Svobodu a individualitu mezi lidmi z takzvané punkové scény občas postrádám, říká Petr Rudee Adamík

Jak a kdy vznikl nápad, že se uskuteční výroční koncert Plexisovjanky?

Kdy a jak přesně nápad vznikl? Tak to je spíš otázka přímo na kluky, kteří akci řešili společně s Matyášem Rejtharem. Každopádně někdy na podzim mi Dušan Lébl (kytarista a zpěvák, ex-Plexis – poznámka redakce) a Eda Fröhlich (baskytarista, ex-Plexis) zavolali, že se chystá velký koncert ke 40 letům Plexis s tím, jestli bych do toho šel a ujal se zpěvu. Pro mne to byla velká čest a okamžitě jsem souhlasil. Už loni v březnu mě Dušan oslovil, abych si s nimi zazpíval dvě skladby na jeho oslavě padesátky ve Futuru. Asi byli spokojeni, a tak mě oslovili i v tomto případě (smích)

To zřejmě ano…

Velkou oslavu ke 40. výročí Plexis údajně plánoval už Petr Hošek ještě za svého života. Klukům přišlo fajn jeho nápad uskutečnit, i když bohužel bez něj. Naplánovali, že se pozve řada hostů s kapelou nějak spojených. Tedy bývalí členové, kamarádi a podobně a vše se symbolicky odehraje 8. února, tedy v den, kdy by Petr slavil své narozeniny. Současně se také domluvilo, že v sestavě Dušan Lébl, Martin Švec, Eda Fröhlich a se mnou za mikrofonem se jako součást oslav 40 let kapely odjede pár vystoupení na vybraných festivalech.

Jak se celý projekt od loňského podzimu dále vyvíjel?

Písně pro vystoupení v Lucerně byly plně v režii kluků. Vybrali seznam asi pětadvaceti skladeb, které se budou hrát. Z toho já měl zazpívat asi třináct songů, něco že odezpívá Dušan a zbytek se rozdělí mezi hosty. Jitka Asterová zpívala Televizi, Kryštof Michal z Portless si vzal Sid Vicious byl nevinnej, Honza Haubert z Visacího zámku zase Co je moc, to je moc, na které se spoluautorsky podílel, a tak dále. Kluci mi poslali seznam skladeb, které se mám naučit. Já si je doma a ve zkušebně průběžně trénoval s nahrávkami. Během prosince a ledna jsme si pak dali dohromady tři zkoušky společně, aby si to sedlo a měli jsme jistotu.

Jak s odstupem několika týdnů hodnotíš vystoupení v Lucerně?

Já myslím, že se ta akce povedla na výbornou. Plný klub, skvělá a přátelská atmosféra. Na fanoušcích bylo vidět, že si to užívají a stejně tak i muzikanti. Já si to taky užil, i když několik dní, a vlastně i hodin, před koncertem to vypadalo celkem bledě.

Co se přihodilo?

Asi tři dny před koncertem jsem lehnul s nějakou chřipkou, nebo co to bylo. Trápily mě vysoké horečky. Poctivě jsem to vyležel a vypotil, takže v den koncertu už mi bylo mnohem líp, ale pro změnu mi v ten den odešel hlas a já cítil, jak je slabý a nakřáplý. V podstatě ještě na odpolední zvukové zkoušce jsem si nebyl jistý, jestli to všechno zvládnu odzpívat nebo mi po chvíli hlas zcela vypoví službu. Nakonec to dopadlo dobře a hlas vydržel až do konce.

Z koncertu Plexisovjanky. (Foto: Ondra Podešva)

Který z momentů byl pro tebe během koncertu nejsilnější?

To nevím. Celý ten koncert byl silný zážitek. Hlavou se mi honily vzpomínky na Plexis a na Petra Hoška. Na to, jak jsem se s jejich tvorbou poprvé setkal, jak mě vlastně provázela celý život. Skvělé například bylo, když se na pódiu připojili dřívější členové, kytarista Johny Jukl, basák Filip Kolací nebo bubeník Jarda Stuchlý. To jsem tak nějak pořád nechápal, co tam vlastně dělám a proč právě já… (smích) Nebo když se všichni hosté sešli v závěru na Svět jsou báry. To byly nádherné momenty.

Kdy ses poprvé setkal s hudbou Plexis?Já už tohle v některých rozhovorech zmiňoval.

Poprvé jsem se s Plexis setkal už v roce 1991, když mi bylo sedm. V obchodním domě Laso byla tenkrát prodejna s hudebními nosiči a měli tam velký výprodej LP desek. Mamka mi řekla, že si můžu nějakou desku vybrat. No a já sáhl po Půlnočním rebelovi od Plexis. Vůbec jsem tu kapelu neznal, neměl jsem ponětí, co hrají, nebo kdo to je. Nicméně líbil se mi ten obal, jak si tam kráčejí, a to jejich slavné logo. Tu desku mám pořád doma.

Kterou z jejich písní máš nejraději?

Vybrat jen jednu skladbu, kterou mám nejraději, asi není možné. Ono jich je hodně. Když vezmu starou éru, tedy alba Půlnoční rebel, White Killer a III, tak z těch mě napadají třeba skladby Úleťák, To se stává, Síla, sláva, stesk nebo Holocaust. Z éry s Dušanem a Martinem mě zase hodně baví písně z alba To, ať už je to titulní skladba nebo Cesta k druhejm, Špek. Z pozdějších desek je to pak například Síla v srdci a poslední dobou hodně taky Duch v lahvi. Ale ono se to mění, baví mě celá jejich tvorba.

Čím to, že Plexis jako jedna z mála punkových kapel, které byly založeny ještě před rokem 1989, vytrval?

Jejich hudba je barvitá. Začínali na punku, pak přišlo rockovější období, poté zase návrat k punku. V repertoáru Plexis najdeš rychlé punkové skladby, ale i pomalejší melodické kousky, rockovější věci, prostě cokoliv. Každé album zní jinak, písně nejsou hloupé. Český punk je většinou jednoduchý a mnohdy ničím nepřekvapí. To ale u Plexis rozhodně neplatí.

Když se řekne Petr Hošek. Kterou osobní vzpomínku si na něj vybavíš jako první?

Vzpomínek je hodně. Vybaví se mi například situace, kdy jsme jej pozvali, ať se přijde kouknout na náš koncert v pražském klubu XT3. Strejda dorazil a po koncertě nadšeně chodil a říkal: „To jsou moji kluci“, načež nám všem objednal panáka (smích)… Nebo když spal po jednom společném koncertě s Degradací v Ostravě u nás doma, ráno vytáhl speciální kráječ na jablka a začal si připravovat jablko se slovy: „Začínám žít zdravě.“ Tam ale asi jeho zdravý životní styl skončil, protože ten kráječ u nás zapomněl a my jej používáme dodnes (smích)… Petr Hošek byl originál. Byl svůj a popravdě jsem asi nikoho podobného v životě nepotkal. Na české hudební scéně zanechal nesmazatelný odkaz.

Už jsi naznačil, že koncert v Praze nebude jediným vystoupením Plexisovjanky. Co dalšího vás čeká?

Ještě nás čekají tři festivalová vystoupení, a to 17. května v Praze na Tři Sestry Open Air, pak 1. června v Litvínově v rámci 14 let klubu Ponorka a 20. července na Čeřínek festu. Něco se chystá snad i v Brně, ale zatím je to v řešení.

Degradace ve Vídni. (Foto: Jakub Žídek)

Ze světa kapely Plexis se vydejme za tvou kapelou Degradace, se kterou se aktuálně pojí také řada novinek. Především vám ve formátu LP vychází vaše debutové album Punk´n´roll v remasterované verzi. Proč jste se k tomuto kroku odhodlali?

Přišel s tím vydavatel, Papagájův hlasatel Records. Zájem o vydání projevilo i Matúš Records, ale jelikož poslední dvě alba jsme vydali u Papagáje, tak jsme se domluvili, že bude lepší to udělat znovu u něj. Dost lidí o reedici pořád mluvilo a přálo si, aby album znovu vyšlo. Tehdy v roce 2003 vyšlo pouze na CD a dlouho bylo beznadějně vyprodané. Nápad vydat jej na LP se nám tak líbil. Myslím si, že si tuto remasterovanou podobu zasloužilo.

Jak ti po tolika letech vaše písně z té doby znějí?

Během těch let jsme vždy do koncertního setlistu zapojovali nějakou tu skladbu z tohoto alba, ale až teď jsem měl možnost si sednout a znovu si jej poslechnout od začátku do konce. Na tu desku jsem hrdý. Má sice strašný zvuk, je tam chyb jak máku, některé texty jsou možná naivní, ale má to jedinečnou atmosféru. Tenkrát nám bylo kolem osmnácti, byli jsme mladí, čerstvě po škole, bez starostí a problémů. Jediné, co nás bavilo, byla muzika. A myslím si, že to nadšení a zápal jde z té nahrávky cítit. Ostrava tou dobou byla taky úplně jiné město, než je dnes.

Co máš na mysli?

Každý druhý koncert byl narušen neonacisty, kteří mlátili lidi, kteří chodili z koncertu domů, nebo se přišli rvát rovnou do klubu. Jít po ulici v punkovém úboru bylo celkem riskantní a člověk byl rád, když došel bezpečně a ve zdraví z bodu A do bodu B (smích)… Řekl bych, že to album dobře vystihuje a v podstatě popisuje život tehdejších punk rockových teenagerů v třetím největším městě republiky. V té době jsme taktéž propadli kouzlu starých amerických kapel jako Dead Boys, Ramones, Stooges, New York Dolls nebo Johnny Thunders & The Heartbreakers. A tyto vlivy se začaly v našich písních projevovat. Do té doby jsme hodně poslouchali kapely jako U.K. Subs, Clash, Rancid, Total Chaos nebo Exploited. Na albu Punk & Roll se to ale začalo měnit a obohacovat i o jiné hudební prvky.

Jak se během té doby změnilo, případně nezměnilo, tvé vnímání punku?

Řekl bych, že mé vnímání punku se nijak zásadně nezměnilo, možná se trochu zformovalo. Na spousty věcí se dnes dívám s větším nadhledem, rozšířil jsem si obzory, více toho vím. Důležitá pro mě zůstává svoboda a individualita, které paradoxně mezi lidmi z takzvané punkové scény občas postrádám.

Degradace také letos slaví 25 let existence. Co všechno v rámci oslav plánujete?

Je toho spousta. Součástí oslav vlastně je i ta reedice prvního alba, ze kterého budeme na koncertech hrát. Některé z písní naživo nezazněly i více než patnáct let. Čeká nás hodně koncertů v České republice, ale i v Rakousku, na Slovensku a v Polsku. Z čeho pak mám velkou radost, je Londýn, kde máme zahrát v červenci v proslulém klubu Underworld v Camden Town. Tam nás pozvala kapela Chelsea, která vzešla z první vlny punk rocku v roce 1976 a v níž začínal například i Billy Idol. Tohoto pozvání si nesmírně vážím. Celý rok pak zakončíme velkou oslavou čtvrtstoletí kapely.

Kdy a kde se uskuteční? A kdo kromě vás zahraje?

Hned po Vánocích, tedy 26. prosince, do ostravského klubu Barrák pozvání přijaly spřátelené kapely, a to němečtí punk rockeři Berlin Blackouts, z Polska přijedou lidi roztancovat Skampararas a sestavu pak doplní opavští oi!punkoví klasici Proti směru. Hudebně půjde o velmi pestrý zážitek.