Známe Bezruče i Adamsonovou, ale Ditters nám unikal, říká Michal Stalmach, který ztvární roli slezského skladatele

Slezské divadlo chystá premiéru Carlova opavského divertimenta. Tam se snad uživí všechny složky divadla od opery po balet, je to tak?

Přesně tak. Je to společný projekt, na kterém se podílí i opera, nechybí ani komorní orchestr a balet je zastoupen v počtu dva kusy. Respektive dvě kolegyně z baletu v alternaci.

Divertimento v překladu znamená jakousi odlehčenou zábavu. Bude taková i samotná inscenace?

Řeknu to takhle, komedie to primárně není a ani by neměla být. V samotné inscenaci je vlastně určitý odkaz, proč se to jmenuje právě divertimento, ale to bych nerad prozrazoval. Jen naznačím, že je podstatné zamyslet se nad tím, proč o Carlu Dittersovi ví tak málo lidí, když to byl člověk, který se potkal se Salierim a spolupracoval s Mozartem. Vždyť jedna z jeho oper ve své době dokonce zastínila Mozartovu Kouzelnou flétnu.

Ztvárňujete právě Ditterse. Vnímáte ho jako takovou zapomenutou postavu slezské kulturní historie?

Těžce zapomenutou! Já sám jsem o něm totiž vůbec nevěděl a poprvé jsem slyšel jméno Carl Ditters až na čtené zkoušce a stejně jsem si vůbec nespojil, kdo by to mohl být. A myslím si, že takových nás bude víc. Všichni Opavané znají Petra Bezruče nebo Joy Adamsonovou, ale Ditters nám unikal, i když v našem regionu žil téměř třicet let. On tedy přebýval hlavně v Javorníku, kde ho na rozdíl ode mě znají dobře.

Když vám byla svěřena tato role, začal jste se o jeho život více zajímat?

Nejprve mě museli obrazně řečeno křísit, protože jsem pochopil, že neslezu z jeviště. Byl jsem zdravě zvědavý a něco málo si dohledal na internetu. Životopis jsem si přečetl z různých zdrojů a YouTube poskytl hudební ukázky. Ten text totiž není životopisný přepis, jde spíše o takový průřez toho, co prožil, a mám pocit, že kdybych se nějak zásadně ponořil do Dittersova života, tak bych se pak mohl hádat s režisérem a asi bych pak byl příliš chytrý, což jsem nechtěl (smích)..

Michal Stalmach jako Ditters. (Foto: Lukáš Wodecki)

Jak si má tedy divák pojetí inscenace představit, když půjde o útržky ze života?

Jak se vyjádřil režisér Jiří Seydler, tak jsou to nejzajímavější střípky, ze kterých se skládá dějová linka v poskládaných obrazech za sebe. Vše je doprovázeno Dittersovou hudbou.

Budete v inscenaci i zpívat a tančit?

Ne, toho jsem byl naštěstí ušetřen já i diváci. Když chci někomu ublížit, tak začnu zpívat, a když chci opravdu vážně ublížit, tak k tomu začnu i tančit.(smích)…

Režisér Jiří Seydler je zároveň autorem textu. Je to vždy výhoda?

Nemůžeme si prostě jako herci položit otázku, co tím asi chtěl autor říci, protože na ni dostaneme okamžitou odpověď. To je na jednu stranu výhodné, ale zároveň jsme trochu svázaní tím, že autor a režisér v jedné osobě má ucelenou myšlenku a ví, co chce. Když je autorem někdo jiný, tak si herec může třeba některé maličkosti dělat po svém.

S čím máte na roli Ditterse nejvíce práce? Co vám způsobuje těžkosti?

To vím bezpečně. Jsou to návaznosti jednotlivých scén. Tím, že se jedná o útržky ze života, které ale nejsou chronologicky seřazené, mi to dělá problém. Některé výstupy jsou si totiž podobné. V klasické inscenaci většinou děj postupuje v pevné časové ose. Je se tedy čeho chytit ve smyslu, že vím, co následuje. Tady je to složitější a musím si to prostě zautomatizovat.

Čekal jsem, že mi řeknete biflování textu, protože pokud vím, tak s textem nebýváte vždy kamarád.

Ale jo, kamarád s textem jsem, ale nejsem kamarád učení se textu. Musel jsem si tady osahat jiný přístup, protože v této inscenaci je několik doslovných citací životopisu a byla by škoda o ně diváky ochudit. Snažím se je říkat opravdu doslovně. Po dlouhé době vlastně sedím nad knížkou a šprtám, protože jinak mám spíše situační paměť, když vím, co po čem následuje a logicky se text vynoří. Tady je ten text právě složitější těmi scénami na přeskáčku. Někdy člověk tápe, tak to pak není snadné ani pro kolegy, ale když je z toho pak nějaký vtípek, tak je mám kolikrát radši, než když jsou předem připraveny. Nemám ani moc rád zcizovací efekt, kdy se příliš na sílu diváci berou do hry.

Bude zcizovací efekt součástí divertimenta?

Bude to tam, ale opravdu jen velmi decentně naznačen, takže se diváci nemusí bát. Je to přiznané, ale nejdeme do kontaktu s hledištěm. Mně taky jednou dostalo, když mě vytáhl z hlediště v cirkusu klaun. Byl jsem z toho fakt v úzkých. I přesto, že jsem za sebou měl několik let v divadle.

Z inscenace Carlovo opavské divertimento. (Foto: Lukáš Wodecki)

Byl jste možná už oběma nohama mimo herecké povolání a živil jste se manuálně. Co se teď přihodilo? Je pro vás Ditters návrat k velkým rolím?

Nevím, možná došli lidi! Třeba jsem dlouho nic velkého nedostal, tak aby se to spravedlivě rozdělilo, tak na mě padl Ditters. Vlastně do toho nevidím a nekecám. Jako herec prostě čekám, co přijde. A jestli je to nějaký návrat? Já bych to nechal být, nerad se zmiňuju o svých plánech, ono se to pak třeba zakřikne.

Tak se zeptám jinak. Herectví je teď na prvním místě, nebo pokukujete i po dalších profesních směrech?

Tak jistěže bych se chtěl dál zdokonalovat i jinde, ale divadlo mě prostě baví. Dělám ho už dvacet let.

Živil jste se řemeslem, dělal podlahy, pokud se nepletu. Patříte v tom uměleckém světě mezi menšinu zručných herců?

Těžko říct, jestli jsem zručný, ale rozhodně mě to baví. Samozřejmě se do všeho sám nepustím, některé věci taky nechávám odborníkům, ale mnohé věci si opravím sám, to je pravda. A přibývá toho, takže jsem na sebe i docela pyšný. Ona je to ale do jisté míry na baráku nutnost, protože líných lidí kolikrát přibývá také a co si člověk neudělá sám, to nemá.

Píšete ale i divadelní hry. Jak jste daleko s tímto koníčkem?

Na stole mám jedenáct textů, ale tam taky zatím zůstaly. Nechci to shazovat, protože jsem na to měl pozitivní reference. Člověk musí čekat, protože nové hry vznikají stále. Já ty svoje rozeslal různě po divadlech a uvidíme. Až na jednu výjimku jsem se snažil jít přímočaře po jednoduchém ději, aby u toho člověk nemusel nějak zásadně přemýšlet. Námětů mám v hlavě dost a dost. Jedná se ale o těžkou disciplínu, protože jsem vlastně v určité fázi psaní zjistil, že vykrádám něco, co už tady někde je. Úplným vrcholem bylo, když jsem dopsal hru O Lojzíkovi a tři měsíce na to se na Netflixu objevil film K zemi hleď! s Leonardem DiCapriem v hlavní roli. Je tam téma, které mám já v Lojzíkovi. Byl jsem fakt v šoku, jak je to možné. Pocítil jsem velké zklamání, že se to udělalo ve velké hollywoodské produkci, kdežto já mám ten příběh postaven na základech malé české vesničky, ale tak to prostě chodí.