Nové baletní zpracování Zkrocení zlé ženy Slezskému divadlu sluší

Hra Zkrocení zlé ženy je pro tvůrce napříč žánry vděčným materiálem – nabízí prostor pro komické a akční situace, romantické scény i zamyšlení nad nesmrtelným tématem vztahů mezi muži a ženami. Ačkoli z dnešního pohledu její poselství vyvolává řadu otázek, ve své době byla v mnoha ohledech přelomová a nelze jí upřít osobité kouzlo, což ostatně dokazuje úctyhodný počet adaptací v oblasti divadla, filmu, opery, muzikálu (Kiss me, Kate!) a samozřejmě také tance (zde mezi neznámější zpracování patří stejnojmenní balety Johna Cranka a Jeana-Christopha Maillota). Příběh námluv dvou dcer bohatého padovského měšťana – poslušné a cudné Biancy a vyhlášené „semetriky“ Kateřiny – láká také interprety, kteří si mohou vychutnat širokou škálu emocí.

Opavská „Zkrocenka“ destiluje to nejpodstatnější z divadelní předlohy. Děj vypráví chronologicky od studentských oslav Univerzity v Padově přes setkání Biancy s jejími ctiteli až po svatbu Kateřiny a Petruchia a Kateřininu proměnu v poslušnou a milou manželku. Jednotlivé scény jsou poměrně jasně odděleny, a to buď oponou, světelnou změnou nebo přechodem v hudební partituře, která se skládá z kompozic českého skladatele Josefa Myslivečka. V tomto ohledu v inscenaci dobře fungují vtipné předscény, hůře pak striktní ztlumení světla i hudby, následované pár sekundami ticha, které plynulost dění na jevišti spíše narušují.

Z inscenace Zkrocení zlé ženy. (Foto: SDO)

Co ale ve struktuře baletu působí nejmarkantněji, je nevyváženost prvního a druhého dějství – zatímco před přestávkou je divákům naservírována většina příběhu (během necelé hodinky), ve druhé části přichází několik rychlých scén a závěr. Některé dějové línky a zejména vnitřní přerod Kateřiny by si jistě zasloužily více prostoru.

Je zřejmé, že choreograf a umělecký šéf opavského baletu Martin Tomsa svůj soubor dobře zná a dokáže využít jeho předností a svým způsobem i limitů. Není tomu jinak ani v případě Zkrocení zlé ženy. Balet stojí a padá na výkonech hlavních představitelů, které Tomsa velmi vhodně obsadil do konkrétních charakterů. Tvrdohlavou Kateřinu během premiérových večerů ztvárnila s gustem a šarmem Kateřina Ostapenko, která své postavě propůjčila nejen temperament, ale i něžnost. V roli vlídné Biancy příjemně překvapila Natálie Němcová a jako Petruchio na jevišti řádil Oswaldo Osorio. jenž díky svým gestům, projevu i somatotypu dokonale vykreslil živelného a neomaleného veronského šlechtice. Mezi výrazné postavy patřili také Biančini nápadníci v podání Tomáše Hoše (Lucenzio) a Miroslava Danišoviče (Hortensio).

Z inscenace Zkrocení zlé ženy. (Foto: SDO)

Martinu Tomsovi se dařilo efektivně pracovat také s baletním sborem a i při relativně malém počtu tanečníků vyvolat pocit zaplněného a „živoucího“ jeviště. Většina sboristů jsou však hostující umělci, a tak se jako hlavní kámen úrazu jevila zejména jejich technická souhra. Nicméně díky promyšlené choreografii se nedostatky celkem snadno skryly a sbor plnil svůj účel. Kolísaní v technické úrovni se ale bohužel nevyhnulo ani sólistům – a to přesto, že choreografie jasně zvýrazňovala jejich silné stránky (duety Kateřiny a Petruchia se zakládaly na herecké práci a využívaly charismatu interpretů, zatímco pasáže Biancy a Lucenzia byly mnohem tanečnější). Technicky nejpřesvědčivější výkon podala Natálie Němcová, zejména díky preciznímu tanci na špičkách.

Z inscenace Zkrocení zlé ženy. (Foto: SDO)

Jednoduchostí a efektivitou se vyznačovala také scénografie Jaroslava Milfaita, které dominovala projekce na zadním plánu – ta dle situace zobrazovala průčelí padovských domů, vnitřek chrámu, interiéry měšťanských domů nebo třeba deštivou oblohu. Jeviště rámovaly kulisy v podobě dřevěných bran a dveří a celek doplňovaly kusy nábytku, kterými mohli účinkující lehce manipulovat a proměňovat tak jednotlivé obrazy. V tlumené barevnosti scény vynikaly kostýmy Tomáše Kypty, které svou stylizací velmi elegantně a důvtipně odkazovaly k renesanční módě, aniž by omezovaly tanečníky v pohybu, a navíc tu a tam překvapily krásným detailem (svatební věnec Kateřiny, propracované živůtky dam atd.)

Zkrocením zlé ženy ve Slezském divadle navázal Martin Tomsa na dějové balety minulých sezon – v rámci možností komorního souboru se mu povedlo vytvořit příjemnou inscenaci, využívající komický potenciál zvolené hry, dramatičnost a hravost obsaženou v Myslivečkově hudbě a v neposlední řadě i osobité kvality opavských tanečníků.

Inscenaci by prospěla promyšlenější dramaturgie, zejména ve finální části, ale dle mého se jedná o titul, který se vyplatí vidět vícekrát.

Recenze je psaná z první reprízy odehrané v úterý 27. února 2024