Šéf Dnů evropského filmu: Fakt čumím na ty skvělé výkony herců. Nejde o přehlídku akademicky nudných filmů

Kompletní program festivalu je pouze v Praze. V Ostravě a Havířově je jen část programu. Jakým způsobem se filmy mimo Prahu vybírají?

Je to o tom, které filmy si provozovatelé kin, konkrétně v tomto případě v Ostravě a Havířově, vyberou. Tento systém máme zavedený a funguje.

Na festivalu letos máte zajímavý doprovodný program. Dorazí některé jeho části do Moravskoslezského kraje?

U filmu Anselm, který se promítá v Ostravě 9. dubna dojde ještě před jeho spuštěním na odborný úvod malíře a vysokoškolského pedagoga Daniela Balabána. O den později po filmu Blažiny lekce dojde na besedu o nekalých praktikách různých obchodníků. Film totiž pojednává o seniorce, která naletí podvodníkům na telefonu.

Jaké podmínky musejí filmaři splnit, aby jejich snímek byl součástí Dnů evropského filmu?

Ona je to taková skládačka. Máme čtyři základní sekce – Poprvé, Živá planeta, Panoráma a Film a hudba. Zároveň víme, že některé země jsou silné. Třeba Německo, Francie, Itálie či Anglie vládnou, co se týče produkce kvalitní kinematografie, ale nelze mít z jedné země třeba deset filmů. Řešíme složení festivalu i tím, že koukáme kolem sebe. Osobně jsem byl třeba na festivalu v Cannes. Hodně mi s tímto výběrem pomáhá polská novinářka Marta Balaga, která se zaměřuje na film, právě ona cestuje po všech možných festivalech v zahraničí. Důležité je potkat se v zaměření těch sekcí. Upřímně řečeno se to každý rok poskládá velmi organicky. Řekl bych, že těch zhruba třicet dobrých filmů poměrně snadno vykrystalizuje.

Jedná se tedy spíše o filmy, které zažijí českou premiéru?

Ano, takové filmy jsou pro nás důležité, i když jsou i výjimky. Například Blažiny lekce, to je bulharskoněmecký film, který vyhrál na festivalu v Karlových Varech. Je to prostě skvělý film a bylo mi líto, že se pak už v Česku nikde nepromítal. Proto jsme ho zařadili do programu a bude k vidění 10. dubna v Ostravě.

Kde je ale tedy hranice, který film se může zúčastnit? Musí to být třeba filmy natočeny v roce 2023?

Řekněme, že 99 % filmů vzniklo v roce 2023. Tím se snažíme primárně řídit, aby se jednalo o filmy, které vznikly za poslední rok. Letos je tam tuším jeden film, který je z roku 2022, ale jinak tohle dodržujeme. Pak je logickou podmínkou, že film musí být evropský.

Můžete přiblížit ty jednotlivé sekce?

Snažíme se v každé sekci o pestrý výběr. Hlavně v kategorii Film a hudba se to krásně ukazuje, protože hudba prochází napříč žánry. Najdete tam proto dokumenty, ale také hrané či životopisné filmy. Nesnažíme se profilovat jako žánrový festival. Máme od každého něco, což mi připadá nejtěžší. Máme soutěžní sekci debutů, takže se jedná o prvotiny, které nikdy neběžely v Česku. O hudebních filmech už řeč byla. Zajímavou sekcí je pak Panoráma, což je výběr filmů, které už byly někde oceněny a považujeme je za výjimečné. A poslední sekcí je Živá planeta. Název už sám o sobě asi jasně říká, o čem to bude.

Hovořil jste o silných zemích v rámci evropské kinematografie. Pojďme ale i na země, které jsou v produkci skromnější. Jaké byste jmenoval?

Někdy se zkrátka urodí. Někdy ne. Jsem určitě rád, že máme v programu islandský film Samota. Právě z Islandu těch filmů moc nemíváme, ale jsou populární. Obecně platí, že severská kinematografie je v Česku oblíbená. Proto těch severských filmů neevidujeme v historii fesitvalu tolik, jelikož už mají svého distributora a jdou do kin například dva měsíce před festivalem. K čemu by to pak bylo, že?

Když se mrkneme na ostravský a havířovský program, co byste vypíchl?

Tak třeba právě 7. dubna se v Ostravě promítá zmíněná Samota. Na tom filmu je zajímavé i to, že je ve slovenské produkci a kameru dělal Dušan Husár, který je jako kameraman podepsán i pod snímkem Banger. Určitě bych pak upozornil na polský film Kos. To je takový tamní Tarantino. Rok 1794 a generál Kościuszko se vrací z Ameriky se svým černošským pobočníkem do Polska, které je rozvrácené pod ruskou nadvládou. Bezvadná alegorie, za mě je to takový jiný Nespoutaný Django. Určitě bych rád upozornil na film Quentina Dupieuxe Daaaaaalí! Je to vlastně portrét Dalího v několika rovinách. Pozornost si taky zaslouží film v koprodukci Španělska, Nizozemska a Francie, což je taková animovaná kriminálka pro dospělé Zastřelili pianistu.

Jak si podle vás na poli kinematografie tedy vedou Češi v současnosti?

Máme třeba film Redakce, což je víceméně českoukrajinská koprodukce a běželo to i na festivalu Berlinale v Německu. Takový satirický pohled na společnost. Jedná se o velmi zajímavý počin. Osobně jsem ale z českého filmu spíš rozpačitý. Všude kolem se točí zajímavé filmy, ale u nás to podle mě není žádná hitparáda.

Lze pojmenovat, kam se v současnosti mladá evropská kinematografie ubírá?

Mám dojem, že specifikum produkce loňského roku jsou rodinné vztahy. Má to svou logiku, protože pokud hledáme debuty, tak je to téma, které se vyloženě nabízí. Je to problematika, která se dotýká nás všech – těch mladých i starších filmařů, takže mezigenerační vztahy jsou gró. Ty vztahy nebývají úplně ideální, takže se filmy ptají na to, co s tím. Určitě více postav než dříve má nějaký hendikep, takže bych řekl, že jde taky o větší propojení s inkluzí, což je docela zajímavé zjištění. V mladém věku se filmaři nebojí ani experimentovat formou ani obsahem, takový je můj pocit a můžu vám říct, že nechápu, kolik je kolem nás úžasných začínajících mladých herců. Kolikrát jsem na to fakt čuměl, když jsem si ty festivalové filmy pouštěl, jak brilantní herecké výkony předvádějí. Tohle je ale podle mě téma už několika let zpět, že to není jen o letošním ročníku.

Co získají vítězové jednotlivých sekcí?

Získají trofej Skleněný válec od Zdeňka Vacka. Letos je taky iniciativa taková, že pokud se onen film dostane do české distribuce, získá od nás podporu padesáti tisíc korun. Víte, ono je asi lepší pomoci tomu filmu, aby na něj dál chodili lidi, než dát tvůrcům nějaké drobné.

Bavíme se o filmech z různých koutů Evropy. Všechny filmy budou otitulkovány?

Ano, všechny filmy budou mít české a anglické titulky. Zejména v těch větších městech může přijít i řada cizinců, proto anglické titulky a čeština je samozřejmostí.

Pro koho vlastně Dny evropského filmu jsou?

Asi to není festival pro pravidelné diváky multikin, ale máme animované filmy i některé snímky, které jsou spíše zaměřeny na seniory. Například Výročí v Římě. Bylo by hezké zaujmout i mladší publikum kolem dvaceti let. Snažíme se, aby nešlo o přehlídku akademických a nudných filmů.

Jak se povedlo poskládat porotu?

Porotci jsou každý rok jiní. Snažíme se zvát i filmaře, kteří náš festival v minulosti vyhráli. V sekci Film a hudba je to například finský režisér a scénárista Einari Paakkanen. Chtěli jsme dát do kupy lidi se zajímavými názory. Třeba Ivo Andrle je producent artové distribuční společnosti, Jakub Jíra je producentem projektů Adicts či Banger. Je tam Ester Geislerová jako výborná mladá herečka.

Kompletní program 31. ročníku Dnů evropského filmu: ZDE