Český horor je šíleně na vzestupu, ale myslím, že to přišlo trošku pozdě, říká spisovatel Jan Hlubek

V poslední době ti vychází jedna knížka za druhou. Máš vůbec čas na rozhovory, kdybys místo toho mohl napsat třeba další kapitolu některého svého příštího díla?

Jak vidno, tak mám (smích). Zlé jazyky mě podezírají, že svá díla tvořím s pomocí automatického psaní nebo že mi je diktují duchové během seancí, a proto to jde tak rychle. Ale jsou to fámy, které zatím nedokázal potvrdit ani ,,Čáryfuk” Drábek. Skutečnost je taková, že lidé tráví v práci často osm hodin denně, a ač se může zdát, že píšu jak zběsilý i na záchodě, tak to tak není, umím i odpočívat.

Jsi na volné noze a pracuješ aktuálně hned pro několik velmi odlišných vydavatelů, jak pro komerční nakladatelství Dobrovský, tak například pro fanouškovský Canc. Jak bys svoji práci pro ně porovnal?

Canc je velice specifický, stejně jako Veles nebo Hydra. Jsou to žánrová či fanouškovská nakladatelství, takže nemají ten záběr tak široký. Člověk se tam ale zase cítí jako v rodině. Oproti tomu Dobrovský či Tympanum jsou obří firmy, kde se k samotnému ,,kápovi” autor ani nedostane. Musím ale říct, že jednoznačná výhoda velkých nakladatelství je dosah, ten se vůbec nemůže s malými firmami srovnávat.

Kolik času denně psaní věnuješ?

Momentálně hodinu až dvě, pak mě začnou bolet oči a je lepší pokračovat další den.

Bylo to tak, že tě k psaní někdo konkrétní přivedl, nebo je to náhodně objevená úchylka? Snil si vždy o tom, že se staneš úspěšným autorem?

Moje maminka mě vedla ke knihám již odmalička. Měl jsem velkou dětskou knihovnu a hrozně rád jsem si četl. Hlavně populárně naučné publikace. O rytířích, o pirátech, vesmíru a oceánech. Ještě dřív, než jsem uměl psát, mě ale lákalo vytvářet vlastní příběhy. Byly mi čtyři roky, možná pět, když za mě maminka psala listy pohádek, které jsem jí diktoval, a ona je pak ručně sešívala. Dalším výrazným milníkem pak byl horor od R. L. Stinea Úsměv, prosím, přichází zlo. To byla kniha, která do mě načepovala prvotní lásku k temnému žánru. Začal jsem psát vlastní horor s názvem Klíč ke smrti (stále ho mám nedopsaný), ale to mi bylo asi deset a moje schopnosti neodpovídaly mým nárokům. Doopravdy seriózně jsem začal psát až v osmnácti. Ta knížka už regulérně vyšla.

Pojďme k lesní trilogii. Zatím vyšel Les, příběh ostravských teenagerů, co se ztratí na Šumavě, a jeho volné pokračování Bor, který vyšel před Vánoci a také se odehrává na Šumavaě, která se v něm představuje jako jedinečné genius loci spojené s hrůzou. Jak to celé vzniklo?

Bor původně vůbec neměl vzniknout. Jenže na Fantasy Planet vyšla na Les silně citově zabarvená recenze od Pavla Skořepy, která v branži rozdmýchala emoce, a já si tenkrát řekl, že naschvál napíšu pokračování, aby tomuhle chlapovi praskla cévka. Šlo vyloženě o recesi, ovšem Kuba Drkal z Velesu se toho ujal absolutně profesionálně a společně s ním a Sabčou Huřťákovou jsme vytvořili graficky mimořádně nádherné dílko, které je, troufám si říct, ještě lepší než Les.

Trilogie to měla být od počátku?

Vůbec, nápad na trilogii přednesl Kuba Drkal, protože Bor se mu velice líbil a říkal si, že dva je málo. Takže mě přesvědčil a na třetím dílu se již pomalu pracuje.

A proč ses rozhodl právě pro začátek 90. let, do kterých si zasadil děj prvního dílu?

Zvolil jsem záměrně rok 1994, a to hned ze dvou důvodů. Jednak jsem se v tom roce narodil a jednak jde o dobu, kdy nebyly běžné mobilní telefony, tudíž oběti se nemohly z lesa operativně dovolat.

Ostravský básník a knihovník Petr Ligocký si tě vybral do své první hororové procházky ostravskou historií strašidelných příběhů. Cestou lesem na haldu Ema se četlo i něco z tvého Lesa, jak to na tebe působilo?

Působilo to na mě zvláštně. Já chtěl zůstat inkognito. Říkal jsem si, že bude sranda, když bude o mně něco vykládat a já budu stát nenápadně vzadu. Jenže on to všem vyzvonil a všichni na mě koukali jak na nějaký exponát.  Já mám ale své fanoušky hrozně rád a pokaždé se těším, že se s někým potkám. Jsem černá duše, ale nezvykle srdečný člověk.

Je pravda, že jsi na Šumavě stále ještě nebyl?

To vskutku pravda je. Mnohem větší pozdvižení ale způsobilo místo, které jsem v knize pojmenoval Pavučina, a pak se ukázalo, že doopravdy v těch končinách existuje. Přísahám bohu, já to ale vůbec nevěděl. To bylo něco, co mě trošku i vyděsilo.

Čeho se nejvíce bojíš?

Nejvíce se bojím špatných lidí, podrazů od těch, od koho by to člověk nečekal. Bohužel jsou to věčná témata, se kterými jsem už párkrát pracoval a která jsou duševně náročná na zpracování. Vlastně celý román Tenkrát v Texasu a taky jeho chystaný prequel Travis Candles jsou psychologickými rozbory lidských charakterů a čtenáři poskytují nadhled a zamyšlení.

Máš nějaké hranice, za které v rámci budování hrůzy ve svých příbězích nevstoupíš?

Nemám. Účelem umění je často poukazovat na všemožné problémy společnosti, mezilidských vztahů či skrytých duševních útrap. Skutečný svět také nemá hranice, každý den si říkáme, že to či tamto by přece nikdy nemohlo nastat, a stejně nastane. V umění je tedy potřebné mít mysl stále otevřenou a nepřivírat oči před ničím, co nás napadne.

Máš velmi rád Edgara A. Poea, dokonce si v jeho duchu napsal i jednu ze svých knih. Co na něm obdivuješ a jak tato vášeň vznikla?

O Edgarovi jsem se poprvé dozvěděl z čítanky. To byla doba, kdy jsem od něj ještě nic nečetl, ale jeho životopis mě oslovil natolik, že jsem chtěl vědět více. Tuším, že první povídkou, co jsem od něj četl, byl Černý kocour. Ten nenadchl ani neurazil. Ale zvědavost mě nutila se pídit dál. Když jsem ovšem četl Zánik domu Usherů a pak především Pád do Maelströmu, naskákala mi husí kůže a já si uvědomil, že toho chlapa už nikdo nepřekoná. Je to jako s hrou na pětistrunné banjo. Spousta hráčů dneska umí neskutečné divy, ale Earl Scruggs je navždy jen jeden.

Poe toho sice nenapsal mnoho, zato stál u formování hned několika žánrů, kromě hororu třeba sci-fi, detektivky, mystifikace či grotesky. Je ještě něco, co si z toho nevyzkoušel?

Pomaličku se dotahuju. Měl jsem období, kdy jsem se zařekl, že se budu profilovat jako výhradně hororový autor. Teď už to neřeším, píšu, co mě napadne a na co zrovna myslím, a chci to čtenářům sdělit.

Poe byl také pozoruhodný teoretik, třeba kongeniálně popsal působení mechanismu povídky nebo dokonale vyložil vznik svého Havrana. Co si o tom myslíš, dá se spojit i ve tvém případě rovina zábavné fikce a psaní lehkých hororů s hlubším náhledem na lidskou existenci?

Já se o trošku hlubší podtext pokouším vždy, ať jde o jakékoli dílo, včetně těch odlehčených jako je třeba Bor. U dětských knih se snažím vkládat všemožná poučení, která mohou pomoct ve výchově, ukazovat, co je správné, a rozebírat situace, na které může dítě natrefit i v reálu. Současně dbám na morální hodnoty, jako o to usilovaly dříve třeba Rychlé šípy.

Svým nekonvenčním vzhledem, kdy často nechybí prvek veselé červené barvy, výrazně čníš nad obvyklou představou kolem autora ponurých hororových příběhů, jaký máš rád druh humoru?

Já jsem veselá kopa. Bohužel, ne každý to snáší dobře. Můj humor je sarkastický a vtíravý, takže často urazí. Ale mám ho rád.

Jsi věrný účastník různých literárních festivalů a knižních akcí, aktivit, dáváš i rady ohledně tvůrčího psaní. Co tě na tom nejvíce baví?

Všechno. Rady dávám výjimečně, protože mě pak peskují, že jsem chytrý jak rádio. To je samozřejmě úplná blbost, já jsem pouze chytrý jak Einstein. Mám rád srazy, zejména ty, které pořádám pod záštitou Knih Dobrovský a skupiny Knižní závisláci. Je úžasné se potkat s lidmi, co mají stejnou vášeň, a rozebírat knihy, život a sázet blbé fórky.

Jaká je podle tebe současná hororová žánrová scéna v českém prostředí?

Český horor je šíleně na vzestupu, ale já si myslím, že to přišlo trošku pozdě. Autoři se budou muset potýkat s konkurencí nováčků, kteří začnou hned ze startu používat AI, čímž se spousta mladých talentů nedostane možnost se prosadit. Bude těžké prokazovat, kdo to psal sám a kdo si pomáhal. My stáří psi tu důvěru svých čtenářů máme. O mně se ví, že píšu pocitově, nezaměnitelně a chci tím sdělit konkrétní myšlenku ve vlastní konkrétní stylistice, ale ti mladí to budou mít hergot těžký. Pánbůh s námi.

Máš v oblibě nějaké jiné regionální autory?

Pár jich tady dobrých vážně je. Třeba kolegyně z Fobosu Vlaďka Sacká, povídkář Roman Bílek, Lady Mechanika Petra Slováková nebo záhadný Jafff alias Martin Moudrý, kterého jsem bohužel nikdy naživo neviděl – asi se dobře schovává po vzoru Kulhánka.

Můžeš prozradit, co zásadního tě tento rok čeká?

Zásadní bude, abych přežil ve zdraví celý ten rok až do silvestra, ale z hlediska knih to bude rok velice plodný. Chystá se druhé vydání Lesa, dětský horor Pouť, Tenkrát v Texasu, audioknižní zpracování RIP a dále mám u nakladatele již zmíněný román Travis Candles a čekám na vyjádření posudkového znalce. Aktuálně mám pak rozepsané další tři rukopisy, takže jsem takový literární inseminátor.x