Petra Kocmanová: S Médeou mohu místy soucítit, ale rozhodně ji nemohu obhajovat

O čem je Médea v vašem podání?

O lásce, bolesti, pomstě, o srdci rozlomeném na kusy… a samozřejmě o činu, který je tak hrozný a bezbožný, že si jej nedokáže ve finále obhájit ani pachatelka sama.

Jste žena, matka, co pro vás znamenají děti?

Co pro mě znamenají moje děti? Co je to za otázku? Děti jsou moje největší lásky.

V jedné romské pohádce se střetne Rom s čarodějnicí, která ukradne z domu, ve kterém žije Rom se svou ženou, jejich právě narozené dítě. Rom chce dítě zpět. Čarodějnice mu ho vrátí poprvé, když jí Rom dá svého koně. Ale příští den se dítě zase ztratí. Tentokrát dá Rom čarodějnici své housle. Ale když chce čarodějnice potřetí jeho ženu, tak po těch dvou zkušenostech Rom řekne: Nechej si to dítě. Moji ženu ti nedám. Protože já a moje žena přivedeme na svět naše další dítě. Takhle pohádka končí a v kontextu s ní se znova ptám, co pro vás znamená vaše dítě?

No… myslím, že Romova žena by se nabídla raději čarodějnici sama, než aby obětovala své dítě. Tuhle „pohádku” evidentně vymyslel muž.

Trochu feministická domněnka, pohádky vznikají v ústním podání stovky let, ale budiž. Je Médea matka?

Jistě, že je matka. Kdyby Médea nebyla matka, neměli bychom o čem hrát.

Co pro Médeu znamenají její děti?

Předpokládám, že to, co pro jakoukoli jinou matku v té době. Synové jsou její pýcha, láska, prestiž… ovšem jen do té doby, než se stanou nástrojem nejhorší pomsty, kterou jen matka může vymyslet.

Petra Kocmanová v inscenace Médea. (Foto: Maxim Bajza)

Eurípides vytvořil typ ženy, nebo možná lépe řečeno typ lidského tvora, který jako nástroj své pomsty použije cokoliv, třeba i své vlastní děti. Něco takového známe z žánru true crime, který se objevil na televizních obrazovkách ve větším měřítku někdy kolem roku 2013 a stal se stále častěji vysílaným žánrem. Známé seriály podle skutečné události, ve kterých se objevují například i vlastní děti používané jako nástroj ve vzájemném boji mezi partnery, jejichž vzájemná láska se proměnila ve vzájemnou nenávist. Je Médea, kterou hrajete, nastudovaná v žánru true crime?

Jistě, v současnosti nejsou takové true crime příběhy bohužel ojedinělé. My inscenujeme spíše takové psychodrama se zpěvy a tancem. Máme k tomu půjčené dámy z operního sboru, které tvoří antický chór a tanečnici v roli Glauké, Iásonovy nové lásky. Snažíme se o náhled do duše a vnitřních pochodů ženy, která přetaví zoufalství a bolest ze zrady milovaného člověka v hněv, nenávist a pomstu. Rozhodně by se dalo říct, že je Médea stále aktuální true crime story, i když staré dva a půl tisíce let.

Je důkazem, že lidstvo se za tu dobu vůbec nezměnilo?

Ano. Hrajeme příběh, který všichni znají, ale stejně si vždycky přejete, aby skončil jinak. Aby Médea pochopila, že vraždy nejsou vítězství… a že vraždí sama sebe.

Médeu lze vykládat i tak, že kdo s něčím zachází, s tím také odchází …

Jsou tu dva různé pohledy. Můžeme ji vidět jako pomstychtivou vražednici, antihrdinku, která bez mrknutí oka zabije všechny, kdo jí ublížili, včetně svých synů, a jako heroina odchází s hlavou vztyčenou do Athén. Anebo ji můžeme chápat jako Iásonovu oběť, chuděru, která svému muži obětuje celý svůj život a on ji odkopne. Ale oba výklady se mi zdají zbytečně zjednodušené, ploché, černobílé. My inscenujeme spíš Médeinu cestu k činu, který si předsevzala, neděláme z ní oběť ani psychopatku. Snažíme se o reálnou ženu, tak i tak.

Herečky a herci často sáhnou takzvaně do sebe, a v postavě na jevišti vytáhnou z vlastní emoční banky zážitek, něco, co sami prožili. S touto jakoby svépomocí vytvářejí živoucí věrohodnou postavu.

Médein příběh začíná rozchodem s partnerem, zlomeným srdcem, a s tím se můžeme ztotožnit asi všichni, kdo jsme starší sedmnácti let. Ale jinak se před postavou Médey snažím spíš bránit.

Proč bránit?

Není to postava, do níž se chcete herecky vtělit. Nechcete si představovat, jak pácháte činy, ke kterým se ona odhodlává.

Z inscenace Médea. (Foto: Martin Kusyn)

Říkal mi Evald Schorm, že s něčím takovým se u herců setkával dost často. A že jim vždy říkal: Je ti tvoje postava, kterou máš zahrát, z duše protivná? Máš na ni vztek? Tak ten vztek, tu energii toho vzteku vtěl do té postavy!

O to se snažím. Navíc vztek je hybatel, aktivní emoce. Od začátku jsem říkala, že hlavně nechci trpět, to po deseti minutách není zajímavé ani pro diváka, ani pro herce.

Tahle hra je o také ceně lidského života. O lidských životech jako nástrojích boje proti něčemu, někomu. To přece známe nejen z true crime,  ale i ze současné války. Médea je i o ceně sebe sama ve vlastním sebehodnocení – kam daleko až jsme schopní zajít a kde už přestáváme být sami sebou a měníme se v nástroj toho nejhoršího zla, o tom všem to Eurípides napsal. Co byste si přála, aby diváci cítili, až půjdou z představení Médey domů?

Co bych si přála, aby cítili? To nevím, nechám to na nich. Ale vím, že nechci, aby jen mávli rukou a za chvilku na to, co viděli, zapomněli. Aby proběhlo „hm” a nic. A bylo by fajn, kdyby doufali, že k tomu činu nedojde… a aby tu nešťastnici trošičku pochopili.

Pojďme si v závěru chvíli povídat o herečce Petře Kocmanové. Jste tedy typ herečky, která nečeká jen na to, že jí režisér řekne, co se po ní žádá, ale sama jde i do debaty, že třeba vidí postavu jí svěřenou i odlišněji od představy dramaturga nebo režiséra?

Už mám v divadle odžitý nějaký čas, jak v Komorní scéně Aréna, tak v Národním moravskoslezském, a tak se mi stává, že mám názor…

Ale může se vám stát, že například hostující režisér vám řekne – děkuji za názor, ale já to tady režíruju …

…a já si ho ráda poslechnu! (úsměv, pozn. aut.) Pokud mi řekne, že obraz je o něčem jiném, než si myslím, že by měl být, očekávám, že mi řekne, o čem tedy je a proč. Chci vědět, jak má inscenace vyznít, co chceme říct a o jakou poetiku se snažíme. U Médey se mě Jakub Šmíd (režisér inscenace) jako první zeptal, jak ji hodlám obhajovat. Já na to odpověděla otázkou: A proč bych to měla dělat? Nechci ji obhájit, chci jenom ukázat, proč se stane, co se stane. Madam Goebbelsovou taky nikdo neobhajuje… Shodli jsme se hlavně na tom, že Médea nemůže odcházet jako vítěz. A že je třeba její příběh podat tak, abychom s ní místy soucítili, ale v závěru ji nikdo nemohl litovat.