Z pole zaznívají radostné výkřiky. Novinka Ireny Šťastné je niternou sondou do každodennosti

Význam žen ve světě, v mém světě, je nezastupitelný. Ve světě literatury to platí naprosto neoddiskutovatelně. Poezie psaná ženami má v sobě přirozeně spirituální a jaksi vyšší rozměr. Nemusí tak říkajíc nic dokazovat. Mužský svět je naopak plochý, hloupý a nabubřelý. Převážně, samozřejmě se najdou výjimky, které narušují zavedený stereotyp. Básnířka Irena Šťastná uvádí ženu do hlavní role a knihu svých nových básní pojmenovala poměrně surrealisticky Žena ve tvaru sklenice. Žánrově se drží spíše u zemi skicuje důvěrné civilní momentky.

Irena Šťastná je již zavedená autorka, vydávala v minulosti u věhlasného Hosta i na jiných dobrých adresách. Novou knihu pod svá křídla přijal Odeon. Což je pro regionální autorku vždy dobrá devíza a skvělý výchozí bod pro to, zviditelnit svou autorskou tvorbu na širší a viditelnější rovině.

Jaká tedy nová kniha je, ptáte se se mnou dychtivě? Dříve než se rozepíšu na toto téma, musím přiznat svůj osobní obdiv k autorce nejen čistě jako básnířce, ale jako lidské bytosti osobně. Její diskuze s diváky a moderátorem během loňského literárního festivalu Inverze byla strhující a ukázala Irenu jako aktivního občana, spisovatele, ředitelku ostravské knihovny a vlastně jako dobrého člověka. Na mne její přirozená autorita a zemitý venkovský naturel udělaly dojem. Od zmíněné diskuze se na ni už nedívám jen jako na někoho, kdo “jen píše knihy”.

Témat a způsobů jazykových prostředků, které Irena ve své knize volí, je celá řada. V básni Paměť zazní: Ale jen ty jediný máš nezměrnou obavu z neděle / Je jako choroš / Bázeň přilnutá ke kmeni týdne / co se vzdaluje / A mlčí vytrvale / Umanutě nemluví / Jen tu s námi je / A pomalu se brodí tím dnem.

Ten verš Jen tu s námi je smířlivě komentuje a vlastně i připouští bolestivou existenci konce, sice jen konce týdne, přesto je to fatální situace pro kontext prožitého děje v básni. Okamžik, který je v básni nahlížen kreativním okem tvůrce, si můžeme pohodlně při četbě prohlédnout zblízka. Jako ostatně další běžné situace ze života nám povědomého, třeba ordinérní návštěvu nemocnice. Ta je povýšena v básní Odběr krve na navýsost poetickou činnost: Zbytek dne trčí z podlahy / opírám se o jeho mihotavý odraz., dále zase autorka připouští a komentuje danost stavu věcí: Nevzpěčovat se / Přičichnout si k jehle / Při zemi slyšet podlouhlé praskliny…

Dovolím si tvrdit, že poezie Ireny Šťastné je silně spjata s životem a každodenním prožíváním. Opět se v jejím psaní prosazuje praktický a velmi všímavý, až obezřetný vesnický člověk, který se jednoduše zajímá o svět. Ať už je to například starost o souseda, provázanost a niternost vztahů na malé obci nebo cesta do města za prací. Cokoliv, lidé na vsi se holt starají, měšťáci preferují anonymitu a svrchovanost. Báseň Kondolence je toho důkazem: Na dně každého slova / kterým chci mlčet / je její mrtvá vnučka / ticho zasychá / na povrchu / okolních věcí /  Ještě kondolence / Je to tak praktické / a dělá se to. Zase se ozývá ta danost – dělá se to.

Pro mne, vesničana, pozorovatele dlouhých životních cyklů, je kniha snadno čitelná a vidím poselství veršů zcela zřejmě. Možná pro někoho bude zapotřebí delší průprava před čtením či jisté naladění se. Nic z toho není na škodu; práce vložená do knihy se jako dobrý řemeslný výrobek vrátí svému novému majiteli v plné šíři a nebudete litovat počáteční investice v podobě odvahy na cestu do neznáma.

Žena, opět hodnotící stav věcí, lakonicky dodává na rozloučenou: Z pole zaznívají radostné výkřiky / Hávy mužů popadaly / Sklíčka oněměla ve střepech samoty / přichází však dvojí zázrak: / vdova povolí ztuhlou šíji / a usměje se prvně za sedmadvacet let.

Irena Šťastná: Žena ve tvaru sklenice. 72 stran. Vydalo nakladatelství Odeon v roce 2023.