Zrození barda. Norbert Lichý ve vzpomínkách na počátky jeho pozoruhodné umělecké dráhy

Otcem Norberta Lichého, Bertíka, jak mu říkali přátelé a blízcí, byl dramatik a básník Saša Lichý, vlastním jménem Alexander Lichý (*1925, † 1986). Bertíkova maminka Evelyn Lichý (* 1940, † 2023), byla tanečnicí a choreografkou Divadla Petra Bezruče, starší bratr Alexander Lichý (* 1960) je přírodovědec.

V první roli se Norbert Lichý předvedl už v roce 1973. Ostravské divadlo poezie Aureko tehdy uvedlo premiéru inscenace Studium předmětu na motivy polského básníka Zbigniewa Herberta. Mezi diváky budil pozornost devítiletý chlapec s delšími vlasy v doprovodu tatínka. Tím otcem byl Saša Lichý a chlapcem jeho syn Norbert.

O čtyři roky později, v březnu 1977, uvedlo Divadlo Petra Bezruče, které tehdy sídlilo v Domě kultury Vítkovických železáren Klementa Gottwalda (dnes Dům kultury města Ostravy), v režii Saši Lichého inscenaci jeho vlastní hry pro děti a mládež Jak měl Rumcajs Cipíska. Na jevišti se Norbert objevil jako třináctiletý chlapec v roli Cipíska. Byla to jeho první velká role. Po představení se část diváků vždy přestěhovala z „kulturáku“ do vedlejšího domu na rohu ulice, kde byla zkušebna Divadla Petra Bezruče a v suterénu divadelní klub, aby si se Sašou a některými herci mohli popovídat. O něco později přišli herci. Byl mezi nimi i Kostas Zerdaloglu, pozdější dlouholetý Norbertův herecký kolega. „Bertík byl tehdy milý útlý chlapec s hereckým talentem, jak se říká, darem od Boha. Hrál jsem v bezručáckém Rumcajsovi na začátku mé herecké kariéry Jelena Juchelku a Bertíka jsem nosil na paroží. Velmi rychle začalo narůstat jeho herectví, ale stále zůstávalo takové úsporné, střídmé, stručné a jasné. Postupem času a nabíráním na váze se vlastně jeho osobitý způsob hraní stal velice účelným. Zůstali jsme přáteli po celý život. Jeho poslední SMS zprávu poté, co jsme si povídali o jeho poslední životní velké roli, Zellerově Otci, nikdy z telefonu nevymažu,“ vzpomíná Kostas Zerdaloglu.

V době tuhé Husákovy normalizace byl divadelní klub Divadla Petra Bezruče místem setkávání svobodomyslných lidí. To prostředí, vedle rodinného, formovalo Bertíkovu osobnost. Tenkrát se mu ještě říkalo Bertíku, ale brzy tenhle způsob oslovení začal odmítat. Přišla puberta a s ní proměna rozverného, téměř hyperaktivního kluka v ostrého rockera, který poslouchal doma Radio Luxembourg a desky západních rockových kapel pašovaných z Polska.

S otcem Alexandrem Lichým. (Foto: archiv)

To už to nebyl malý Bertík, začalo se mu říkat Bert. Byl sice zamilovaný do muziky, ale chtěl se stát hercem. Příklad otce táhl a jeho táta byl tomu rád. Bohužel Saša vážně onemocněl, Bert měl tehdy takzvaná divoká léta, ale své rodiče, jak tátu, tak zejména maminku Evelyn, velice ctil.

Když se hlásil ke studiu na JAMU a bylo mu na přijímačkách řečeno, že nemá talent a nepřijali ho, těžce to nesl on i jeho rodiče. Bertova matka Evelyn rozhodnutí přijímací komise vůbec nechápala. A Norbert tehdy znejistěl. Na krátký čas dokonce přestal myslet na herectví a začal se věnovat hlavně hudbě. Založil i vlastní kapelu a zdálo se, že divadelní jeviště už zůstane bez Norberta Lichého. Saša Lichý tehdy svému synovi řekl, že důvodem k nepřijetí možná mohly být i politické důvody. A vyprávěl mu o svých střetech s KSČ.

V roce 1984 opustil Norbert Ostravu a nastoupil jako elév do divadla v Šumperku. Vzpomíná manželka již nežijícího herce Zdeňka Kašpara, Lenka Kašparová: „V Šumperku to pro nás byl Berta, ten Berta Lichý. Chodil v černých kožených kalhotách a bundě ze stejného materiálu, nosil dlouhé plavé vlasy, slušelo mu to, vypadal skvěle. Velmi se lišil zjevem i myšlením od svých vrstevníků. Mračil se na svět, měl chmurně našpulený ret, pořád nad něčím přemýšlel. Manžel ho zasvěcoval do pohybu po jevišti, debatovali vzájemně o svých rolích a stali se z nich kamarádi, protože Berta bral všechny své role velice důkladně.“

V Šumperku dostával Norbert menší i větší role mladých mužů. Například v inscenaci hry C. k. Polní maršálek Arthura Longena v režii Františka Čecha hrál mladého důstojníka Viktora Magela. Ověřil si tehdy to, co mu na rozdíl od přijímací komise na JAMU říkali snad úplně všichni, se kterými se při práci potkával, včetně obou jeho rodičů: že není bez talentu hereckého a že je navíc výborný muzikant se skladatelskými schopnostmi. Přibývalo inscenací, pro které psal hudbu a zároveň v nich hrál stále větší a větší role.

Jako Kuba Kubikula v pohádce Vladislava Vančury. (Foto: archiv)

Po tříletém angažmá s Šumperku se vrátil do Ostravy a nastoupil do Divadla loutek, tenkrát ještě do Loutkové scény Státního divadla Ostrava. První inscenace, na které se podílel, byla hra O Palečkovi, uvedená v roce 1985. Norbert Lichý napsal hudbu k inscenaci a účinkoval i jako loutkoherec. V dalším představení loutkové scény už dostal větší roli Kuby Kubikuly ve známé pohádce Vladislava Vančury. Třetí a zároveň poslední inscenací v kratičkém působení v Loutkové scéně byl Začarovaný krobinián, kde vytvořil hudbu k inscenaci společně s Vlastimilem Peškou. V roce 1987 získal angažmá v Divadle Petra Bezruče.

Ještě před příchodem do divadla, kde pak zůstal po celý život, chodil, pokud mu to čas a herecká práce v Šumperku dovolovaly, na premiéry, případně reprízy některých inscenací u Bezručů, kde stále působili jeho rodiče. V roce 1985, po zhlédnutí premiéry Hamleta v režii Josefa Janíka, sedělo několik v inscenací hrajících herců v divadelním klubu DPB. Norbert, tehdy jednadvacetiletý, se pana režiséra Janíka zeptal: „Proč se otec Ofélie jmenuje Corambis, když my se na gymplu učili o Poloniovi?“ Režisér Janík odpověděl: „Jméno Corambis dal Shakespeare komořímu na královském hradě. Je to slizký, zvědavý, vlezlý, prospěchářský špicl a donašeč.“ Norbert ale pokračoval v otázce dál: „Já jsem si překlad pana Lukeše přečetl. Vy ale tuhle postavu máte na jevišti i ve scénách, kdy tam být nemá, pořád odněkud vystrkuje hlavu, pokukuje zpoza závěsu a podobně. Proč?“

Režisér na mladého herce pohlédl pozorněji: „Takhle se přece fízlové chovají. Poslouchají třeba za závěsem, aby mohli donášet to, co zaslechli. Dělali to vždy a dělají to i dnes.“ O pár let později, na podzim roku 1989, na tuhle příhodu vzpomněl Norbert Lichý při debatě o registrech svazků StB: „Táta tehdy reagoval na slova režiséra Janíka větou: Tebe, Josef, brzy zavřou, jen co jim dojde, proč je ten špicl všude, i tam, kde vůbec nemá co pohledávat. A Janík mu řekl: To je ten dotek Shakespeara s dobou. Tady všude je přece fízlů plno, za každým závěsem jeden. Naštěstí to nemyslel na adresu našeho divadla.“

Bylo to v době, kdy ještě ve společném státě Čechů a Slováků dominovaly v médiích zmínky o lustracích někdejších estébáků. K tomuto tématu se však Norbert vyjádřil jen jednou: „Při venčení psa jsem šlápl do psího hovna. A to jsou pro mě všichni estébáci. Ať si po nich šlapou ti, kterým ublížili, já na tyhle věci nemám čas.“

Mnohem více se ho dotklo rozdělení Československa na dvě samostatné republiky, které komentoval velmi stručnou větou: „Je to svinstvo Mečiara a Klause. Proč se nás nezeptali v referendu, nás občanů, jestli něco takového chceme, nebo ne? Protože si chtějí každý vládnout po svém ve svém státě!“ Politika ho zajímala, ale moc se o ní nechtěl bavit a debaty o politickém dění připouštěl jen mezi sebou a nejbližšími přáteli. Zajímal ho Václav Havel, o kterém zpočátku moc nevěděl, ale hned jakmile měl tu možnost, přečetl si nejen Havlovy hry, ale i jeho další spisy. A stal se stoupencem Havlova vidění světa.

Z inscenace Zahradní slavnost. (Foto: Josef Hradil)

Po premiéře Havlovy Zahradní slavnosti v režii Pavla Palouše v únoru 1990, ve které hrál postavu likvidačního tajemníka, se o hře vyjádřil slovy: „Já se vůbec nedivím, že komouši Havla nenávidí. On si z nich v té Zahradní slavnosti dělá neuvěřitelnou prdel, a to napsal v šedesátém třetím! Jasně, že to museli zakázat! Ten systém, o kterém to hrajeme, byl přece jejich systém!“

Mrzelo ho, jak se k osobnosti Václava Havla třicet let po sametové revoluci vyjadřovala značná část veřejnosti, ovlivněná hanlivým termínem pravdoláskaři. „Ale mám pocit, že se to přece jen začíná měnit k lepšímu,“ napsal v esemesce určené jednomu ze svým přátel v roce 2020.

Bertík, jak se mu zase začalo říkat, prožil u Bezručů třicet sedm let nepřetržitého angažmá a vytvořil zde více než sto třicet rolí. A našel ve svém domovském divadle i jednoho z nejbližších přátel i kolegů v práci pro rozhlas i televizi, Jiřího Sedláčka: „My jsme se dali dohromady jako dvojice úplně náhodou. Bylo to spojeno v devadesátých letech s konkurzem na pořad České televize První pomoc. Přihlásili jsme se oba, tehdy ještě celkem štíhlí pohlední mladí muži. Hledali jednoho moderátora, který by chodil se psem basetem, aby komentoval jednotlivé pořady o zdraví. My jsme zůstali ve finále sami dva. A tam tehdy vzniklo mezi námi to naše velké přátelství. Chodili jsme dovnitř a ven se psem, střídali jsme se při jednotlivých zadáních a komise se furt nemohla rozhodnout. Nás to už přestávalo bavit, tak jsme se venku domluvili, že se na to vykašleme, a vejdeme dovnitř dohromady jako dvojice, a bez psa. Hleděli na nás vykuleně, ale líbilo se jim, co jsme předvedli. Totálně jsme jim sice rozvrátili koncepci, ale nakonec nás vzali oba. Tak vnikla televizní dvojice Bertík a Jirka,“ vzpomíná herec Jiří Sedláček. „Byl to předchůdce dnešního stejnojmenného televizního pořadu. Jenže se posléze vyčerpal a Česká televize přešla na jiné téma, o jídle. Tohle téma se jen tak nevyčerpá. Hledali však levnější verzi a přišli na to, že budeme mluvit za kreslené figurky v něčem, co se podobalo dnešním televizní receptářům.“

Norbert Lichý vzpomínal na tentýž pořad s velkým humorem: „Museli jsme být kreslení, protože se to vysílalo řadu let a přišel čas, kdy jsme oba, Jirka i já, poněkud přibrali na váze. Kdyby nás lidi viděli, jak vypadáme a přitom doporučujeme recepty na jídlo k obědu či večeři, asi by ihned velice klesla sledovanost.“

Na společném snímku s Jiřím Sedláčkem. (Foto: Česká televize)

Dvojice Lichý – Sedláček však nebyla jen televizní. Oba byli skvělí muzikanti, skladatelé a komici zároveň. V divadelním klubu DPB několikrát předvedli vlastní komponovaný večer písniček a povídání ve stylu dadaistického divadla. „Začalo to našimi literárními večery v klubu. Četli jsme lidem z knížek z padesátých let, kde toho ideologického balastu bylo strašně moc, vybírali jsme podle našeho soudu to nejhorší a říkali jsme lidem, že teď už to nemusí číst. Hrozně jsme se u toho bavili a zpívali svoje písničky. Moc se to líbilo. V posledních letech, když nastoupil k Bezručům můj syn Míša, tak mě vlastně vystřídal. Mezi Bertíkem a Míšou vznikl nejen tvůrčí vztah, ale protože se vídali velice často, i vztah řekl bych až otcovsko – synovský.“

Někdejší hudebně zábavné večery Jirky a Bertíka v klubu byly velmi navštěvované, dokonce se rýsovalo jejich pravidelné reprízování. K tomu však už nedošlo, oba skvělí herci byli stále více a různě pracovně vytížení a nakonec Jirka přešel do angažmá v Národním divadle moravskoslezském, kde si však přece jen ještě jednou zahrál s Bertíkem, ale pouze v alternaci v roli vodníka Čochtana v muzikálu Divotvorný hrnec. V médiích se v souvislosti s inscenací objevil společný hlas obou (zdroj ČT 24, 8. 10. 2011): „Odpovědnost je to jak hrom. Jsme každý úplně jiný, ať se zdá, že ne, a prostě něco bude vyhovovat těm a něco bude vyhovovat těm druhým,“ myslí si Norbert Lichý. „Norbert má ten hlas podobný Werichovi, takže se pokládá více na to slovo, já třeba někdy spíš na změny těch nálad,“ doplnil Jiří Sedláček, který vzpomínání na kamaráda ukončil slovy: Nečekanou a předčasnou Bertíkou smrtí jsme přišli všichni o jednu velkou lidskou duši.

V inscenaci Spalovač mrtvol. (Foto: Lukáš Horký)

Norbert Lichý na domovské scéně vytvořil mnoho a mnoho nezapomenutelných rolí. Vznikaly inscenace s ním natolik spojené, že byly do dramaturgického plánu vybrány právě proto, že k nim byl v jeho osobě k dispozici ideální představitel pro hlavní či titulní roli. Například v inscenaci Spalovač mrtvol dal mnohým možnost zapomenout na fenomenální výkon svého předchůdce v titulní roli Rudolfa Hrušínského. V inscenaci Lekce Hitchkock hrál titulní roli tak, jako by po jevišti chodil sám věhlasný filmový režisér. Poslední postavou, kterou na domovské scéně vytvořil, byl Otec ve stejnojmenné Zellerově hře.

Umělecký šéf Divadla Petra Beruče Jan Holec se rozhodl být ve své vzpomínce na spolupráci s Norbertem Lichým osobní: „Milý Norberte, měli jsme na sebe štěstí přesně třikrát. Pokaždé jsem Tě obsadil do role otce. A to mi dochází až teď. Až teď, kdy se už týden probírám Tvou muzikou, Tvými fotografiemi a záznamy představení. Se slzou v oku Tě obdivuji. A lituji, že jsem já nebyl starší nebo Ty mladší. Že jsme nebyli soukmenovci. Bojovníci jevištní pravdy a poctivosti. Děkuji za Tvůj respekt. Všichni ti fotři – to byl můj respekt k Tobě. Jsi a navždy budeš součást mé divadelní duše. A prosím Tě, udržuj se ve formě, neboť s Tebou hodlám nahoře ještě něco napáchat. Tvůj Šéfíček,“ napsal Jan Holec.

Z inscenace Lekce Hitchcock. (Foto: Petr Hrubeš)

Pro hlas Norberta Lichého se našel prostor v tvorbě a vysílání Českého rozhlasu a také při výrobě audioknih. Vzpomíná rozhlasová redaktorka, moderátorka i režisérka Eva Lenartová: „Norbert začal intenzívně spolupracovat s Českým rozhlasem někdy kolem roku 1997. Zpočátku byl brán hodně jako komediální herec, teprve později přišly jeho charakterní role. On to rádio miloval. Je málo herců, kteří když přijdou číst nějaký umělecký text a přicházejí naprosto připravení, něco si myslí o každé větě. Ale nejen že si něco myslí, ale vědí, že to je v tom rádiu i slyšet. Několikrát jsem říkala, že mikrofon je potvora. Jsou však herci, kteří to vědí, vědí že mikrofon odhalí všechno. V jaké je herec náladě, jestli rozumí textu, který čte nebo hraje, jestli má na obsah nějaký názor. Norbert to věděl. On se opravdu jak s textem, tak s jeho interpretací mazlil. Na jedné straně byl ochoten přijít z takové té služebné pozice, protože rádio potřebovalo využít jeho hlas v nějaké naprosto marginální záležitosti. Na druhé straně přišel a vysekl velkou roli v dramatické věci. Například když s Alenou Sasínovou-Polarczyk dělali rozhlasovou hru o vztahu skladatele Gustava Mahlera k jeho ženě Almě. To byl herecký rozhlasový koncert,“ říká Eva Lenartová a pokračuje:

„Málokdy dělal poezii, i když uměl přečíst cokoliv. Častokrát přišel s dramaturgickým nápadem: udělejme třeba tohle, řekl, to bych rád četl. Miloval horrory, což ostravští posluchači vědí, neboť často vystupoval v textappelech, kde četl horrorové povídky. Živě reagoval na režiséra, říkal i svůj názor. Natočil u nás mnoho audioknih i četeb pro Český rozhlas. Den Trifidů nebo slavného Motýlka, vyšlo to i na CD a sbíralo ceny, když je vydal Radioservis. Norbert zkoušel i rozhlasovou režii. Za režijním pultem seděl snad jen dvakrát, třikrát, ale byl to jeho velký sen. Chtěl předat to všechno, co se naučil. Zůstane to bohužel už jen nenaplněným snem. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla o jeho smrti, jsem měla pocit, že se ulomila polovina ostravské divadelní pevniny. Zabalil to hodně brzo. Budou nám chybět jeho noční telefonáty a esemesky. Měl doma malé studio. Tam natáčel audioknihy pro komerční vydavatele. A protože měl pak po natáčení hlavu jako včelín a potřeboval se o něčem ujistit, někdy telefonoval i kolem půlnoci. A my jsme mu všichni odpovídali, protože jsme byli rádi, že si nás vybral.“

Většina občanů České republiky zná Norberta Lichého pouze z filmů a televizních seriálů, ve kterých se objevil v menších i výrazných rolích. Vzpomíná Kateřina Ondřejková, kreativní producentka České televize: „Poprvé jsme se na place nepotkali v roli herec – producentka, ale jako herec a herečka. Já totiž narychlo dostala roli za nemocnou Lucii Zedníčkovou, a tak jsem si s úplně štíhlým mladinkým Norbertem (hrál tam policajta) zahrála. Pak jsme se potkali na natáčení dalšího televizního filmu Ženy, které nenávidí muže, kde hrál zase policajta. Vzpomínám si na ty jeho ďábelské vitaminové koktejly, které si tam dělal. Pak jsme Norberta zavřeli s J. Prušinovským v pohádce Kdyby byly ryby do hladomorny. Naposledy jsme spolu pracovali na seriálu Doktor Martin, kde ztvárnil s velkou lehkostí a humorem instalatéra Antonína Brázdu. Repríza tohoto seriálu běží znovu ve vysílání České televize. Byl to skvělý herec a velký člověk. Měla jsem ho ráda a bude mi/nám chybět.“

Poté, co v loňském roce zemřela Bertíkova matka Evelyn, se mu začalo žít těžce. Zůstal sám v bytě, a ta samota mu neprospěla. Evelyn, která svého syna nadevše milovala, a on jí to oplácel stejně, chyběla ve chvíli, kdy ji potřeboval nejvíce. Norbert zemřel předčasně a místo, které na divadelní mapě Ostravy vyplňoval, zůstane hodně dlouho prázdné.