piedestalu. Možná její pojetí bude ženské a možná naopak překvapí a dá pánům na frak, když to řeknu noblesně. Těším se na to. A jsem také rád, že pozvání přijala Claire Booth, která bude na zahajovacím koncertě zpívat Mozartovy koncertní árie. Jsem na to hrdý, protože zrovna tato sopranistka patří mezi interpretky, které si velmi vybírají, kam přijedou.

Ale abych dokončil odpověď na předchozí otázku, Janáček bude opravdu jako červená nit procházet celým festivalem, a jak jsem řekl, vždy v různých souvislostech. Takže koncerty nabídnou Janáčka v kombinaci s Beethovenem, Janáčka v kombinaci s Dvořákem nebo dalšími skladateli. Například houslistka Hana Kotková, slavná rodačka z našeho kraje, bude za doprovodu vynikajícího klavíristy Marka Kozáka hrát skvělou Janáčkovu sonátu a vedle ní představí i houslovou sonátu Beethovenovu. A tak dále.

Co koncert, to velká událost. Hovořit o Ivu Kahánkovi, Jiřím Vodičkovi, Kateřině Kněžíkové, Štefanu Margitovi i dalších interpretech, které přivážíte, by bylo nošení dříví do lesa. Zaujal mě ale speciální program věnovaný 800. výročí založení města Opavy. O co půjde?

Na tohle se také moc těším. Někdy totiž zapomínáme na všechno kvalitní, co tento region světu přinesl, a tak se snažíme ten dluh dohnat. V tomto případě jsem byl osloven, abychom pro Opavu připravili u příležitosti jejího výročí speciální program. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Opava má skladatele, kteří pro tento region v minulosti znamenali strašně moc. Ať už to byl Arnošt Rychlý, profesor Josef Schreiber nebo Václav Kálik. To jsou umělci, se kterými se dnes už běžně nesetkáme, ale kteří za sebou zanechali opravdu pozoruhodné dílo. A to našim opavským přátelům představíme jako na dlani. Podařilo se nám k tomu přesvědčit hodně zajímavé a kvalitní interprety, například violistku Jitku Hosprovou, pianistu Michala Bártu, houslistu Petra Macečka a tenoristu Daniela Matouška. Myslím, že půjde o naprosto výjimečný večer, který jsme se rozhodli uspořádat v sále Knihovny Petra Bezruče.

Velmi zajímavý bude i program připravovaný na 29. června, kdy budou moci kromě večerního koncertu lidé s Leošem Janáčkem strávit celé odpoledne v místech, kde tento skladatel žil a tvořil. Zkuste prosím říct, proč poslední červnovou sobotu věnovat právě Hukvaldům?

Ano, myslím si, že tohle bude opravdu vrchol letošních janáčkovských oslav. Víte, my rozhodně nechceme Janáčka uctívat jako tu pověstnou bustu, která zdobí hudební kabinety, to v žádném případě. Chceme ho připomenout jako živého člověka z masa a kostí se všemi klady i chybami. Koneckonců u géniů to tak bývá. Takže oslavy začneme v Památníku Leoše Janáčka – a představte si, že začneme cimbálovkou! Horňácká muzika Petra Mičky tam zahraje písničky, které Janáček sbíral a zapisoval a ze kterých pak i vycházel při svých kompozicích. Klavírista Ivo Kahánek pak zahraje na to krásné harmonium, na kterém Janáček opravdu komponoval. Následně u rodného domu Leoše Janáčka vystoupí Pěvecké sdružení moravských učitelů a pak se v klidu přesuneme do amfiteátru, kde bude závěrečný koncert ze skladeb, které jsou spojeny s Moravou, s Hukvaldy i s Brnem. A bude to mezinárodní koncert, na kterém vystoupí se Zápisníkem zmizelého Nicky Spence, nositel Řádu britského impéria. Ivo Kahánek zahraje výběr z cyklu Po zarostlém chodníčku a vynikající houslista Jan Mráček představí Janáčkovu Sonátu pro housle a klavír. Myslím, že všichni, kteří přijedou, stráví s Janáčkem krásný den.

Jaké je vaše největší přání ve vztahu k letošnímu ročníku?

Já bych si strašně moc přál, aby po těch třech těžkých letech byly sály plné. Aby si posluchači přišli odpočinout, načerpat energii a krásu hudby. Přeji si, aby na Hukvaldech nepršelo, abychom tam mohli odehrát všechna naplánovaná představení, a do třetice si přeji, aby se letošní ročník stál tím nejlepším možným předmostím před příštím jubilejním ročníkem, kdy tento festival klasické hudby oslaví 75 let svého trvání.

Chystáte u příležitosti tohoto jubilea nějaké překvapení?

Ano, byl bych rád, aby ten festival v příštím roce skutečně zazářil. I když to samozřejmě nebude najednou jiný festival, rozhodně poznáte, že půjde o jubilejní ročník. Festival by se měl rozhodně více rozkročit, ale detaily vám teď neřeknu. Nechte se překvapit.