Sopranistka Lucie Kaňková se vrací jako Violetta a říká: Opava je pro mě srdeční záležitost
29.3.2024 09:48 Milan Bátor Divadlo Rozhovor
Sopranistka Lucie Kaňková se po úspěšném zahraničním angažmá vrací do Slezského divadla v Opavě jako Violetta Valéry v opeře La Traviata Giuseppe Verdiho. Mladá pěvkyně prozradila, co pro ni opavské divadlo znamená a jaké výzvy přináší interpretace této slavné operní postavy. Rozhovor také nabízí pohled na její osobní rituály před vystoupením a odhaluje, jak přistupuje k nastudování postavy.
Lucie Kaňková.
Foto: Tomáš Kijas
Pojďme na úvod osvěžit paměť. Jaké byly vaše dojmy, když jste před několika lety dostala pozvání k roli Violetty ve Slezském divadle?
Pamatuji si, že jsem se v roce 2019 poprvé uvedla ve Slezském divadle Opava jako Ännchen v romantické opeře Čarostřelec Carla Marii von Webera. Záhy poté se začala zkoušet současná produkce Verdiho La Traviaty. Velmi jsem o nastudování této role stála, protože jsem tehdy začala psát svoji doktorskou práci na téma interpretace hlavní hrdinky této opery, Violetty Valéry. Po úspěšném konkurzu jsem byla do produkce obsazena a moc mě těší, že se v ní po letech opět v Opavě představím. Pravidelně Violettu zpívám na prknech Státní opery v Praze a hostuji v dalších zahraničních divadlech, ale opavská produkce je pro mě srdeční záležitost. Připomíná mi mé začátky.
To je milá nostalgie. Co čeká diváka, který zavítá na La Traviatu úplně poprvé?
Verdiho hudba je neuvěřitelně emotivní a konkrétně v La Traviatě divák zažije snad všechny emoce. Od večírkové, rozverné a zábavné nálady v prvním dějství se hudba v druhém jednání překlene do silných emocí: nejprve radostné a pak bolestivé lásky, žárlivosti i rozčilení. Ve třetí části dojde k jakémusi rozhřešení. Naděje a čistá láska dává finální scéně neuvěřitelnou sílu a ženám bych rozhodně doporučila voděodolnou řasenku. Během mého posledního březnového představení La Traviaty se na jevišti vedle mě rozplakal i můj kolega, skvělý italský tenor.
To je tedy síla! Stalo se vám na jevišti taky něco podobného?
Silné emoce pracují jak s publikem, tak i s námi umělci. Občas není snadné se v nich doslova netopit a udržet si potřebný odstup. Během mého prvního představení La Traviaty v Opavě jsem se tak vžila do umírající Violetty, že jsem kašlala ještě následujících čtrnáct dní. To pro mě byla stěžejní zkušenost a dlouhou dobu jsem se věnovala tématu, jak oddělit osobní a jevištní život. Naprosto klíčové je opustit ztělesnění postavy s odchodem z jeviště.
Vaše kolegyně Dagmar Pecková nedávno připomněla kontroverzní výrok Pierra Bouleze, který považoval Verdiho hudbu za stupidní. Co o tom soudíte?
Verdiho hudbě jsem se věnovala jak v mé magisterské, tak i v doktorské práci a rozhodně bych neřekla, že je stupidní. Často je jeho hudba ve své jednoduchosti širokému publiku přístupná, což byl jeho záměr. Podle mě to nemá nic společného se stupiditou. Spíš je to, jako třeba u Mozarta, obrazem geniality a pochopení, co jeho publikum chtělo slyšet.
Co považujete za největší výzvu při interpretaci Violetty?
Role Violetty je známá tím, že by divadlo potřebovalo ideálně tři pěvkyně na jeden večer. Tři hlasy na tři jednání. V první části svítivý, pohyblivý, brilantní hlas. Ve druhém dějství pak dramatičtější hlubší soprán a v závěru opery andělský, lyrický hlas, který podpoří Violettin smířlivý odchod z tohoto světa do světla. Tato různorodá práce s hlasem vyžaduje dobrou přípravu i rozložení sil v průběhu celé opery.
Jde to všechno skloubit dohromady a představit postavu, které divák uvěří?
Pokud zpěvák danou roli na jevišti opravdu prožije, veškeré emoce se přenesou i na diváka. Klíč je v opravdovosti. Vždy se snažím o upřímnou interpretaci, žádné divadelní předstírání a nepřirozené projevy. To je cesta k duši diváka a k samotné podstatě hudební myšlenky. Samozřejmě je potřeba se seznámit nejen s libretem, ale i s historickým kontextem vzniku díla a záměrem autora. To je vždy základní pilíř pro vlastní interpretaci, která tak může být přesvědčivá a uvěřitelná.
Máte nějaké zvláštní rituály, které před vystoupením dodržujete?
Pro mě je klíčový spánek, dostatek jídla před vystoupením a nealkoholické pivo. Pak už jen radost z hudby.
Radost z hudby je to nejkrásnější. A po představení? Dáte si také někdy alkoholické?
S velkou chutí.
Jaké máte plány do budoucna?
Já se nechávám provázet osudem. Věřím tomu, že mi vždy do cesty přijdou nabídky, na které je v tu chvíli vhodná doba. V současnosti nejčastěji vystupuji jako Královna noci v Mozartově Kouzelné flétně. S touto operou jsem doslova objela svět a ztvárnila ji v sedmi různých divadelních produkcích a v šesti zemích včetně Japonska.
Liší se nějak zásadně reakce obecenstva v Evropě a Japonsku? Jaké zkušenosti a poznání vám zahraniční angažmá přineslo?
Japonci klasickou hudbu milují a jsou velmi vděčnými diváky, což nás umělce velmi motivuje. Byl to krásný zážitek. V zahraničních divadlech jsem potkala úžasné lidi a zjistila, že čím lepší zpěvák, tím lepší člověk. Měla jsem možnost zpívat hlavní role s lidmi, kteří stáli na prknech světových divadle od La Scaly po Metropolitní operu a krom obrovské hudební a umělecké inspirace v nich vždy bylo i mnoho pokory. V našich českých končinách občas dochází ke konkurenčním bojům a umělec musí mít chvílemi opravdu hroší kůži. O to víc pak dokážeme ocenit přátelskou atmosféru a upřímnou podporu kolegů.
Věnujete se kromě opery i dalším žánrům?
Mám ráda rozmanitost mé profese a zpívám repertoár od vrcholné renesance až po hudební současnost. Každé slohové období vyžaduje jinou práci s hlasem, a to je vždy obohacující.
Z našeho povídání jasně vyplývá, že opera je vaše největší láska. Umíte si představit, že byste jí musela opustit?
Neumím. Vyjadřuji tím své já a vnímám to jako své poslání. Je to úžasný pocit, když dokážete předat celému obecenstvu tak silné emoce a na chvíli je odtrhnout od jejich běžných problémů. Přenést se s nimi do jiné dimenze, kterou doprovází krásná hudba.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.