Dům umění: Uhrančivé grafiky Ferdiše Duši a unikátní ostravský film z roku 1924

Film z roku 1924 běží v Domě umění ve smyčce a první záběr, který zaznamenávám, je průjezd prezidentské kolony kolem krámu Aloise Zelinky. To je známé jméno z ostravských dějin, z kapitoly o místních nakladatelstvích a knihkupectvích. Zelinka vydával pohádky i sebrané spisy Františka Sokola Tůmy, které ho ovšem přivedly do finančního úpadku. Produkoval i červenou knihovnu a poezii, například básně Inocence Spáčila. A hojně vydával hlavně svého přítele Rudolfa Eliáše, autora romantických příběhů, které voněly exotikou: Dobrodružství kalifa Haruna al Rašida, O Ďaňdaurovi, synu kupcově či Sindbadovy další cesty.

„Zelinkův krám v domě číslo popisné 154 v Mariánských Horách stával na dnešní ulici 28. října. Bohužel, už nestojí, nacházel se přibližně v místech novostaveb mezi ulicemi 1. máje a Jablonského,“ zjistili pro kulturní deník Ostravan.cz historici z Archivu města Ostravy Radoslav Daněk a Jozef Šerka. Mimochodem, v Jablonského ulici vyrůstal i básník Jaroslav Erik Frič (1949-2019), jenž první půllitr vypil v nedaleké hospodě Daliborka, kam se na pivo vrátil nedlouho před smrtí. A tohle vše asociuje jediný záběr z unikátního filmu, o kterém ještě bude řeč. Co filmové políčko, to výzva pro milovníky historie.

Masaryk před firmou Aloise Zelinky v Mariánských Horách.

Jen film by ale na výstavu v „chrámu výtvarných umění“ nestačil, středobodem expozice Tomáš Garrigue Masaryk ve Vítkovicích jsou tedy grafiky Ferdiše Duši, především z cyklu Peklo práce, který vznikl ve Vítkovických železárnách v roce 1923.

Grafika Ferdiše Duši.

Až expresionistické rydlo, kterým Duša měnil kus dřeva v uhrančivé dřevoryty, je dodnes vrcholem sociální grafiky, která v Ostravě vznikla. Vlastně ho dosud nikdo nepřekonal, pokud jde o temnou baladickou poetiku, kterou jeho práce vyzařují. Jsou to básně, které lze připodobnit k nejlepším veršům Bezručovým: „V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál, / noc zřela mi z očí, plam z nozdry mi vál / nech zářilo slunce, nech večer se šeřil…“

Grafiky Ferdiše Duši. (Foto: GVUO)

Frýdlantský rodák Ferdiš Duša (1888–1958) byl mužem mnoha řemesel a odchovancem tamních železáren, v nichž dřel od patnácti let. Posléze si zkusil práci v Postelbergově továrně na smaltované nádobí a roce 1913 už působil v Kunčicích pod Ondřejníkem v ústavu pro léčení alkoholiků, kde řídil dílny na výrobu památkových a ozdobných předmětů a hraček. Tam se dotkl podstaty kořalečního moru, který udeřil na Ostravsku, takže zbídačelé obličeje alkoholiků se objevily například v jeho cyklu Smutná země.

V katalogu k výstavě Smutná země, kterou měl Duša v roce 1935 v Praze, se grafik upřímně vyznal právě ze svých ostravských smutků: „Kdo bude postrádat v mém díle radost a jas, tomu odpovídám, že žil jsem život těžký. Moje ponurá barevná stupnice jest jen logickým odrazem prožitého a znásobeného smutku života a kraje. U nás i radost projevujeme černí oděvů a je-li červeň na našich tvářích, je to jen odraz výhní závodních pecí.“

Grafika Ferdiše Duši.

Od počátku své výtvarné dráhy přitom nesouhlasil s tím, když si jeho dílo přivlastňovali levicoví politici a prostřednictvím jeho prací téměř rozdmýchávali sociální bouře. Nomen omen, Dušovi šlo u duši kraje, nikoli o revoluci. „Nerozuměl jsem si s vykladači svého díla. Jedni mne chtěli mít na kolbišti sociálním, druzí mne zase vášnivě proto potírali. Nešlo mi o jedno ani o druhé,“ napsal Duša v roce 1935. Podobně bylo jeho dílo znásilňováno i za socialismu a Duša se vlastně po roce 1989 nedočkal výstavy, která by ho zbavila těchto ideologických nánosů. Loňský pokus v Muzeu Beskyd byl sympatický, ale Duša patří do hlavního sálu Domu umění. Komplexní pohled na jeho dílo dnešními očima chybí, i když výstava v kabinetu grafiky v GVUO v roce 2012 s názvem Život člověka, Ferdiše Duši, ve smutné zemi byla v tomto smyslu alespoň první vlaštovkou.

Grafika Ferdiše Duši.

Aktuální expozici v Domě umění připravila kurátorka Gabriela Pelikánová. Pro milovníky „Ostravy neznámé“ je to především výzva, nikoliv nějaká encyklopedická výstava se sáhodlouhými popiskami a katalogem. Návštěvník dostane jen několik strohých informací o Dušovi a několik dalších o Masarykově spanilé jízdě Ostravou. Zbytek si musí dohledat sám, respektive třeba s pomocí historiků z Archivu města Ostravy. V tom je celý projekt interaktivní, protože diváky úkoluje.

K unikátnímu filmu: Projít se Ostravou v doprovodu prvního československého prezidenta, na to návštěvník jen tak nezapomene. A ještě dlouho mu bude vrtat hlavou, kudy to Masaryk vlastně jel. Nápovědu lze hledat třeba v dobovém tisku.

Masaryk na filmovém záběru z Vítkovic.

Film dokumentuje prezidentův den z 25. června 1924. Masaryk ale do regionu přijel už 23. června a byl slavně uvítán na svinovském nádraží. Tehdejší noviny popsaly příjezd prezidentského vlaku věru sentimentálně: „Charakteristická tvář pana prezidenta se objevuje v okně salonního vozu. Usmívá se. A zdvíhá ruku v bílé rukavičce, aby poslal první pozdrav.“ Na peroně hlavu státu uctila svinovská školačka. Květinami a pozdravem: „Vítáme vás všichni srdečně a zvláště my, děti.“

Po obřadném přivítání ve Svinově prezident přestoupil do osobního automobilu a vydal se na cestu do Opavy. Itinerář cesty nedovoloval zdržení, přesto každá obec prý učinila pokus o zastavení vzácné návštěvy. První obcí dnešního Opavska, kterou Masaryk projížděl, byla vesnice Velká Polom. Tamní radní zkusili zahrát na stařecké city pana prezidenta a na slavobránu napsali prosebný vzkaz: „Tatíčku náš, prosíme, zastav se aspoň na minutku u nás.“ Prezidentův šofér nezastavil, auto pouze výrazně zpomalilo. Jak uvedl tehdejší sociálnědemokratický deník Duch Času: „Auto jelo tempem pomalým.“

Masaryk přijíždí z Hlučína do Přívozu. (záběr z filmu)

Masarykova třídenní cesta Opavskem a Ostravskem by se dala líčit hodně dlouho, pro aktuální výstavu v Domě umění je podstatná až ta poslední zastávka, kterou prezident učinil v Hlučíně 25. června 1924 brzy dopoledne. Automobil jedoucí z Opavy skrz Hlučínsko kupodivu vítala jedna slavobrána za druhou, v Hošticích, Kravařích, Dolním Benešově i v Kozmicích. Cesta po „Prajzke“ probíhala překvapivě vstřícně, vždyť Hlučínsko patřilo k Československu teprve čtyři roky a násilně odpojení od Německa v roce 1920 nesli tamní lidé velmi nelibě. A dokonce žádali papeže, aby odtržení Hlučína od Německa nějak zamezil.

Uvítání prezidenta v Hlučíně se neslo v obdobném duchu jako ve Svinově, Opavě i jinde. V projevech se střídali komunální politikové, legionáři a sokolové. Místo holčičky ale přišel s básničkou na rtech čtyřletý Vladimír, který svůj projev zahájil dojemnou výpovědí: „Předrahý tatíčku! Nejmenší žáček mateřské školky tě prosí, abys pohlédl do jeho očí!“

Asi dvě hodiny před polednem pak automobil vyrazil z Hlučína do Petřkovic, to už jsme na území dnešního statuárního města Ostravy. A když vůz přejížděl Odru, zapnula se kamera, takže cestu městem může po sto letech detailně sledovat i každý návštěvník Domu umění. Filmový titulek v tu chvíli trochu zmatečně uvedl, že jde o státní hranici, ale ta už byla čtyři roky zrušena. Odra v Přívoze ale pořád zůstávala hranicí zemskou mezi Slezskem a Moravou. A filmový pás zaznamenal velkolepé uvítání na moravské půdě.

Masaryk je vítán v Přívoze. (záběr z filmu)

„Vůz pana presidenta staví na mostě přes Odru, před vstupem na půdu moravskou. Bouřlivé ´Nazdar!´ členstva veslařského spolku Perun z Přívozu chvěje se, zatímco náměstek předsedy správní komise města Mor. Ostravy Geisler vítá presidenta na půdě Velké Ostravy,“ popisovaly slavný den Lidové noviny.

Před Živnobankou na Nádražní.

Zrovna v roce 1924 se obce na moravské straně dnešní Ostravy propojily v takzvanou Velkou Ostravu, kterou si Masaryk přijel prohlédnout. Film detailně ukazuje třeba průjezd prezidentské kolony kolem Živnobanky na Nádražní třídě (dnes Komerční banka), která byla dostavěna zrovna v roce 1924. Tady se Pražský hrad symbolicky spojil s Ostravou prostřednictvím architekta banky Kamila Hilberta, který se podílel na dostavbě katedrály svatého Víta.

Před hotelem National (Palace) prezident sledoval lidskou pyramidu, kterou ze svých těl postavili místní Sokolové: „Hora živých silou kypících těl sokolských borců zatřásla se třemi hřímavým Zdar!“ Posléze Masaryk přes dnešní Smetanovo náměstí zamířil ke staré radnici ostravské, kde byl uvítán vládním komisařem a sociálním demokratem Janem Prokešem. Prezidentova odpověď stojí za citaci, v němém filmu z roku 1924 samozřejmě nemůže být zaznamenána.

Lidská pyramida před hotelem Palace.

„Ostravsko znám. Stopoval jsem je vždy. Jsme si vědom, že je to město průmyslu, a proto ty obtíže pro vás, vůdce dělníků, a pro nás, stát, znám. Zmínil jste se také o nespokojenosti. Je nespokojenost a spokojenost. Mluví se někdy o svaté nespokojenosti. Já tomu rozumím v tom smyslu, že je to nespokojenost, která chce zlepšení vlastní prací.“

Tahle Masarykovo slova platí v Ostravě dodnes. Nespokojenost ve městě je pořád obrovská, a proto z něho stále utíkají celé generace. Podle aktuálních údajů Ostravu obývá 283 500 lidí, což je oproti roku 1991 úbytek o 45 tisíc. Těžký průmysl je navíc v úpadku, Masaryk by dnes ve Vítkovicích místo železáren našel muzeum. Dolní oblast je sice turistickou atrakcí, ale práci dává jen minimu lidí, alespoň ve srovnání s někdejším ocelovým městem.

Takto prezident pozoroval koksaře z Vítkovic. (záběr z filmu)

Vrcholem spanilé prezidentské jízdy byla právě návštěva Vítkovických železáren, o té se leccos dozví i návštěvník Domu umění. Filmové záběry z dýmající koksovny, z vysokých pecí a další motivy jsou unikátní a mohly by se promítat jako obrazový doprovod k některým dobovým básním, které líčily peklo této továrny, ale to už jsme opět u Ferdiše Duši. A u Bezruče: „V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál, / noc zřela mi z očí, plam z nozdry mi vál / nech zářilo slunce, nech večer se šeřil…“

*
Tomáš Garrigue Masaryk ve Vítkovicích. Dům umění v Ostravě. Kurátorka Gabriela Pelikánová. Výstava potrvá do 26. května 2024.