Všechny umíme být čarodějky, pokud se nám chce, říká Nelly Černohorská, spisovatelka drsných příběhů o ježibabách

Ahoj Nelly, vyšly ti dvě knihy na téma čarodějnictví v hororu. Obě jsou z oblasti beletrie, tedy smyšlené literatury, přesto mají co říct i znalcům prostředí, v němž vznikly. Jedna se odehrává dokonce v Opavě a přináší rituály z místního kostela. Pekelně temné rituály, které ne každého musí nadchnout. Ve tvé prvotině Zlovolné bytosti je ale v centru pozornosti oblíbená baba Jaga. Kdo neviděl Mrazíka, možná neví, že je to celkem milá stařenka, která má smůlu na jisté součinnosti. Ale o koho jde v tvém případě?

Moje čarodějnice je jakýmsi spojením Baby Jagy a ježibaby z Perníkové chaloupky, například jsem ponechala lidovou víru, že létá v hmoždíři a odráží se tloukem, zároveň bydlí v chaloupce, jež sice není z perníku, ale děti k sobě láká omamnou perníkovou vůní. Temnota k sobě oběť táhne již od prvního setkání, využívá klamavého zdání a dětské důvěřivosti.

Jak dalece znáš Mrazíka? Dnes je tohle trochu tabu z politických důvodů.

Mrazík je pohádka mého dětství. Každé Vánoce jsme na něj koukaly s maminkou. Marfuša s Ivanem jsou nezapomenutelní. Chápu, že současná situace nepřeje ničemu ruskému, ale nevidím důvod vztahovat ji i na díla, co vznikla o dost dříve. Pro mě je to především pohádka.

Co všechno sis zjistila o babušce Jagušce, než jsi ji začala oživovat na stránkách své prvotiny? A proč by se této babce měly podle tebe věnovat i dnešní mladé generace?

Samozřejmě jsem prošmejdila internet, ale kromě toho jsem sbírala informace v knihách Bájesloví slovanské, Ruské mýty, Fantastické a magické z hlediska psychiatrie nebo Svět slovanských bohů a démonů. Věčnou inspirací mi bude Kočerginova ilustrace z knihy Ruské čarodějné pohádky.
Čarodějnice jsou nadčasové. Děti se jimi straší už stovky let a troufám si tvrdit, že některé strachy s věkem neumírají. V noci venku není bezpečno. Toulat se sám v hlubokých hvozdech taky zavání problémy. Přijímat cukroví od cizích lidí není dobrý nápad. Já vím, že se dneska nenosí strašit děti, ale pohádky i se svou brutalitou mají svůj význam. A když už nic jiného, je to historie a součást kultury. Už to je důvod, proč by se čarodějnicím i ostatním bytostem z folkloru měly věnovat také mladší generace.

Některé scény ve tvé knize jsou přímo spektakulární, akční, dynamické, dechberoucí, děti čelí velkému zlu, zlu, které hrozně smrdí, blije sliz, páchne, je sadisticky krvavé a velmi mocné, to jsi tak chtěla od začátku?

Ano, chtěla jsem ji mimořádně zlou. Patří mezi démony, nejsou to hodné bytosti, třebaže baba Jaga někdy byla v dobrém rozmaru a pomohla či splnila přání. Čarodějnice z Perníkové chaloupky žádné klady neměla. Ta ztělesňovala čiré zlo. Jak příběh postupoval, věděla jsem, jaká babice bude. Kromě toho vím, co bych si sama chtěla přečíst. Dělá to tak spousta autorů, i já jsem svůj první čtenář a znám své potřeby.

Ty máš nějaký svůj osobní čarodějnický rituál? Můžeš o něm prozradit více?

Zřejmě se to dá považovat za jistý druh čarování, ale věřím, že když vám o něco opravdu jde a přejete si dopadnout úspěšně, není úplně od věci, budete-li se na své přání každý den soustředit a představovat si, že se vám to povedlo, že už dávno jste tam, kde jste chtěli být. Mně to vychází (ťuk, ťuk, ťuk). Ale pozor, jde o reálné věci a svým způsobem maličkosti. Nepředstavuji si, že se do mě zamiluje Jack Nicholson, ale před zkouškou si představím, že jsem ji úspěšně splnila a že jsem měla štěstí na otázku i zkoušející. A taky jsem se aspoň něco naučila, že.

Kdyby byla možnost, co by sis tak nejraději vyčarovala? Máš hned tři přání!

Asi budu přízemní, ale přála bych si kopu peněz, dva koně a malou roubenku na samotě u lesa.

Pocházíš z míst, kde se to jednu dobu čarodějnicemi jenom hemžilo, třeba taková ta „zrcadlovka“ z tvé druhé knížky Oko čarodějnice, co ji utopí v 17. století. Myslíš, že se v tvém rodokmenu najdou i nějací podobní předci černokněžníci?

Podle toho, jak se znám, je to docela dobře možné. Nebo jsem čarodějnice byla někdy v minulém životě. Jinak si svůj zájem nedovedu vysvětlit.

Patrně se jako každý z nás zhlížíš každý den v zrcadle. Nebojíš se, že ti to bude někdy osudné, tohle to čarování a bádání o čarodějnicích obecně?

Říká se, že člověk k sobě přitahuje, co z něj vyzařuje. Asi by se to dalo vztáhnout i na věci, o něž se aktivně zajímá, že na něm zanechají nějakou stopu. Snad už v astrálním světě zářím jako maják, čert ví. Možná že na mě jednou skrz zrcadlo něco skočí.

Které čarodějnice v té široké škále bys nám mohla doporučit k pozornosti, kromě tedy tvé oblíbené babušky?

To je široký pojem, ale pokud si dotaz vztáhnu na knihy, líbily se mi Hex, Červotoč a Kladivo na čarodějnice. Budu-li mluvit o filmech, pak je to Záhada Blair Witch, Čarodějnice, V zajetí démonů, Čarodějky z Eastwicku a třeba španělský horor Hlasy. Zajímavá je také například čarodějnice rodiny Bellových nebo legenda o Moll Dyerové.

Máš nebo zachováváš nějaké rodinné tradice? Třeba některé souvisí s čáry máry?

U nás v rodině jsou všichni pověrčiví, takže například třikrát klepu, třikrát symbolicky plivnu pro štěstí. Věřím, že budu mít štěstí, když náhodou šlápnu do hovna nebo rozbiju hrnek. A fakt se snažím, abych nerozbila zrcadlo.

Ze tvých knih proudí i jistá sexualita, jak jsou na tom podle tebe čarodějnice a erotika? Je vůbec radno si s nimi zahrávat?

Podle mě je právě práce s erotikou jednou z hlavních zbraní čarodějnic, ale i obyčejných žen; všechny umíme být čarodějky, pokud se nám chce. Když na to přijde, tak se podstatná část věcí, o které se lidé snaží, točí buď kolem sexu a vzhledu, nebo kolem peněz. Ať si každý říká, co chce, ale erotika i sexualita hýbou světem a jsou spojeny s jistou mocí. Bez zdravého flirtování by byl život smutný. Každý má rád pocit, že se někomu líbí. Ale jakmile se věci začnou přehánět, nikdy z toho nevzejde nic dobrého.

Václav Kaplický ve svém proslulém díle o šumperských procesech Kladivo na čarodějnice tvrdí, že čarodějnice mohou způsobit i impotenci. Co na to říkáš, je to možné?

Netvrdím, že je to pravda, nikdy jsem to nezkoušela a ani to nemám v plánu, protože co přeješ druhému, to se ti vrátí. Ale lidské city jsou mocné a síla myšlenky – přání je netušená. A pak tady také máme víru jako takovou. Pokud věřím, je možné všechno. Když si k tomu přidám křivdu a nenávist až za hrob, seženu si vlas, nehet nebo kapku krve oběti, abych mohla směrovat konkrétně, budu si přát, ale opravdu přát, aby si dotyčný už nikdy nevrzl… Tohle a ono a nějaký ten panáček… vždyť to znáte. Už jste slyšeli o kletbách?

Jak by podle tebe vypadal ideální čarodějnický sabat?

O tomhle mám asi představy jako každý druhý, ale určitě tam bude nějaká evokace démonů pomocí rituální magie, skupinový sex, vatra a možná někdo padne za oběť.

Tvé další povídky o čarodějnicích berou útokem současný knižní trh, minimálně v rámci žánru, je tady Smečka a jiné antologie, co by sis přála v rámci jejich působení?

Já bych si přála, aby tyto antologie ukázaly, jak moc je horor rozmanitý a kdo se mu u nás a na Slovensku věnuje. Aby čtenáře seznámily s jednotlivými autory a s částí jejich tvorby. Věřím, že si v nich lidé dokážou vytipovat jedince, kteří je nějakým způsobem osloví a od nichž si pak třeba seženou samostatnou knihu. Pro milovníky básní vyjde i antologie se současnou černou poezií O čem sní noční můry. V ní mám své epické balady v duchu Kytice, ale jsou tam i další autoři, jako například Františka Vrbenská, Kristina Haidingerová, Honza Vojtíšek… Horor nejsou jenom romány, King, Lovecraft nebo Coates. I méně známá jména mají co nabídnout.

Pracuješ coby korektorka, jak je tato profese ovlivnitelná čáry?

No tak někdo by mohl zařídit, abych měla na mozku mlhu a utekly mi všechny hrubky. Zlé síly by mohly vyhodit internet a vypnout proud, to abych nemohla pracovat na počítači. Taky by mohl přestat fungovat Word nebo Adobe a už se vezu…

Máš jedenáct let, stáváš se ženou, podobně jako Valerie ve slavném Nezvalově díle Valerie a týden divů, na co myslíš?

Pravdu, nebo lež? Přestože je Valerie a týden divů jedna z nejerotičtějších knih, jaké jsem četla, tak ve svých jedenácti letech jsem měla v hlavě jenom zvířata. V televizním programu jsem hledala pátky, abych viděla, jaký horor budou dávat. Pak jsem telefonovala dědovi a prosila ho, aby mi jej nezapomněl nahrát na video. U postele jsem měla pytlík s česnekem a Stokerova Draculu ve zkrácené verzi pro mladší čtenáře. Lítala jsem po venku, jezdila jsem na koních a kydala hnůj. Lejtka se mi začala zapalovat tak o dva tři roky později. Do té doby jsem se s kluky skoro ani nebavila, natožpak s muži.

Děkuji za čarovný rozhovor.

Já děkuji za čarovné otázky.