Osvěžující dotek mládí na vydařeném koncertu nastupující generace s Janáčkovou filharmonií

Nejdřív se rozezněl nástroj, který na pohled klame robustním vzhledem. Předchůdce kontrabasu violon ovšem disponuje sametovým zvukem, který je měkký a neprůrazný. V rukou Sebastiana Brettfelda se violon rozezněl v něžném Koncertu pro kontrabas a orchestr č. 2 D dur klasicistního skladatele Franze Antona Hoffmeistera. Dílo zřídka uváděného autora je nepochybně obohacením klasicistního repertoáru.

Provedení Brettfelda bylo soustředěné a pozorné k samostatným linkám i k souhře. Upoutalo zejména rytmickým cítěním a barevnou stránkou hry. Violon občas v kontextu orchestrálního doprovodu zněl méně zřetelně, což bylo zřejmě ovlivněno dynamickými možnostmi a konstrukčními vlastnostmi nástroje. Celkově šlo o příjemný dialog, ve kterém byl gargantuovský nástroj občas jedním z celku a jindy decentně přednášel melodii.

Brettfeld se ve své hudební praxi kromě studia JAMU intenzivně věnuje také úpravám klasické hudby a na svém kontě má více než 130 publikací. Na pódiu mladý kontrabasista působil pokorným a mírně introvertním dojmem. Možná by neškodilo, kdyby si svou chvíli s ohledem na pozitivní a radostnou Hoffmeisterovu hudbu více užil.

Harfistka Minja Stojanović zahrála Dva tance pro harfu a smyčcový kvintet Clauda Debussyho. Magická impresionistická kompozice vyzněla v podání mladé interpretky s pohádkovým a fantazijním kouzlem. Hezký dojem zanechala Stojanović svou dynamicky mnohotvárnou hrou a brilantní technikou. Doprovod vybraných smyčců z řad Janáčkovy filharmonie měl také nemalý vliv na veskrze půvabné vyznění této skladby. Dodejme pro pořádek, že sympatická harfistka je členkou České filharmonické akademie a studuje Akademii múzických umění v Praze ve třídě proslulé Jany Bouškové.

Jakub Kowalski. (Foto: Petr Hrubeš)

Naprosto jiné vyznění měla následující Partita pro housle a orchestr Witolda Lutosławského. Drsně znějící kompozici zahrál houslista Jakub Kowalski přesvědčivým způsobem. Jeho interpretace zaujala především barvitostí, s níž nanášel jednotlivé tóny s mírnou nadsázkou jako expresionistický malíř tahy štětcem. Lutosławského skladba vyzněla jako zvukově nejradikálnější dílo večera, přesto sklidila u publika jednoznačný a hlasitý ohlas. Kowalski je už pátým rokem jedním z houslistů Janáčkovy filharmonie a slyšet jej v sólové roli bylo pro obě strany určitě vítanou výzvou a cennou zkušeností.

Ve druhé půli koncertu se představila pianistka Eva Strejcová. V jejím podání zazněl Koncert pro klavír a orchestr č. 2 f moll Fryderyka Chopina. Můžeme s potěšením konstatovat, že virtuózní stránka její hry byla v souladu s poetickým hudebním obsahem Chopinova koncertu. Mladá klavíristka se ponořila do překvapivé, netradiční a neustále proměnlivé hudby s naprostou oddaností a důvěrou. Obstála výtečně v technicky náročných pasážích a doslova čarovala v lyrické pomalé větě svým darem tlumočit hudbou niterné emoce. V některých chvílích byla hra Strejcové dechberoucí a klavír pod jejími sametovými vláčnými dotyky jakoby zpíval.

Maroš Potokár. (Foto: Petr Hrubeš)

Koncert mladých sólistů se těšil vlídnému přijetí publika, které odměnilo všechny interprety srdečným a vydatným potleskem. Ten dozajista rovným dílem patřil i Janáčkově filharmonii, jejíž hráči svými výkony poskytli všem čtyřem hudebníkům bezpečné a spolehlivé umělecké zázemí.

Pod taktovkou připraveného, pozorného a přesného dirigenta Maroše Potokára vyzněly všechny čtyři skladby s citem pro souhru a slohový kontext. Pro mladé sólisty takový koncert nepochybně znamená důležitý mezník v jejich hudební kariéře. Mají na čem stavět a zaslouží si za energii a nasazení, které svého profesního růstu vložili, velkou pochvalu!