Záhada obrazolamu. Václav Buchtelík konfrontuje ježka v kleci s kosou a levitujícími paletami

Václav Buchtelík se v Karviné narodil a vyrůstal na jejím okraji v Petrovicích. Může to znít nepravděpodobně, ale i Karviná má svoje Stínadla. Ve starém Fryštátu, který vlastně s původní Karvinou neměl až do padesátých let minulého století nic společného. Není to labyrint uliček jako v literárních Stínadlech, ale s klukovskou fantazií tu lze najít všechny atributy svázané s Rychlými šípy a jejich dobrodružstvími.

Z vernisáže výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Marek Běhan)

Než jsem se pokusil odhalit malířovu Záhadu obrazolamu v městské galerii, hledal jsem v karvinském Fryštátě Záhadu hlavolamu. Galerie se nachází přímo na fryštátském náměstí, právě na hraně místních Stínadel, které jsou i tady spletencem úzkých uliček, schodišť, náhonů, ohrad nebo chátrajících kůlen a dalších tajuplných objektů ve dvorech. I kostel sv. Jakuba se tu najde, byť má jiné zasvěcení.

Stínadla ve Fryštátě. (Foto: Ivan Mottýl)

Šmejkalovu ohradu, u které se hoši z Rychlých šípů seznámili, lze najit kousek od staré radnice. V nejužší uličce ve městě, s vybydleným domem se zastřenými okny a nárožní lucernou. Místo jako stvořené pro Záhadu hlavolamu, vždyť tahle ulička ani nemá jméno. Existuje tedy vůbec? Není to jen náhlá vidina pod dojmem dávných zážitků nad Foglarovými knihami ze Stínadel? Ulice beze jména, kterou se vstupuje z Rozdělovací třídy do města Vontů. V tomto případě z Fryštátské směrem do Zámecké ulice. „Některá ta zákoutí nejsou ani na plánech města,“ líčí Stínadla Mirek Dušín v Záhadě hlavolamu.

Stínadla ve Fryštátě i se Šmejkalovou ohradou. (Foto: I. Mottýl)

„Rozdělovací třída, po ní jezdí tramvaje – a za touto poslední živou a širokou ulicí už je bludiště uliček, zákoutí, krytých průchodů, dvorků a tichých náměstíček. To jsou Stínadla,“ píše dále Foglar. I na fryštátské náměstí přitom kdysi jezdila tramvaj. Bezejmenná ulička vede do další křivolaké městské zástavby, v níž jsou tajemné průchody a dvory. „Věděl jsem, že mám zamčeno. Ale nebylo! Bůhví, jak se to mohlo stát, že jsem zapomněl zamknout! Vždycky se teď zamykám v kůlně od té doby, co moje práce tak postoupila. Kroky se zastavily až u dveří kůlny,“ zapisuje si do deníku románový Jan Tleskač. Vynálezce létajícího kola, který plány na jeho konstrukci umístil do dutiny v hlavolamu. Do ježka v kleci.

Stínadla v Karviné i s kůlnou a dílnou Jana Tleskače. (Foto: Ivan Mottýl)

Ježek v kleci, to je mystérium. Obřadní předmět, který dával Vontům moc i právo vládnout Stínadlům. Zatímco rodiče Foglarových čtenářů se modlili u krucifixu, jejich děti nad Záhadou hlavolamu mysleli na úplně jiné náboženství. A něco z této víry obvykle přetrvávalo až do dospělosti, malíř Daniel Balabán třeba v roce 1991 stvořil dílo právě s názvem Ježek v kleci. Do kovové klece umístil Ježíše Krista sneseného z kříže. S trnovou korunou ve tvaru dlouhých bodlin, tedy provokující parafrázi hlavolamu ze Stínadel. Krista tak z klece dostane jen ten, kdo zná návod.

Balabán si v díle možná pohrával i s postavením křesťanské víry po sametové revoluci v roce 1989. Za komunistů byla umlčovaná, ale co teď může přinést Kristus sekulární společnosti? Nebude lepší, když zůstane v kleci a dialog s ním povedou jen ti, kdo mají plán na vyřešení hlavolamu?

Ústřední obraz výstavy, který Václav Buchtelík vybral i na pozvánku, se jmenuje Hlavolam. Jak ho číst, to napovídá již jeho název. Hlavu si s tím obrazem lam! Malíř je vlastně tvůrcem novotvaru obrazolam. A vymyslet nové české slovo, které má potenciál vstoupit do kodifikované české slovní zásoby, rozhodně není jednoduché. Digitální knihovna Národní knihovny v Praze výraz obrazolam nezná, a to obsahuje přes 50 milionů naskenovaných stránek z knih i periodik, vesměs od počátku 19. století do roku 2010.

Ústřední obraz výstavy.

Obrazolamem je vlastně každé výtvarné dílo, pokud autor netrvá na nějakém definitivním a nezvratném výkladu. V ostatních případech platí, že kurátor, kunsthistorik, kritik, návštěvník galerie, sběratel i kdokoliv jiný s nějakou potřebou být nablízku výtvarné tvorbě si ten obrazolam musí vyřešit sám. „Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem.“

Na horizont obrazolamu jménem Hlavolam umístil malíř ježka v kleci. Možná v poloze kolize, snad dokonce srážky Země s neznámou planetou. Je to v něčem až děsivé monstrum, tělo kovového ježka zároveň připomíná obrázky vysvětlující strukturu atomu a hlavolam zvláštně souzní s bruselským Atomiem z dílny André Waterkeyna, tedy stavby pro světovou výstavu Expo 58. Dost možná chce ale malíř pouze upozornit na spontánní přijetí Záhady hlavolamu náctiletými čtenáři, kterým Stínadla zásadně měnila klukovská léta. Kdo knihu v dětství či brzkém dospívání také otevřel, jistě s pamatuje ten blesk z čirého nebe, který nad ní zažil.

Foglar oslovil miliony čtenářů, kterým nabídl novodobý šém. Ježek v kleci a Stínadla, to je pouze nová varianta příběhů o Golemovi ve spleti pražského Židovského města před jeho asanací. A může malíř promlouvat skrze své obrazy stejnou mysteriózní silou? I proto jsou asi na plátně také malířské palety v dialogu s hlavolamem. V nepřirozené až levitující poloze, a k tomu jako bonus ještě tajemný vzkaz v trávě. To vše osvětlené jakousi měsíční září, dost možná je to jen popelavě mrtvý porost. Zkamenělý jako v Pompejích, možná po tragické srážce Země s podivným tělesem. Anebo po vnitřním dialogu umělce, který neví, jak dál…

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Jaké umění přežije? A proč se nesmrtelné literární slávy dočkala zrovna Záhada hlavolamu? V Galerii města Karviné je nad čím přemýšlet a absolvent malby na Fakultě umění Ostravské univerzity to návštěvníkům nijak neulehčuje. Přímo naproti Hlavolamu zavěsil Václav Buchtelík kosu. S krvavým pozadím. Vojevůdcové, tyrani a diktátoři včetně Vladimira Putina si nesmrtelnost zajišťují proléváním krve, doslova potoků krve. Vždyť zakladatel analytické psychologie a psychoterapeut Carl Gustav Jung ve svých Rozpravách k současným dějinám z roku 1946 napsal: „V děsivé míře nám hrozí války a revoluce, které nejsou ničím jiným než psychickými epidemiemi.“

Války vyhlašují šílenci těšící se na stínaní hlav takzvaných nepřátel, což má obyčejně za následek i totální devastaci v řadách vlastních bojovníků, a hlavně na civilisty. „Kdykoli může být několik milionů lidí postiženo bludem, a budeme tu mít další světovou válku nebo pustošivou revoluci,“ přemítal Jung. A jak napsal, tak se i stalo. Pustošivé války nás provázejí i v roce 2024.

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Svět je vždycky částečně ovládán psychicky narušenými jedinci, stačí od Buchtelíkovy kosy sjet očima k oknům výstavní síně a zadívat se na fryštátské náměstí. Starý Fryštát podle některých badatelů vznikl už v roce 906 a městská práva získal někdy kolem roku 1040, což by z Fryštátu dělalo nejstarší město v českých zemích. Buď jak buď, jedna válka tu stíhala druhou, mimo jiné se tu mihly i postranní voje mongolských nájezdníků. Městem prošla třicetiletá válka a na konci té druhé tady rabovala, znásilňovala ale zároveň i osvobozovala Rudá armáda. S tím osvobozováním, to je vždycky záležitost úhlu pohledu. Mnozí fryštátští Poláci skončili na stalinském popravišti v Katyni. Podle výzkumů Mečislava Boráka zahynulo v Katyni například 53 policistů sloužících na podzim v roce 1939 právě ve Fryštátu.

Kosa je symbolem krveprolití a smrti. A její motiv se na karvinské výstavě Václava Buchtelíka promítá i do dalších pláten. Stejně jako levitující palety nebo knihy. Výbava umělce a intelektuála je v neustálém doteku s vražedným nástrojem. Tak už to chodí, kultura je pro militanty zbytnost. Tedy až na ty její části, kterých se lze ideologicky zmocnit a udělat z nich nekulturní propagandu.

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Bolestný je třeba až surrealistický dialog palety s kosou.  Loňské plátno s názvem Snová báseň. V polovině třicátých let by nad obrazem jistě zaplesal i tehdy surrealismem fascinovaný básník Vítězslav Nezval. Tentýž poeta, který po válce už jen prášil ideologii: „A přece zbraň, která bojuje za mír, zvučí jinak než zbraně války. Je v ní a v její oceli vždy cosi z echa, které zanechává ve vzduchu kosa či srp.“

Jenže vládci či státy, kteří na bojištích nechávají vykrvácet svoje vojáky, vždycky tvrdí, že jim jde v konečné fázi jen o nastolení míru a světový blahobyt. Malíři a básníci s jejich úchylkami mnoho nenadělají, maximálně si mohou malovat anebo něco psát. V občasných dobách skutečného evropského příměří pak jejich dílu věnuje pozornost i jistá marginální skupina veřejnosti. V pekle bojů však múzy mlčí.

Z výstavy Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Na fryštátské výstavě Václava Buchtelíka jsem strávil asi hodinu, a jak už to bývá v moravskoslezských končinách, zcela sám. Potěšující bylo, že mému rozjímání neasistoval žádný kustod či jiný hlídač. Božské ticho a klid zbraní. Jenže bůh neměl zájem stvořit člověka pro mír, ale lidstvu tak nějak předurčil i zákeřnost, lstivost či touhu zabíjet.

Vlastně o tom píše i Jaroslav Foglar v Záhadě hlavolamu: „Dnes se mně večer stala podivná událost. Děsí mne to, bylo to takové podivné a nevysvětlitelné. Byl jsem ve své kůlně a dlouho jsem tam pracoval. Byla už úplná tma. Dodělal jsem závity, ale šlo to ztěžka a pomalu. A potom mně dohasínala petrolejka. Zhasl jsem ji a chtěl jsem ji znovu naplnit. Cylindr byl ale horký, a tak jsem seděl v kůlně chvíli potmě a zticha. A v tom tichu slyším venku na dvoře nějaké opatrné kroky…“

*

Václav Buchtelík: Záhada obrazolamu. Galerie města Karviné. Výstava je k vidění do 10. března 2024.