Poezie dokáže podpálit vesmír dnů, věří David Bátor. Výbor z jeho básní dostal název Bytí snu

David Bátor je v prvé řadě literát. Pak také organizátor literárního života (Branský literární festival), přesvědčený metalista, autodidakt nad malířskou paletou i svébytný vykladač světa a vesmíru.

Vnějškové nálepky jsou ovšem k ničemu, dokud se nepodíváme dovnitř. A Bátor má opravdu hodně z Ratkina. I jemu v hrudi bije horké básnické srdce a chlapeckou víru si udržel i v padesáti. To jsou také důvody, proč jde do všeho na dřeň. Na každém trnu i on nechává kousek masa.

Co je to poezie? „Jen tichá hlína mezi prsty. / A zítra oheň na kopci jazyka,“ píše v Bátor v textu Nebarevná slova ze sbírky Rozhraní (2019), kterou editor výboru Lukáš Průša také zařadil do stočtyřicetistránkového svazku Bytí snu. Báseň se rodí z tiché hlíny v citlivé duši. „Ano. Byl v čemsi proklatě jiný,“ vybral si editor verš ze sbírky Kreslostroj (2012). Veršotepec je vždycky proklatě jiný, protože například tuší, jak „vzpomínky podpalují vesmír dnů“.

Bátor žije na venkově, na okraji Branky u Opavy směrem na Chvalíkovice. V doteku se slezskými lesy i žírnými obilnými lány. A psát poezii, to je také něco jako „mlít vzpomínky na zrno snění“, jak se o básnění vyjadřuje v Kreslostroji. V následujících řádcích také zůstanu na slezských polích, neboť kniha Bytí snů představuje úrodu za posledních asi třicet let, i když se básníkova prvotina Kukly slov datuje až k roku 2004.

Výbor z poezie může editor koncipovat různě. Vždycky s cílem oddělit zrno od plev, byť jde o subjektivní volbu. Jsou to jakési dožínky nad celoživotní sklizní, v tomto případě vychází výbor k letošním autorovým padesátinám. Vybrat nejlepší zrna z úrody, to je nicméně nezáviděníhodná úloha. Mimo jiné proto, že i v odfouknutých plevách může jiný editor najít klásek se zlatými zrny.

Literární vědec a pedagog Lukáš Průša zvolil tradiční metodu, obrazně řečeno sedl na kombajn. A v mlátičce své literární mysli odděloval zrna od slámy a plev tak, jak se obilí urodilo na jednotlivých polích. Z každé sbírky vybral klásek podle nejlepšího svědomí. Je to regulérní metoda, v literatuře už tisíckrát použitá. Chronologicky řazená selekce, pěkně sbírka za sbírkou…

Raději mám ale výbory, kdy editor kosí polnosti jaksi křížem krážem. Když se neohlíží, kde a kdy zrno uzrálo a všechny autorovy básně napřed nahrne do jednoho velkoobjemového obilného sila.

Když opustím rolnické příměry, pořadatel takovéto formy výboru se může snažit vytvořit i novou hodnotu. Namíchat básně z jednotlivých sbírek do koktejlu, který dá veršům nový kontext a vlastně i jinou kvalitu. Pro editora je to navíc tvůrčí zážitek, když svobodně vybírá napříč všemi vydanými knihami, přičemž vše koření básněmi z rukopisů. Prostě z dosavadního úctyhodného díla Davida Bátora sestavuje například různé tematické oddíly, ale klíč může být i jiný.

V čem je vlastně Bátor nejsilnější? Našlo by se toho hodně, dosti originálních obrazů vnáší mimo jiné do úvah o smyslu a podstaty básnické tvorby. To je téma, které by si ve výboru zasloužilo vlastní kapitolu. „Abbé abeced ví. A nepospíchá,“ zvažuje poeta v básni Dveře do ticha. To je více než působivá poklona celému křesťanskému písemnictví. Abbé abeced ví…

David Bátor ale někdy zbytečně pospíchá. A pouští ven i verše, které by potřebovaly uležet. Z vlastně dost záhadných důvodů také zatím netrefil na editora, který by se mu stal rovnocennou duší. Nedošlo tak k patřičnému duchovnímu propojení mezi autorem a nakladatelem, čímž trpěla nejedna jeho sbírka. Možná všechny. Teď je to snad poprvé jinak, neboť Lukáš Průša nepustil do „poetického výběhu“ ty vyloženě „nejslabší kusy“. Profesní zkušenosti Lukáše Průši, češtináře z Jazykového gymnázia Pavla Tigrida i z Ostravské univerzity, se zúročily. Dobrá volba.

Výhrady lze mít jen k odvaze editora, k neprospěchu obou aktérů. Kdyby například Průša zkusil sestavit oddíl věnovaný hospodám, alkoholu a vůbec rozervanosti, kterou přináší život s návykovými látkami, tekla by z něho krev. Takový oddíl by totiž až srdceryvně ukázal, jak Bátor téhle věčné lidské neřesti bytostně rozumí. „Já jsem chlastal, / abych vůbec nebyl,“ ohlédl se básník za divokými roky třeba ve sbírce Hrubá zeď slova (2016). Bohužel, tohle je jedna z mála básní k danému tématu v celém výboru. Přitom jich existují desítky.

Abych vůbec nebyl. Básně se budou psát pořád, a je vlastně úplně jedno, v jakém stavu vědomí. David Bátor to ví. „Skvrny světla / z parku u lázní / náhle vstoupí / do mého snu / a promluví / neznámou řečí,“ zazní v posledním textu básníkova výročního výboru Bytí snu. Neznámá řeč poezie je nezničitelná! Dokud tedy nebude zničen člověk.

*

David Bátor. Bytí snu (výbor z poezie). Výbor uspořádal Lukáš Průša. Ostrava, 2024.