Cembalista Jiří Havrlant: Kouzelník své triky neodhaluje

Proč jsi zvolil pro svůj debut právě Bachovu Francouzskou ouverturu? Čím ti přišla zajímavá?

Francouzskou ouverturu jsem si úplně sám nevybral. Vlastně jsem to dostal jako zadání od Nikol Bókové, ale nijak jsem se tomu nebránil. Je to skladba, kterou jsem zrovna dost pečlivě studoval. Zároveň se jedná o interpretačně velmi komplikovanou skladbu, které se mnoho cembalistů spíše vyhýbá. Tak jsem to vzal trochu i jako výzvu.

Četl jsem o ní, že není tak náročná jako anglické a francouzské suity. V čem spočívá podle tebe její obtížnost?

Možná je to taky jen čistě osobní pohled, ale anglické a francouzské suity tak interpretačně náročné neshledávám, i když se taky samozřejmě nejedná o nijak zvlášť snadné kusy. Rozdíl vidím v tom, že se Bach ve Francouzské ouvertuře vůbec nesnaží být příliš francouzský, proto její pravý název zní Ouverture nach französischen Art – Ouvertura ve francouzském stylu. A to se výrazně odráží ve formě a motivické práci. Zatímco v jiných suitových dílech jsou formy tanců i netanečních vět relativně průhledné a na první pohled lze bez větší námahy odhalit správné frázování, tempo i charakter, ve Francouzské ouvertuře je hodně zvláštních až obskurních momentů, které tento proces poněkud komplikují. Ale pokud člověk zůstane pouze u technické stránky, tak se opravdu nejedná o významně namáhavé dílo. Tedy až na úvodní ouverturu, která je celkem zkouškou výdrže a závěrečné Echo, které zase zkouší cembalistovu obratnost rychlého střídání manuálů. Na druhou stranu ale musím říct, že i v tanečních větách se objevují některé technické nástrahy. Takže obecně bych Francouzskou ouverturu hodnotil jako těžkou skladbu. To si teď trochu protiřečím, co? (smích).

Z pohledu posluchače vůbec neřeším obtížnost, jen že podobné věci cituje i seriózní muzikologická literatura, jejíž autoři většinou tyto skladby nikdy nehráli. Jaký nástroj jsi pro nahrávání zvolil?

Nástroj jsem zvolil svůj. Jedná se o frankovlámský typ cembala a jde o možná až výjimečně zdařilou kopii z dílny Františka Vyhnálka. Cembalo jmenovitě vyrobil Martin Vyhnálek a skvěle naintonoval Filip Dvořák. Co se týká originálních nástrojů, zatím jsem neměl ani možnost na nějaký hrát, natož na něj nahrávat.

Chápu. Francouzská ouvertura je poměrně rozsáhlá, jedná se vlastně o nejdelší klávesovou kompozici Bacha. Během procesu nahrávání se opíráš o noty? Nebo hráváš zpaměti?

Je to tak. Po Goldbergovských variacích se nejspíš jedná o nejdelší sólovou skladbu. Obecně cembalisté hrajeme z not, u nahrávání obzvlášť. Tento úzus však v poslední době začínám trochu zpochybňovat, ale sám nevím, jestli najdu odvahu a vůli zase hrát zpaměti. Člověk je od přírody líný tvor  (smích). U cembalistů je hraní z not zažitá věc, dokonce jsem byl několikrát svědkem toho, že jsem byl já nebo jiný cembalista od hry zpaměti odrazován. Osobně si myslím, že je dobré mít obě možnosti a moci se vybrat.

Souhlasím. Ouverturu jsi na albu doplnil Toccatou e moll. Řešil jsi dramaturgicky, jak budou obě skladby vedle sebe fungovat?

Tady šlo opět o zadání, řeknu zcela upřímně, že zrovna do této toccaty se mi nechtělo. Vnímám ji jako poněkud příliš hranou, i když je to skvělá skladba, tak je možná už zprofanovaná. Avšak po nějakém čase, kdy jsem pořád nad dramaturgií přemýšlel, jsem došel k názoru, že to není vůbec špatný nápad. Z hlediska tvorby autora je to takové porovnání mezi jeho ranou, vášnivou a objevnou tvorbou a vrcholnou, usebranou a silně intelektuální kompozicí. A z pohledu mne samotného to bylo podobně: Toccata e moll byla jedna z mých prvních skladeb, kterou jsem hrál na cembalo, a Francouzská ouvertura zase tou nejaktuálnější v době nahrávání alba. Takže si myslím, že zde lze najít určitý příběh. Navíc ozvláštněný tím, že jde retrospektivně pozpátku.

Tvé album vyšlo pod hlavičkou nového vydavatelství Soleil et pluie, které se dosud specializovalo na autorskou tvorbu Nikol Bókové. Považuješ to zpětně za šťastné rozhodnutí? Jsi spokojen se zvukovou stránkou alba?

Určitě to považuji za šťastné rozhodnutí. Zaprvé celý proces nahrávání byl moc příjemný a zvuková stránka se mi taky moc líbí, jde o dost originální způsob, jak zachytit cembalový zvuk a detaily interpretace, které u jiných nahrávek třeba tolik nevyniknou.

Můžeš ten způsob nahrávání blíže popsat? Jak to probíhalo?

To bych s dovolením raději neuváděl. Jde o způsob, na který přišel Jan Bók Vala s Nikol a je jejich specifikem. Vzhledem k tomu, jak zvláště u nás lidé rádi kopírují a pak věci prohlašují za své, bych už jen z respektu jejich know how zatajil.

Teď jsi mě hodně překvapil. To zní tajemně, takové embargo na způsob snímání zvuku! Ale chápu, zvuková stránka tvého alba je skutečně lahůdková záležitost!

Nejde úplně o embargo, ale jsem spíš zastáncem toho, že kouzelník své triky neodhaluje (smích).

Bach vydal Francouzkou ouverturu spolu s Italským koncertem a dokonce měl vydavatele, což nebylo úplně běžné. Přesto je asi liché hledat v jeho skladbě konkrétní francouzské prvky, ne? Mám na mysli v melodice a harmonii, nikoli v obligátní stylizaci jednotlivých idealizovaných tanců.

Ouverturu s Italským koncertem Bach vydal zcela záměrně, navíc v rámci druhého dílu Klavírních cvičení, čímž navazoval na Kuhnauovu tradici v tomášské škole a zároveň tím vykazoval svoji pedagogickou činnost na této škole. Proto je právě čtyřdílný Klavier Übung jeho jediné za života vydané dílo. Italský koncert v F dur a Francouzská ouvertura h moll (záměrně transponovaná z původní tóniny c moll) vytváří protipól dvou vlivných a módních stylů v hudbě. Tuto protichůdnost Bach zvýrazňuje právě symbolickým, disonantním tritonovým odstupem mezi koncertem a ouverturou. Přičemž Koncert podle italského vkusu (Concerto nach italiänishen Gusto) představuje „moderní“ styl v německé hudbě a Ouvertura na francouzský způsob, zastupuje archaičtější tendence v německé hudbě.

To je velmi zajímavé, protože to potvrzuje, že Bach respektoval tradici, ale přinášel současně nové progresivní postupy.

Proto najdeme v Bachově tvorbě mnohem francouzštější díla než samotnou Francouzskou ouverturu, u níž se jedná hlavně o syntézu v rámci německé tradice. Přesto i zde najdeme samozřejmě typicky francouzské prvky v harmonii i melodii, jen poněkud skryté v typicky bachovské spletitosti. Progresivní z našeho pohledu byla určitě jeho velká syntéza stylů a komplexního kontrapunktu, čímž vytvořil zcela osobitý hudební jazyk. Přesto z hlediska jeho doby je Bach spíše konzervativním skladatelem.

To je pravda. Ty jsi jako cembalista samozřejmě zvolil cembalo, kterému Bach věnoval většinu svých klávesových skladeb. Jak se díváš na to, když se skladby určené cembalu hrají na moderní klavír?

To je složitá problematika. Samozřejmě Bach má dlouhou tradici v klavírní interpretaci, takže ke klavíru určitě patří. Jde spíš o způsob provedení, v kterém často zaniká nejen stylovost ale základní struktura skladeb.

Rozumím tomu správně, že když se hraje Bach stylově, klavír ti v zásadě nevadí?

Určitě nevadí. Pokud klavírista umí spojit stylovost a specifika klavírní interpretace, tak to může být určitě zajímavé.

Jaký to byl pocit, když sis přivezl album domů, poprvé si ho rozbalil a pustil?

Poprvé jsem si ho poslechl právě u Nikol, připravili to s Janem na mě jako překvapení. A měl jsem z toho smíšené pocity. Na jednu stranu velkou radost, že se mi něco takového podařilo, ale zároveň i pochybnosti, jestli je to dostatečně dobré. Jestli jsem tu a tam nemohl udělat něco lépe a taky strach z toho, jaké to vyvolá reakce, nebo že to třeba ani žádné nevyvolá. Takže to byl relativně komplexní a intenzivní pocit (smích).

Ano přesně tytéž pocity jsem zažil taky, je to vždy svým způsobem cesta do neznáma.

Je to tak, mnoho mých kolegů, kteří nahrávali, měli dost podobné zážitky.

Kdy tě čekají nejbližší koncerty a kde tě můžeme slyšet?

Momentálně mám teď hodně komorního a orchestrálního hraní jako continuista. Teď odjíždím na dvacetidenní turné s Janáčkovým komorním orchestrem do Německa, vzápětí budu spolupracovat s Ensemble Inégal na provedení Zelenkova Měděného hada na Velikonočním festivalu v Brně. Pak mě čeká ještě spolupráce s Radkem Baborákem na koncertě v Berlínské filharmonii a pak spolupráce s Czech Ensemble Baroque na uvedení Bendovy Médey v Ostravě, v Brně a na festivalu v Litomyšli. O prázdninách pak ještě vystoupím s Drei Engel na festivalu v Budějovicích. Tolik alespoň do konce sezony.

Držím palce a děkuji za rozhovor!