Žiju v těžišti každého dne, píše básnířka Barbora Sebera aneb Z literárních surovin

Napřed ohlédnutí, nikoliv krátké. Od ledna roku 2015 se v kulturním deníku Ostravan.cz objevovala Víkendová chvilka poezie, která přinášela verše autorů spojených s moravsko-slezským pomezím. Změna je život. Na nepravidelnou básnickou rubriku chce nyní nesměle navázat jiná: Z literárních surovin. A ta touží publikovat dosud nezveřejněné rukopisy, přičemž částečně využije pořad Literární suroviny v ostravské Galerii Nibiru, který už má za sebou roční existenci.

Když se v lednu 2015 v Ostravanu objevila rubrika Víkendová chvilka poezie, prvním autorem se stal Martin Šenkypl (1984), který čtenářům nabídl cyklus třinácti textů nazvaný Žáry. Působivou výpravu na jedno bezútěšné místo, navíc do ještě bezútěšnějších časů na sklonku normalizace. Do plicního sanatoria Žáry na Krnovsku, tam kdesi ve Slezsku: „Paprsky světla se cedí skrze šedé záclony a destilují z ohně popel.“ Cyklus Žáry se o čtyři roky později objevil v Šenkyplově debutu Černý vesmírný popel.

Rubrika v lednu 2015 zveřejnila i rukopisy Kristýny Svidroňové a Ondřeje Hložka, posléze Petra Hrušky, Ireny Šťastné, Milana Krupy, Natálie Paterové, Radovana Jursy, Petra Szyrokého, Moniky Kubicové, Jakuba Chrobáka, Petra Čichoně nebo Víta Slívy, a to jsme teprve v dubnu 2015. Dohromady to byly desítky autorů. „Pamatuješ, jak to škrtlo do krákorání ticha?“ vzpomínal Chrobák na Ivana Martina Jirouse.

Víkendová chvilka poezie autorům nic nediktovala, takže se ve výborech objevovaly také básně už dříve zveřejněné v internetovém prostoru a někdy i v časopisech anebo dokonce v knihách. V tomto směru chce být rubrika Z literárních surovin přísnější. Podmínka je následující. Texty dosud nesměly být nikde publikovány. A kromě poezie se zájem rozšiřuje i na prózu, dramata, eseje a další žánry.

Pokud jde o synergii s pořadem Literární suroviny v Galerii Nibiru, ta má prosté vysvětlení. Kromě básníka Filipa Klegy, který na tato autorská čtení zve autory zhruba od patnácti do čtyřiceti let, o starší literáty v Přívoze pečuje dlouholetý spolupracovník webu Ostravan.cz Ivan Motýl (alias Mottýl). Zda má taková spolupráce smysl, to bylo diskutováno s mnohými účastníky Literárních surovin i se zakladateli Ostravanu. Ano, zněla odpověď. S podmínkou, že tohle je zkušební provoz, třeba to nakonec „nesedne“ a nedojde ani na básně Kristýny Svidroňové a Pavla Šuhájka.

Rubrika Z literárních surovin ovšem nemá za cíl jen „kopírovat“ básně, které zazní na Literárních surovinách v Nibiru. Spíše naopak. Je na autorech, jaké rukopisy poskytnou Ostravanu. A básnířka Barbora Sebera nabízí i básně, které v Přívoze určitě nezazněly. A ještě jedna novinka. Zatímco ve Víkendové chvilce poezie komentoval básně editor rubriky, teď chceme dát slovo hlavně výkladům samotných autorů. V takzvané POZNÁMCE AUTORA pod texty.

Editor ale občas také něco poznamená. Třeba proto, že také denně vede zápas o těžiště dne, poselství života a jemnosti vteřin. To vlastně dělá celá světové populace, ale vysloví to jen básnický text. A právě tenhle niterný soulad s bolestmi všedního dne činí z Barbory Seberu i autorku, kterou si je třeba zapamatovat. Nejmladší literární generaci dnes tvoří stovky jmen, ovšem Barbora do pomyslného psacího stroje tluče jak beatnická diva. A nejen v Ostravanu, tohle ťukání už bylo nadšeně přijato v Praze, Brně i jinde, poezie nezná hranic…

„Vždycky mám trochu divný pocit, když o sobě píšu medailonek. V básních se obnažuju, co to vůbec jde. Vystavuju se jak houska na krámě. Co ostatního by se o mně tak potřebovalo vědět,“ vzkazuje Sebera čtenářům kulturního deníku Ostravan.cz. „Trpím třiadvaceti lety. Pokouším se dostudovat filozofii v Brně, ale to nikoho nezajímá. A mě už vůbec ne. Přátelím se s jednou zbyslavickou kočkou, která přes zimu bydlí u nás v bytě. Cosi mi vyšlo třeba na Nedělní chvilce a další by mělo být. Četla jsem na MAČi i na seanci oslavy úplňku v tepee a baví mě se toulat. Píšu převážně v koupelně.“

Básniřka BARBORA SEBERA. (Foto: archiv umělkyně)

*

BARBORA SEBERA
xxx

Žiju v těžišti každého dne
poselství je pro život příliš velké slovo
kam jdu
      kam dojdu
        netuším
zdrsněls mě spěchem plačtivým

přelomená vůle je v otázce po zbabělosti
na prahu věty jsem se zastavila lží

     tak věř mi

musím se znovu naučit

jemnosti

POZNÁMKA AUTORKY: Vždycky poprosím, aby ta pravá slova přišla. A potom mě baví pozorovat, jak se verše vyloupnou samy, někdy až od blbosti k metafoře. To jsem zrovna vycházela z pražského asijského bistra a bylo mi „napiču“. Překračovala jsem práh a přichytla se u myšlenky, ve které sama sobě opravdu lžu. A to se nedělá. Přidala jsem do kroku. Voilà.

*

KOSTÝMKY Z TUZEXU

Jaké to muselo být
dívat se ti do očí
potom
cos je zbil

to můj otec se mě nikdy nedotknul
i objetí je vázané šafránem
s každým panákem
vypitém v tichu na gauči
ti pomalu odpouští:

„tvůj děda chodil rubat proto,
aby si tvoje babička mohla kupovat
kostýmky z tuzexu“

POZNÁMKA AUTORKY: V pivnici, kde se děda uchlastal, je dneska akupunktura. Vyléčili mi tam opar. Občas člověku přijde nepatřičné obrečet minulost, která mu nepatří. Ale když se prosmrdí do přítomnosti jako ponožky, jen tak se nedá vyprat a přezout.

*

VENCA

Seděl v kuchyni a nádechem zastavoval čas
výdechem rozháněl cucky tabáku
které si v kuchyni ládoval do dutinek
bydlel v bytě s mojí babičkou, dvěma psy a kočkou Vendulou
Vendula měla ráda jenom Vencu
protože jí dával lízat plastové krabičky od gulášové polívky
byla jsem dítě a pozorovala jsem ho ode dveří zakouřené nevětrané ložnice
celý byt páchl octem
a na zemi byly vyskládané noviny
aby nemusel svoje dva psy chodit venčit
jeden pes měl hemeroidy
po kterých smrděl celý koberec
gauč
noviny
i jejich duše
těžko říct, jestli už se tak narodili
octová lázeň byla chabá kouřová clona
od špatného foťáku z lenosti a smutku
nic si nedovolilo se pohnout
protože po revoluci už se nic nepohlo ani pro Vencu
jenom ocas Venduly
která na něj dohlížela
a lízala gulášovou polívku
Venca
     dělal na kádru
        byl inženýr
za demokracie láduje dutinky levným tabákem
pije, když je babička střízlivá a umývá byt octem
babička pije, když Venca láduje cigára
později zemřel na hromadné selhání orgánů
potom
co si byl po transplantaci venku zakouřit
byl vzdálený
i když seděl hned v kuchyni
napořád ho uvidím svýma udivenýma očima
mezi pochcanými novinami v octové cloně
sedět
zastavovat čas při nadechování
a čekat na další
     selhání

POZNÁMKA AUTORKY: Venca byl můj nevlastní děda. Venca má na hrobě vytesané Ing. a naproti němu leží pomník s fotkou bílého pudla.

*

PORUBA

Ustlané peřiny paneláků Ostravy
co voní po mýdle značky Protex
které se dávalo u babičky do skříně

bolavé úsměvy podvedených žen
a křik paní Holé
která bije svého muže
za bílými bezpečnostními dveřmi
jsou jako přelakované nehty
růžovým lakem
falešné přístojnosti

Jednou za deset let
tu lidi vymalují své pokoje
ve kterých se vymilovali
už před mnoha lety
dneska je zítra
a zítra už bylo včera

V noci vzduch ztěžkne a zkapalní
jako zamlčená lítost v povzdechu
místo meluzíny jde v ulicích slyšet vzpomínku

     Je to splín anebo je to dětství?
        Je to zakopnutí o pominulou křivdu anebo dospělost?
Těžko říct
a víc těžko se zeptat

Prostě pořád dokola
ta samá
podělaná
Poruba

POZNÁMKA AUTORKY: Poruba ve mně vždycky vzbuzovala neobyčejný údiv nad obyčejností a zároveň neobyčejný odpor. Ale možná mě příběhy, které v ní začaly, onen údiv naučily, měla bych být vděčná.

*

Literární suroviny číslo XI se konají ve středu 24. dubna v 19.00 v Galerii Nibiru v Ostravě-Přívoze. Vystoupí: František Hruška, Michal Grac, Radek Touš, Tomáš Štiler, Lukáš Balabán a Erkut Tokman.