Tereza Kavecká jako Káťa Kabanová. Opavská sopranistka v inscenaci Slezského divadla exceluje s životním nasazením

Není pochyb, že Káťa Kabanová je jedna ze stěžejních oper první půlky 20. století. Otevírá totiž mezilidská témata způsobem, který je stále aktuální. Jedno pořekadlo praví, že život je sled nepřetržitě za sebou jdoucích větších či menších průšvihů. Všichni řešíme občas nějaké krize. Některým se nevyhneme, ale některým by bylo možné zabránit, kdyby…

Příběh Káti Kabanové vyvolává silné emoce, protože je plný krizí a podobných „kdyby“. Manželka submisivního a netečného kupce Tichona Káťa je mladá, atraktivní a temperamentní žena. Byla by v manželství šťastná, kdyby jí její manžel projevil více citu a vymanil se z nezdravého vlivu vlastní matky? Šikanování ze strany tchýně a bezprizorní laxnost manžela spustí kauzální řetězec událostí, které nejde zastavit.

Kátina láska k Borisovi je projevem čistého citu a současně zoufalým pokusem o nápravu vlastního cituprázdného života. Je však také předem prohraným bojem o svobodu, záchranu a osobní štěstí. Proč? Protože jsou tu ona kdyby. Byla by šťastná, kdyby našel Boris více odvahy? Janáček si upravil děj Ostrovského dramatu Bouře ke svému obrazu: některé postavy vynechal, jiné poupravil. Jeho genialita se odráží v dokonalé psychologii a přesné charakteristice, která dělá z Káti jedno z nejsyrovějších a nejpřesvědčivějších operních dramat, jaké kdy byly napsány.

Káťa Kabanová je stále větší výzvou pro současné inscenační týmy. Připomeňme nedávnou premiéru této opery v Národním divadle Praha, která vzbudila protichůdné reakce a rozhodně stojí za porovnání. Současně s opavskou premiérou je Janáčkova opera nově nastudována také v proslulé drážďanské Semperoper. Opavská premiéra ovšem vychází z nové edice Univerzal Edition, která volí úspornější orchestrální doprovod.

Z inscenace Káťa Kabanová. (Foto: Lukáš Wodecki)

Režie nové opavské inscenace se ujala etablovaná Jana Andělová Pletichová. Její představa se v kontrastu k většině nedávných inscenací této opery nevzdává konkrétních historických reálií. Prostředí ruského maloměsta je ilustrováno hned v úvodu pravoslavnými církevními symboly.

Pro celou inscenaci je charakteristické neměnné scénické řešení Jaroslava Milfajta: obrovský svažitý kříž ležící na točně, který provází všechna tři dějství jako memento. „Připomíná víru, hřích, něco povznášejícího, ale i něco těžkého a ubíjejícího v rukou pokrytecké společnosti“, uvedla ke scénickému řešení režisérka inscenace. Strnulé a téměř nehybné prostředí navozuje dusnou atmosféru plnou tíživých emocí. Není jasné, kde se člověk právě nachází, pozornost se upíná výhradně k tomu, co se právě odehrává.

Opavská inscenace je důkazem, že i minimalistickými prostředky se dá dělat sugestivní divadlo. Je fascinující, že scéna s jediným ústředním prvkem působí celistvě a nic jí nechybí. Škoda jen občasných drobných nedotažeností v light designu: vytoužený klíč od zadní branky položený na židli přímo vybízí k nasvícení apod. Režijní koncepce Andělové Pletichové dále počítala se zevrubným odstíněním psychologického vývoje hlavní postavy Káti Kabanové.

Z inscenace Káťa Kabanová. (Foto: Lukáš Wodecki)

S Milfajtovou scénou zdařile komunikují kostýmy Michaely Savovové, které charakterizuje decentní kompromis klasického a současného pohledu. Scénu dekorují nejčastěji černobílou optikou, kterou mírně modifikuje hnědá kožená bunda milence Káti Borise. Savovová volila spíše tlumené, šedé a nevýrazné barvy, snad ve snaze poukázat na zapouzdřené stereotypy a krutě sobeckou mentalitu obyvatel.

Hudební nastudování připravil dirigent Marek Prášil, pro kterého je tato janáčkovská realizace první velkou výzvou. Je namístě zahnat veškeré pochybnosti, pramenící z jeho dosud spíše muzikálové a symfonické praxe. Prášil v Opavě představil živé, funkční a po všech stránkách kvalitní nastudování. Vévodí mu charismatický zvuk, který plně odpovídá drsné a naturalistické estetice této opery.

Nedílnou součástí jsou také vynikající instrumentální výkony v celé řadě nástrojů – skvělými houslemi počínaje a přesně načasovanými perkusemi konče. Prášil se mohl opřít o spolehlivé muzikanty a měl tak volné ruce pro subvenční vedení pěveckých protagonistů. Nová komornější instrumentace této opery je ohleduplnější k dynamickým možnostem sólistů a současně vzbuzuje intimnější a osobnější dojem. S ohledem na možnosti Slezského divadla se jedná o správnou volbu.

Tereza Kavecká jako Káťa Kabanová. (Foto: Lukáš Wodecki)

V titulní roli Káti Kabanové v neděli zazářila sopranistka Tereza Kavecká. K Janáčkovi se nehodí slovo senzace, ale těžko lze jinak vylíčit tento opavský „zázrak”. Kavecká předvádí strhující hereckou a pěveckou kreaci na hranici lidských sil. S postavou ponižované ženy se ztotožnila bezmála s existenciální tíhou jako by hrála samu sebe. Její postupná proměna z vitální mladé manželky, která chce vzít rodinný život do svých rukou, v roztřesenou a neurotickou osobnost je přesná, výstižná a naprosto dokonalá. Místy si až člověk říká, jak skvělá by to byla činoherní herečka!

Po pěvecké stránce je lahodný soprán Kavecké výtečně srozumitelný a intonačně přesný, jen v závěru nepatrně postrádá větší dramatickou tenzi. Tento detail ovšem nijak nesnižuje její famózní výkon, který lze zařadit mezi nejlepší současná nastudování. Kavecká potvrdila svůj obrovský talent a vytvořila jednu ze svých životních rolí. Zejména kvůli ní stojí za to opavskou Káťu Kabanovou vidět.

Jana Moriová a Tereza Kavecká. (Foto: Lukáš Wodecki)

Z dalších protagonistů lze jednoznačně vyzdvihnout i dvojici Anna Moriová a Vít Šantora, kteří ztvárnili milenecký pár Varvary a Kudrjaše. Panuje mezi nimi krásná divadelní „chemie“, bezprostřední kouzlo nečekaného a nehledaná sehranost. Moriová zaujala rovněž i svým vzácně zabarveným hlasem, který je příslibem velkých věcí na obzoru. Šantora je na opavském jevišti čím dál víc doma a pěvecky se neustále zlepšuje.

Dále je zapotřebí vyzvednout Kabanichu Kataríny Jordy. Opavská stálice v postavě despotické tchýně uplatnila své velké operní zkušenosti i pověstný temperament. S Káťou se vůbec „nemazala“ a své mínění dala důrazně najevo nejen pronikavě panovačným sopránem, ale i nelítostným chováním ke své snaše. Své ženské vnady naopak Jorda dokázala v roli zvrhlé matky bez okolků předvést v milostném aktu přímo na scéně. Dlužno s úsměvem dodat, že za rozpaků jisté části konzervativního opavského publika, které se zdráhalo této povedené scénce zatleskat…

Katarína Jorda Kramolišová a David Szendiuch. (Foto: Lukáš Wodecki)

Postavu bezradného manžela Tichona dobře ztvárnil Jakub Rousek. Olomoucký tenor potěšil kvalitním zpěvem a úsporným, spíše náznakovým herectvím, v němž to zbytečně nepřeháněl s kladným poměrem k alkoholu. Zdařilou postavu představil také David Szendiuch, jehož kupec Dikoj je naopak často zpitý pod obraz. Také Szendiuch se držel ovšem zkrátka a soustředil se více na vystižení odpudivé povahy věčně zadluženého kupce než na typické alkoholické tanečky, které bývají často k vidění v jiných inscenacích.

Zajímavou postavu ztvárnil i Juraj Nociar, jehož tenor má svůdnou barvu. Scéna, kdy jeho Boris nechá Káťu napospas svému osudu, by ovšem snesla větší herecké a režijní propracování. Dílčí role sehráli také Zdeněk Kapl, Lenka Jakubcová, Andrea Plachká, Zdeňka Liberdová a Zdeněk Krajíček.

Kremenou Pešakovou dobře připravený sbor ukázal svou sílu v závěru představení. Vrcholný okamžik představuje Kátin skok do řeky Volhy, která je v úvodu symbolicky ilustrována nasvícenou látkou v přední části jeviště. V dalším průběhu opery se však tento vizuální motiv již neobjeví. Když Káťa padá naznak do domnělé řeky, řítí se ve skutečnosti do temného prostoru, který nemá ohraničení ani tvar. Možná jsou to hlubiny lidské zloby a marnosti. V závěru je její tělo vytaženo z Volhy a položeno výstražně hlavou dolů na kříž. Velmi působivý moment, kterým opavská inscenace za zvuku geniální Janáčkovy hudby končí.

Tereza Kavecká a Juraj Nociar. (Foto: Lukáš Wodecki)

Opavská premiéra Káti Kabanové byla přijata s nadšením většinové části publika. Samozřejmě se i tentokrát najdou tací, pro které je tento Janáček příliš silná káva, ale to je naprosto přirozené. Každý nedokáže a nechce vidět svět takový, jaký skutečně je.
Inscenace Janáčkovy opery ve Slezském divadle Opava je důkazem, že i velká výzva se dá realizovat důstojně, s citem a odvahou, jež se sluší pochválit. Spojení klasického přístupu s vlastním invenčním řešením je pro regionální divadlo ideálním způsobem, jak neodradit diváka a současně se vyhnout schematičnosti, která byla Janáčkovy cizí. Šlo mu vždy o každého člověka. Opavské divadlo má zjevně podobné cíle.

Poznámka redakce: Bude ve světle mimořádného nedělního zážitku velmi zajímavé vidět v titulní roli také americkou sopranistku Bree Nichols, která Terezu Kaveckou alternuje a která se představí v úterý ve druhé premiéře.

*

Káťa Kabanová. Hudba a libreto: Leoš Janáček. Hudební nastudování: Marek Prášil. Režie: Jana Andělová Pletichová. Scéna: Jaroslav Milfajt. Kostýmy: Michaela Savovová. Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 28. dubna 2024 ve Slezském divadle Opava.