Nemáme adresu na boha. Ferfecki, Pražáková, Klega, Sebera či Hruška ve velikonočních Literárních surovinách

S prosbou o poskytnutí „velikonočního“ rukopisu jsme se obrátili na účastníky Literárních surovin s dovětkem, že je to hodně široké zadání. A že text se rozhodně nemusí vztahovat k ukřižování či zmrtvýchvstání. Onen starý biblický příběh sice dělá Velikonoce Velikonocemi, nicméně je to i čas jarního rozpuku přírody a záleží především na autorech, v čem najdou spojitost s těmito svátky, byť třeba i negativní.

Zaslané texty jsme se pokusili sestavit do smysluplného celku, případně je doplnili také editorskou poznámkou v závorce pod textem. Příjemné a ničím nerušené velikonoční čtení.

*

PETR HRUŠKA (1964)
xxx

Oslnivé březnové slunce:
Střílí se Rusům hůře?

(Ediční poznámka. Text zaslán na Velký pátek od minneapoliského jezera, neboť básník právě absolvuje třítýdenní americké literární turné.)

*

JOA FERFECKI (2004)
xxx

nad zničenými kostely
nad rozpadlými mešitami
nad zaniklými synagogami
nad polem kukuřice
nad naším městem
nad chodníky slávy
nad mrakodrapy
nad náručemi masových hrobů
bydlí bůh

chci mu poslat dopis
zeptat se ho na pár set otázek
nemám ale přesnou adresu
a česká pošta je navíc dost nespolehlivá

(Ediční poznámka. Text byl napsán kolem poledne na letošní bílou sobotu.)

*

DAVID BÁTOR (1974)
XII.

Mlčím. V hlavě blesk.
Něco se přepnulo.
Jsem v bublině ticha.
Velmi pomalu dýchám.
Ty přicházíš ze tmy
a já k tobě hovořím:
Proč tedy to všechno?
Ta bolest? Co to znamená?
A ty se jen usměješ a řekneš:
Až si pro tebe přijdu, tak to pochopíš.

XIII.

Přepadl mě vztek.
A v jeho závalu křičím na tebe:
Ale já to chci vědět teď! Teď!
Slyšíš?! Rozumíš?! Odpověz?!
Co to má za smysl?! Proč jsou války?!
Kde je bůh?! Proč nic neudělá?!
Jaký smysl má utrpení?! Proč tady vůbec jsem?
Ale ty se jen usmíváš a měníš se v mlhu,
která obchází tento kraj vždy na podzim…

(Ediční poznámka. Ukázka z rukopisu sbírky Hovory se smrtí, který byl dopsán v lednu 2024.)

*

ELLI TILIU MOTÝLOVÁ (1968)
TRYSKÁČ

Neobracej ty kameny
to černé hemžení má zůstat skryté
obrať chlad bílé soboty
na modrou stránku nebe
tryskáč neřízený Kristem
kreslí čáry bledé

(Ediční poznámka. Text se místopisně váže k Osoblažsku v okrese Bruntál.)

*

VASILIOS CHALEPLIS (1993)
xxx

vzduchem se rozmáhá plíseň stínů
z dálky se blíží bouřka

v myšlenkách stojím jednou bosou nohou ve sněhu
a druhou na rozžhaveném písku

zvědomění že za chvíli budu
uvězněn v kapce deště

(zvědomění jak kopanec od hurisky
bez vertikality duše)

křoví se sebedrásá větrem
kdo zrovna teď šije stehy víry?

(Ediční poznámka. Rukopis dokončený letos na Velikonoce, jak poznamenává autor: „Něco jsem měl v poznámkách, tak jsem tomu dal formu a posílám.“)

*

FILIP KLEGA (1992)
xxx

Plurál se stal neurčitkem
Útěk z města do města
Jistá nejistota
I v podniku je klec
A venku zima taky

Být nenáročný
Zvyknout si na náhodnou pomlázku a rohlík
Když je teplo jedlé
Velký pátek

(Ediční poznámka. Autor je spolupořadatelem Literárních surovin v Galerii Nibiru v Ostravě. Nad velikonočním požadavkem si povzdechl: „To je úkol…“)

*

LUKÁŠ BALABÁN (1985)
xxx

Karel Jarý a Karel Bujarý seděli v legendární hospodě U Smradlavé mouchy. Těžko říct, který byl který. V tomto stavu pokročilé mentální inkompetence, dosažené opakovanou konzumací fermentovaných rostlinných nápojů, vypadali a chovali se prakticky totožně.
Johanes s nimi seděl u jednoho stolu. Proběhla kulturní akce, kde Johanes dostal příležitost stoupnout si na pódium a zahrát některé své juvenilní písně. Naštěstí už bylo po všem.
„Je to v hajzlu, nikdy to nezahraju před lidma tak, jak to chci zahrát,“ řekl a svíral pivo.
„Z toho si nic nedělej, Johanes,“ povídá Jarý, „Nějak se začít musí, jsi mladý, nadějný, nějak se probiješ.“
„Tady vzniká to pravé umění,“ pronesl Bujarý při pohledu a panáka kontušovky, „tady v tom zoufalství, chudobě, bezmoci. Když se lidi maj moc dobře, nic dobrýho nevytvořej. Ale tady to vzniká, z toho uhlí, špíny a bolesti. To je ta černá Ostrava.“
„Běž už do prdele s černou Ostravou,“ kontroval Johanes, „To je nějakej váš generační pocit. Chcete tady mít ty haldy, doly a fabriky, protože tak to znáte od děcka a znáte to zvenku. Když to odtud mizí a rány v kraji i v lidech se pomalu hojí, tak ty doly, fabriky, haldy, bren, špínu a zoufalství chcete mít aspoň ve svých srdcích.“
„No, je to ta neúprosná drsnost, drásavost toho průmyslu a toho debilního komunismu, co drtí duši člověka, a jak se říká, olivy pod tlakem dávají olej, žejo, to jako v Praze nebo v Brně, vůbec neni. My se sem na to jezdíme dívat a žasnout nad tím,“ vysvětloval Bujarý.
Johanesovi pomalu docházela trpělivost. Ale bylo mu pětadvacet a nenacházel slova kterými by argumentoval proti. Cítil, že mu ještě chybí poznání. Cítil, že tuší, jak to je, ale zatím to nedokáže popsat slovy. Cítil, že celá ta ptákovina s chmurnou realitou ostravského těžkého průmyslu, utrpení pracujícího člověka a drcením duší, je už spíš fetiš než co jiného. Je to stylizovaný manýristický obraz, který ti kulturní předáci, se kterými nyní sedí u stolu, mají nakreslený v mozcích a prostě ho tam mít chtějí, i kdyby Johanesovo rodné město bylo zeleným rájem, hobitským Krajem, bukolickým bujarým venkovem, jak někde na jižní Moravě.

(Ediční poznámka. Ukázka z Románu pro pitomce, ze IV. kapitoly s názvem Hospoda. Rukopisný román autor předčítá na pokračování na Literárních surovinách, příslib k jeho knižnímu vydání dalo nakladatelství Větrné mlýny z Brna.)

*

IVAN MOTÝL (1967)
RESTAURACE NA ŠPICI VE FRÝDKU

orosené rty
každodenní Kristova výčitka
houba
dneska podávaná biřici Na Špici
to je skoro jako na kříži
zdánlivá křižovatka
reálně kruhový objezd
z hospody do hospody
víc než 33 let
zhouba
takhle blbě se narodit
v Pákistánu bych měl pokoj od Ježíše i od alkoholu

(Ediční poznámka. Text vznikl loni na Velikonoce ve frýdecké hospodě Na Špici, nedaleko válcovenského kulturáku.)

*

PAVEL ŠUHÁJEK (1982)
xxx

béžová bunda rty trochu přifouknuté
bude jí k padesátce
napnutá tenká kůže
na čele na čepici nápis Replay
ale znovu nic
hrát nebudeme
život není jen na zkoušku
surové jarní slunce
špunty příliš velké
brada co vypadá
že se často třese
třepí se
odrazy ve výlohách
jarní slunce je jako čerstvá moč
Ježíš byl Arab
viděla jsem ho na Svoboďáku
na koštu vín
světlo se vlévá žebrákovi do kelímku
do kšiltovky Adidas
barevná rovnátka a dvanáct let
v očích ještě není mnoho vidět
restaurace Pod Kaštanem
sošná orlí nos
mluvím jen o tom
kam může světlo
kam pronikne
se vším rizikem

světelné nepropustnosti

(Ediční poznámka. Rukopis zaslán na Velký pátek s dovětkem: „Bude to Velké při pátku.“)

*

PETR ČICHOŇ (1969)

POZORUJI PŘES PLETIVO
poplach v levé části těla,
voliérou páchne pivo,
které jsi v ní zapomněla.

Mrtvý pozoruji chlad jar,
můj dotek je okamžitý,
je vzácný tím, že je žitý,
dar dávno odeznělých vět.

*

IVANA KAŠPÁRKOVÁ (1983)
xxx

Kdysi nedotčení, nyní nedočtení.
V přesném načasování nového života
zamíří tam, odkud se celá léta odvrací.

Ale už první kroky vrací zpátky v čase,
kdy sem přišli poprvé
měkcí jako brožura
a ještě netušili těsnost pevné vazby.

Jejich mysl, znovuzrozená a klidná
jako jarní bezvětří se opatrně zahryzává
do nečitelného povrchu
dalších stran.

*

BARBORA SEBERA (2000)
LIDKO, OTŘEP SI KOLENA

Vstaň
Klečíš v prachu neuroněných slz
Tak Lidko
Otřep si kolena
Oči upřené k panence Marii
Kope tě do břicha stud
Jak nenarozené děcko
V panelákovém domě
V akropoli lidského vítězství nad bohem
Slyšíš noc olizovat hrany
Tvojí malé nepotřebné smrti
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého
Kajícně schoulená
Jak v plodové vodě
Na barvách hnědého linolea
Vzpomínáš
Jako viděla jsi mapu světa ve striích na prsou
Jak bradavky tvojí matky
Zářily jak úplňkový měsíc
A tys vedle ní dýchavičně usínala
Aby ti ráno nemusela vyčítat
smrt
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého
Lidko, otřep si kolena
Pod tíhou tajemství sanice ztěžkla jako kříž
Až do úsvitu udrž hlavu vztyčenou
Ráno chlácholí
Jak kocovina zklamání
Co je potřeba s jitřenkou vyvětrat
Tak Lidko
Otřep si kolena
V hlavě běhají jiskry deliria
V blouznění
Spíš lehce
Jak kroky baletek
Nemysli na něj
A přej si klidně spát
Abys ho neviděla ve snech u nedělního oběda
Ve jménu Otce i Syna
Lidko otřep si kolena
Teď klidní se vítr myšlenek
Chytla tě za ruku
Jak sudička
Stará známá bída
Před úsvitem
Kolíbá tě
A v povzdáli jde sen
Jak ti zvířata v lese
Vykusují žíly
Probuď se
Teď voníš životem
A trpíš pozemskostí
Tak probuď se
Ztrácíš se
V bezčasovosti narkotikového spánku
Jako archanděl bezbrannosti
Zpíváš po směru větru
Aby ses podle odrazů ozvěn dostala domů
Na vlastních prsou nevidíš mapu
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého
Tak Lidko
Otřep si kolena
Ozvěna smíchu je předzvěst protrpěného dobra
S raním nádechem Kristus odložil tělo
Rozhlížíš se
Večerní slova už nepálí na stigmatech paměti
Seškrábaná kůže za nehty
Nestihla vytvořit strupy
Jen slova tě nutily
V noci
Krvácet z viny
Tak
Vstaň
A před studem přivři dveře
Za oknem pláče ráno
V duši je lehko
Tak Lidko
Otřep si kolena
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého
Už zase jsi to
Vydržela

*

RADOVAN JURSA (1970)
LEŽET BEZ MEZER

Láska šitá na míru
přesná jak hovno na jazyku
páskou vytýčený prostor
policejní pruhy
klidně to vypij
lež nevadí
vadí na dluh říkat pravdu
pod koly bředne sníh
žulové kostky
roky vedle sebe
a pak jim dojde
že pochází ze stejného lomu

*

JANUSZ KLIMSZA (1961)
LUČNÍ VLAK

O půlnoci stál. Bouchla dvířka u stržené brzdy.
Zfetlý kroky čvachtaly
z podmáčené louky, baterky běžely
za kužely světel.
Skrze padlá okna skučelo gilotinou, z lučin páchlo mokré.
Žáby. Motolice ovcema vysraný do bažiny.
Vrby: bríza stáčela listí co břicha ryb.
V kupé zrcadla rosná nocí. Vypadá to v nich,
že pláče vlak.

V dětství pod hromy lesky svatých mučedníků leželi jsme.
S babičkou Annou, hlavy proti nohám.
Kýbl s vodou vedle dveří kdyby… Es will man
cu z pioskym… vlaky rrrrrachotily za barákem,
skla v kredencích se třásla, na nočním stolku drkočel
podšál s papežem Pavlem VI.
Můj krajíc chleba
namazaný máslem a játrovkou a rybízovým
džemem, usínal jsem.

Svátost usínání. Přijímání Tamtoho. Lety nad zahradou
za barokních nocí. Ropuší měsíc. Pískovna
spící ve tmě modré jako inkoust.
V pískání vlaků ujížděl jsem k tichu.
K hlasu mého pána.

(Ediční poznámka. Autor zalistoval v rukopisech z posledních měsíců a vybral text související „s jarem, s dětstvím, dětským pojetím spirituality nebo jen s rekvizitami institucionální církve“.)

*

VIKTORIE PRAŽÁKOVÁ (2006)
10:00

slavnostní otevření květu pampelišek
teplé objetí a jaro pod polštářem
na tvém stole barevná vajca
někde za oknem se probouzí vrabec

zahřívá mě jen studený vítr
ospalé souznění sobotního rána
zítra je neděle a já nic nemám
červené zvuky jako by dorážely z dálky
tam kde se schovává moje víra

(Ediční poznámka. Literární surovina vznikla na bílou sobotu.)

*

MICHAEL JOHAN VENTURA (1999)
I/P

ti říkaj věc A
támhleti zas B

maminka říkává ve chvílích potřeby nadhledu
zaběhané moudro:
„a proč si z toho neudělat třeba srandu?“

můžeme to zkusit
to určitě můžem

pojďme na to
zrušme ten stát
všechna ta pravidla a orgány a náboženství
všechny trpce strnulé strašáky

a hlavně, hlavně nechám zemi přejmenovat
a pak – ani to nebolelo! – už se zove jinak – v OSN už na cedulce
nomen omen:

„kOnTrOvErZní ZóNa“

konečně je jméno hodno svého místa
všeho sváru, co v něm dlí
teď už VŠECHNO bude líp

můžeme to zkusit
to určitě můžem

no anebo nemusíme

NIKOLA RÁCOVÁ (1993)
xxx

Běží tak daleko, jak jen může. Jeho vyřízenost sají mohutné peřiny. Mohou se jevit jako známka kvalitního dětství. Už dávno zmizel. Dítě v nedohlednu. Rozklepanou rukou kreslí panáka na chodník. A potom přestane. Ta žena, co ho přivedla na svět, se přeci musí strachovat. Určitě ho hledá. Obešla nejméně půl světa, jen aby ho našla. A tak běží zpátky, s bílými dlaněmi. Je zpátky. Jeho tělo má ještě zavřené oči. Pokouší se je otevřít. Možná se ještě nevrátila z cest, aby mě našla. Letadýlka, vláčky, tramvaje. Budu čekat, až mě najde.

(Ediční poznámka. Ukázka z delšího rukopisného cyklu Jablko na měsíčky, autorka dala svolení k volnému výboru z textu.)
*

MARTIN ŠENKYPL (1984)
LÁSKA I.

Společný nádech
na křídlech
samoty.

LÁSKA II.

Společný nádech
na studených
zádech…

LÁSKA III.

Když ukřižovali Krista
cítil skrze tu bolest
lásku k bližnímu?

Nebo cítil jen kovové hřeby
ukované z nekvalitní oceli
zajíždět do zdravého masa?

(Ediční poznámka. Text vznikl v letech 2013 až 2024.)