Tereza Cisovská před premiérou Historky o sv. Magdě: My ženy někdy chceme být tak krásné, až to bolí

O čem je podle vás hra, kterou připravujete k sobotní premiéře?

O násilí v mnoha podobách. Já hraju „tu třetí“ ze čtveřice, ale nevím, jestli bych měla prozrazovat, co konkrétně každou z nás trápí.

To rozhodně ani nesmíte! Nebudeme ochuzovat diváky o to, co by je mělo potkat až v hledišti, ale pokusíme se je trochu připravit. Povězte tedy spíše obecně něco o tématu této inscenace.

Na pozadí příběhu jedné ženy, která ve svém životě zažila mnoho násilí, další tři odhalují svá traumata. A taky postoje k tomuto tématu.

Takže každá z čtveřice žen je konkrétní osobou ženského pohlaví, která trpí určitým druhem násilí, jejž se na ní dopouští někdo nebo něco zvenčí?

Je to trochu složitější, tahle hra není napsaná pro konkrétní postavy. Jde vlastně o vyprávění, které by se dalo přečíst odshora dolů jako jeden příběh. Je tam sice přímá řeč a dialogy, ale je jedno, kdo to vypráví. V textu jsou sice předepsané repliky, ale není určeno, kdo je říká, ani v jaké situaci jsou řečeny. To, že v představení vystupují čtyři herečky, je dáno úpravou režiséra a dramaturga inscenace. My čtyři si ty postavy tvoříme samy z toho, jaké repliky nám byly přiděleny. Tím pádem my určujeme postoje postav i jejich charaktery. Jsou sice označeny jako První, Druhá, Třetí a Čtvrtá, ale nemá to žádný důležitý význam.

Divák ovšem, jak vás poslouchám, pravděpodobně dostane možnost zažít autentické životní příběhy plné násilí, které každou konkrétní ženskou bytost v rámci dané čtveřice pronásleduje.

Ano, ale hlavní inspirací je příběh Magdy. Nechci předbíhat, jsme teprve v průběhu generálkového týdne… Samozřejmě tvoříme ze sebe, z našich životů a zkušeností, odkud odjinud bychom mohli vycházet?! Každá z nás má ve své roli nějaké vlastní malé trauma, které není dáno textem autorky hry, ale je námi vytvořeno.

Ze zkoušky Historky o sv. Magdě. (Foto: Roman Polášek)

Jaký druh herecké práce v průběhu zkoušek vás baví víc – když dostanete určitou postavu a text, který je daný a vy se ho jen musíte naučit zpaměti, nebo prázdný a čistý nepopsaný list, který musíte zaplnit textem i jednáním jako výsledkem vlastní kreativity a životní herecké zkušenosti?

Už jsem pracovala s texty, které nebyly fixně dané. Nebo to byly dramatizace prózy, na kterých pracovala řada autorů, takže jsme to museli jakoby dovymyslet. Zdá se, že je to jednodušší, ale není. To hledání je mnohem složitější. Každý člen týmu má na výchozí materiál jiný pohled. O to složitější je domluvit se na tom nejdůležitějším. Když máte daný a prověřený kvalitní text, je to mnohem jednodušší. Ovšem to mluvíme o textech, které byly už stokrát zahrány a zrežírovány. To je pak práce mnohem jednodušší.

Jednodušší? Já myslel, že je to právě naopak! V čem je tedy ta jednoduchost a volnost takové herecké práce?

U těchto ověřených textů stačí jen režisérovo jasné uchopení a správné přečtení. A volnost herce přichází v možnostech hledání prostředků, kterými to nejlépe vyjádřit. Teď už ale dáváme situacím konkrétní podobu, která jim zůstane a bude dána pro hraní v reprízách.

Takže každá inscenace této hry Johanny Kaptein může být úplně jiná?

Ano, tak to skutečně je. V téhle hře by třeba mohly vystupovat jen dvě ženy nebo třeba deset chlapů. A vyznění autorkou daných replik bude takové, jak kolegové herci tyhle dané repliky budou číst.

S Renátou Klemensovou. (Foto: Roman Polášek)

Je pro vás násilí jedním z hlavních problémů dneška?

Nejen dneška, bylo vždy jedním z hlavních problémů společnosti v celé historii. Já nejsem zrovna člověk sledující politiku a současné dění, silněji vnímám to, co se děje v mém blízkém okolí, v rodinách kolem mě a tak dále.

Ještě nedávno byly doby, ve kterých se o domácím násilí skoro vůbec nemluvilo.

Ano, v tom už jsme společensky mnohem dál. Ale v naší inscenaci se objeví i násilí, které páchají ženy samy na sobě. Například když chceme být tak krásné, až to bolí… Nebo antipatie a konkurence mezi samotnými ženami.

Neuvažovala jste o psaní prózy nebo i dramatických divadelních textů?

Je pravda, že slohovky ve škole mi šly, ale já jsem na takovou práci moc líná. Musel by mě stále někdo kopat do zadku.

Rozhodně nejste líná, co se týká přípravy na premiéru a snahy odevzdat co nejlepší výsledek. To už k vám patří a diváci, kteří chodí do Komorní scény Aréna to vědí. Takže se už moc těšíme na páteční premiéru.

Děkuji za poklonu i za rozhovor a těším se na reakce diváků!