V Krizi majestátu smrti si Statické divadlo podává ruku s humorem spisovatele S. D. Ch.

Miloslav Vojtíšek alias S. d. Ch. je český spisovatel, scenárista, loutkoherec a autor koláží. V osmdesátých letech stál u zrodu Barrandovské čtyřky, jejíž členové kromě pravidelných literárních střed shrnuli své tvůrčí počiny v jediném almanachu. Pro skupiny Periferie 42 a Ruce naší Dory skládal, psal a hrál na elektrickou kytaru. Jeho práce soustavně vydává studio Divus, mimo jiné vydavatel časopisu Umělec.

V minulosti provozoval divadelní společnost Miloš a Matěj a Naturální divadlo. Nyní provozuje Varlénův loutkový seminář. S. D. Ch. ve všech svých tvůrčích formách vrství provokativní komentáře k uměleckému, intelektuálnímu i duchovnímu stavu světa. Je dvojnásobným laureátem Ceny Alfreda Radoka za původní hry Zátiší ve Slovanu (2012) a Duchovní smrt v Benátkách (2013). Živil se mimo jiné jako hrobník a správce hřbitova.  Tolik o autorovi textu a nyní k samotnému představení.

V hracím prostoru stojí řečnický pult se smuteční kresbou, s rudou růží a s rudou číší pro nápoj smutečního řečníka. Před pultem v bezprostřední blízkosti hlediště je místo pro ohniště a trampský potlach. Napříč hracím prostorem je nad hlavami herců natažena šnůra, na kterou jsou postupně zavěšovány symbolické obrázky ilustrující děj.

Kolem ohně se rozesadí čtveřice mužů popíjejících pivo i slivovici, dva z nich občas vezmou do ruky kytary a zazpívají písničku a další dva (mezi nimi i ještě žijící manžel vdovy) spolu s muzikanty poslouchají „smuteční“ projev a občas do čteného textu něco vykřiknou nebo stručně okomentují popisovanou událost ze společného života se zemřelým.

Brzy po začátku představení promluví z místa za řečnickým pultem manželka, nyní vdova po zemřelém trampovi, žena přibližně středního věku, oděná v rudých plesových šatech: „O mrtvých jen dobře, ale tenhle funus je za moji svatbu. Vdávala jsem se v bílých šatech, ale můj muž měl namísto motýlka koženou šňůrku staženou bukranionem, což je eufemismus pro býčí lebku s rohy. Byla jsem zamilovaná kráva. Měla jsem pocit, že mi ujíždí vlak. Ve čtyřiadvaceti. Studentka zemědělky. Před radnicí jsem musela políbit zaprášenou vlajku s vyšitým západem slunce a letopočtem 1911. Ucítila jsem z ní zatuchlinu, která pak měla být mojí průvodkyní celá ta léta. Na studium oboru směřujícího proti mojí přirozenosti tak navázal i obdobně protichůdný život.“

Text Krize majestátu smrti je plný ironických a sarkastických poznámek na adresu někdejšího trampského hnutí. S.D.Ch.  si nebere žádné servítky: „Tenhle funus je za Vojandu. Ale i za Pižďuchu, Kyselou Prdel, Hovniválku, Mašinu, Dudačku, Mlaskavou Tonču a Smraďošku. Všem jsem dohodila psychologa, mého starého kamaráda Honzu Cimického, úspěšného agenta StB. Dnes vím, že to byla blbost, protože psycholog je trampem medicíny. Ženy se v lese nudí, říkala jsem svému muži tisíckrát a on to tisíckrát ignoroval. Když se řeklo Brdy, omývali mě,“ vzpomíná v průběhu děje vdova.

Následuje přibližně hodinový monolog vdovy, neboť to, co se před očima diváků odehrává, je pohřební řeč vdovy ilustrovaná trampským potlachem. Tedy na první pohled, protože publiku brzy dojde, že je to podivný potlach, který si v duchu dramatické předlohy S. D. Ch. silně sarkasticky dělá srandu z někdejšího trampského hnutí, respektive z někdejších trampů, kteří se v pokročilém věku při návštěvě místa, kde kdysi byla jejich trampská osada, marně přou o to, kde kdysi stával jejich totem.

Jakub Tichý napsal pro inscenaci texty písní, které jsou kvalitou a ironickým humorem rovnocenným doplňkem výchozího textu: „My chodíme na houby, na čerstvý vzduch do lesa, a když nejsme na houbách, tak jsme aspoň na rybách, my chodíme na ryby, na čerstvý vzduch k rybníku, a když nejsme na rybách, tak jsme aspoň na houbách.“

Z hlediska ryze divadelního se tato inscenace řadí vedle všech předchozích, které Statické divadlo nabídlo za celou dobu svého působení. Vždy se jednalo, a i teď to platí, o kritickou reflexi některého rysu společnosti. Výchozí text opět překvapuje neotřelým pohledem na pojednávanou záležitost. Navíc je v případě Krize majestátu smrti napsán v duchu poetiky celé tvorby S. D. Ch. jeho naprosto originálním způsobem.

Bohužel pouze poslech čteného textu s občasnými hereckými ilustracemi a trojicí písní nedostačuje k plnohodnotnému divadelnímu zážitku. Chybí ruka dramaturga, která by text zestručnila a upravila pro jevištní uchopení. Pomohl by i vnější pohled režiséra na některé v textu jen popisované situace, které mají větší potenciál a daly by se dramaticky více rozehrát.

Přesto lze návštěvu dalších repríz Krize majestátu smrti jen a jen doporučit, neboť i pouhé čtení autorova textu je velmi silný zážitkem a hudební stránka představení je velmi zábavná. Totéž se dá říci i o občasných minimalistických hereckých vstupech všech protagonistů.