Serendipity Tomáše Knoflíčka: Dekonstruktivní hudba jako řešení neřešitelného rozporu v nás

Tomáš Knoflíček je výtvarný teoretik, pedagog, kurátor a hudební tvůrce. Na albu Serendipity se pohybuje ve svých oblíbených teritoriích, která prozkoumal už na své předchozí kolekci Vaguely Delimited Targets (2021). Abstraktní, mechanické, elektronické a akustické zvukové struktury plují volně prostorem v rytmicky neurčitém a předem těžko odhadnutelném průběhu. Knoflíčkovy kompozice se rodí jako asociativní předivo různých interferencí, které vytvářejí imaginativní zvukové krajiny.

K pochopení svobodné a současně nadmíru senzitivní kreativity Knoflíčka neškodí připomenout, co jsou to zvukové krajiny (soundscape), považované v současnosti za regulérní hudební kategorii. Termín vymyslel Michael Southwhorth, přičemž se postupně objevila klasifikace podle zdrojového signálu na zvuky produkované živými původci (biofonie), neživými entitami (geofonie) a lidmi (antropofonie). Zvukové krajiny mohou být zcela nesourodé projevy různě generovaných zvuků, které vytváří jakousi zvukovou mapu. Dalším stylovým východiskem nahrávky je konkrétní hudba, jak jí promýšlel francouzský průkopník tohoto oboru Pierre Schaeffer.

Knoflíček na albu Serendipity využívá širokou škálu zvukových potencialit. Výsledná podoba jednotlivých tracků alba přitom nepodléhá snaze o konstrukci. Větší roli hraje prvek náhody, iracionality a dekonstrukce. Tedy kombinace faktorů, které jakoby teprve čekaly na svou vhodnou konstelaci. Nic není předem dané, jasné a logické. Není třeba žádné ultimativní řešení. Knoflíčkovy kompozice naplňují elektronické i akustické zvuky. Slyšíme hlukové i příjemně „vyladěné” stěny, atmosférické vokály, telefonní signály, jemné praskání, zrnění a šumění. Nechybí ani tóny klavíru a jiných strunných nástrojů, ale jejich použití je neortodoxní, podléhá konvenci prostředí, z kterého pochází.

Osm skladeb vyplňuje prostor o délce čtyř až sedmi minut. Jejich ambientní vyznění ovlivňují použité efekty jako hall a reverb, tedy prvky rozpínající prostor a hloubící časovou strukturu díla. Výsledný dojem je neurčitý, jemně zamlžený, ale nikoli ve smyslu impresionisticky naředěné harmonie. Posluchač je konfrontován spíše s představou abstraktních pláten Kandinského či surrealistických obrazů Joana Miróa a Yvese Tanguy.

Rytmické útvary nemají očekávaný a předvídatelný průběh. Knoflíček vnáší do kinetického pojetí svých děl svobodný pohyb a fantazii, která nepodléhá ničemu jinému než intuici a vlastnímu záměru.

Nechybí ani zvuky konzumace jídla, které ilustrují práci lidského chrupu, mlaskání rtů a polykání v kompozici Lip Sync. Dlouhé éterické plochy syntezátorů mají meditativní ráz, ale divergentní průběh skladeb a celková koncepce přesahují obvyklé principy ambientní hudby. Můžeme spíš hovořit o hudbě reprezentující nezávislou a experimentální scénu. Knoflíček se na této nestabilní, stále překvapivé půdě pohybuje flexibilně a nadšeně.

V procesu dekonstrukce, která je jedním z hlavních znaků alba Serendipity můžeme vnímat Knoflíčkovy kompozice jako kreativní hru rozdílů bez zřetelného upřednostňování významu. Hudba se skládá ze zvuků, jejichž hierarchie nepodléhá žádné kategorizaci nebo estetické normě. Tento aspekt Serendipity podtrhuje a pakliže člověk tento druh hudby respektuje jako možný, zjistí, že lze vnímat krásu prostřednictvím nebývalé škály zvukových podnětů.

Přesně něco takového album Serendipity nabízí. Je to svým způsobem hra a rozsévání stop, které odkazují na jinou stopu. Serendipity je aktivní přeměna času a konceptuální pojítko mezi umělcem a světem. Odlišnost, jinakost a narušení linearity hudby, která ač existuje na okraji, je svůdnější a přináší nové možnosti a výhledy.

Tomáš Knoflíček: Serendipity. Celkový čas: 41:09. Vydáno na labelu Laaps v roce 2023.