Historik architektury Martin Strakoš o ostravském koncertním sále: Město si musí pohlídat kvalitu, pak to dobře dopadne

O kvalitní koncertní sál usiluje ostravská kulturní veřejnost už od první poloviny minulého století. Kdy se datuje první projekt?

Prvním opravdu vážným krokem, který měl šanci na realizaci, byly výsledky architektonické soutěže uskutečněné v roce 1938. Tehdejší vítězný soutěžní návrh architektů Lubomíra a Čestmíra Šlapetových počítal s vybudováním Domu osvěty, který měl stát téměř v sousedství dnešního Divadla Antonína Dvořáka. Měla to být funkcionalistická stavba s velkým koncertním sálem pro provozování symfonické hudby o kapacitě 1300 posluchačů.

Návrh Domu osvěty z roku 1938. (Foto: Archiv města Ostravy)

Do projektu ale bohužel zasáhla válka…

Ano, o tomto návrhu se vážně mluvilo ještě během válečné doby jako o metě ostravské společnosti, ale II. světová válka jeho realizaci znemožnila. Po válce byla nejen jiná situace, ale proměnila se i architektura. Ještě v roce 1949, tedy velmi krátce po nástupu komunistického režimu, vypracoval vynikající architekt Oskar Olár projekt funkcionalistické Janáčkovy hudební síně, ale vzhledem k tomu, že na 10. sjezdu KSČ byl vyhlášen jako oficiální program socialistický realismus, tak z této studie také sešlo.

Nakonec dostal na konci padesátých let zelenou nikoliv koncertní sál, ale multifunkční budova nynějšího Domu kultury města Ostravy, kde bylo sálů vybudováno několik, ale žádný nebyl určen primárně pro hudbu. Převažovala snaha o vybudování multifunkčního prostoru vhodného pro plesy, koncerty populární hudby i politické akce nad potřebou mít v Ostravě kvalitní koncertní sál s vyhovující akustikou?

Je to tak. Architektonická soutěž na vybudování dnešního Domu kultury proběhla v roce 1954, účastnily se jí tří vyzvané týmy, a nakonec vyhrál tým architekta Jaroslava Fragnera, jenž v tehdejší době stalinismu paradoxně uspěl s velmi střídmým projektem, který dokonce někteří členové poroty kritizovali jako příliš funkcionalistický. A multifunkční využití hlavního sálu Domu kultury skutečně bylo tehdy hlavním požadavkem.

Hlasy, že by se mělo u hlavního sálu lépe myslet na akustické parametry, se ale tehdy objevovaly. Píšete o tom i ve vaší knize Bílá loď uprostřed Ostravy, která vyšla v roce 2011 k 60. výročí otevření Domu kultury města Ostravy.

Ano, i v době výstavby Domu kultury zde samozřejmě byly tendence upravit hlavní sál pro provozování hudby, ale ten sál by samozřejmě musel vypadat úplně jinak. Celková koncepce budovy, tedy její uspořádání a to, jak byl hlavní sál do budovy vsazen, vznik koncertního sálu ani neumožnila. Tehdy bylo prioritou vybudování takzvaného estrádního sálu, který bude sloužit nejen ke koncertům, ale také k plesům a stranickým sjezdům. A upřímně řečeno, kde jinde se dá ještě dnes uspořádat velký ples pro 700 lidí? Ten projekt měl ve své době určitě opodstatnění.

Dům kultury (vpravo) na dobové fotografii. (Foto: historickaostrava.cz)

Akustika hlavního sálu Domu kultury se později alespoň trochu zlepšila zazděním oken v průčelí budovy, to ale absenci kvalitního sálu rozhodně nevyřešilo. Mezitím vznikly i další projekty…

Ano, na cestě Ostravy k novému koncertnímu sálu je třeba určitě zmínit projekt architekta Iva Klimeše z architektonické soutěže z roku 1969. Počítal s novostavbou koncertního sálu naproti Domu kultury, zhruba v těch místech, kde má během několika let vyrůst takzvaná Černá kostka. Ani Klimešův projekt nebyl uskutečněn, protože v době tzv. normalizace opět dostaly zelenou jiné priority než ty humanitní. Byla to další promarněná příležitost.

Naštěstí se nyní blýská na lepší časy a zdá se, že se Ostrava konečně dočká kvalitního koncertního sálu, který bude propojen s historickou budovou Domu kultury města Ostravy. Pokud vím, s Národním památkovým ústavem jste se k tomuto projektu vyjadřovali ještě před vyhlášením architektonické soutěže.

Ano, Národní památkový ústav se podílel na vypracování odborného stanoviska pro město, které toto stanovisko vtělilo do podmínek, jichž se autoři projektů měli držet. U každé architektonické soutěže je kromě cíle, kterého chce vypisovatel dosáhnout, vždy velmi zásadní dobře definovaný soutěžní a stavební program.

Budoucí podoba ostravského koncertního sálu. (Foto: Statutární město Ostrava)

Komise, jejímž jste byl také členem, nakonec vybrala návrh amerického architekta Stevena Holla. Šlo z vašeho pohledu o nejlepší možnou volbu?

V rámci přihlášených ano. Mezi soutěžními projekty byl návrh Stevena Holla a jeho týmu velmi výrazný, ale zároveň si na rozdíl od jiných projektů podržel jasnou distanci od historické památkově chráněné budovy. Ačkoliv na vizualizacích působí přístavba koncertního sálu jako velmi dominantní, je třeba říci, že kulturní dům v podstatě zůstává téměř nedotčený. Jiní účastníci architektonické soutěže předložili projekty, z nichž jeden například počítal se zbořením křídla s kinem náročného diváka, jiný zase počítal se zbořením celého křídla, kde je umístěn divadelní sál. S těmito destruktivními koncepcemi jsme nesouhlasili. Naopak projekt Stevena Holla vstoupil do dialogu s Fragnerovou budovou sice razantně, ale zároveň poměrně citlivě.

Určitě jste zaznamenal kritiku plánované přístavby na sociálních sítích. Některé hlasy hovoří o tom, že přístavba se k historické budově nehodí, některým přijde příliš futuristická nebo až šokující. Jak se na propojení historické budovy s moderní novostavbou díváte z pozice historika architektury?

Nerozumím tomu, co na té přístavbě lidé považují za šokující. Ano, ten návrh je kontrastní, o tom není sporu, ale kontrast je přece podstatou tohoto města.  Rozhodně nejde o násilný kontrast, jaký představují fabriky s komíny, které lidem v sousedství historické výstavby ve Vítkovicích přijdou úplně normální.

V případě novostavby koncertního sálu se jedná o kontrast, jehož cílem je rozšířit paletu možností využití jedné z nejdůležitějších kulturních staveb ve městě. Tento úkol splňuje velmi dobře. A pokud někdo tvrdí, že návrh působí v sousedství historické budovy příliš futuristicky, tak nemá ponětí o tom, co je to futurismus. Bohužel se v rámci České republiky tento projekt není aktuálně s čím poměřovat. V Praze se zatím na nový koncertní sál jen udělala architektonická soutěž, v Brně sice už kopli do země, ale zůstalo jen u základů a záměr je zamrzlý, a v Českých Budějovicích zůstal Kaplického Rejnok pouze u studie. Takže není s čím srovnávat.

Srovnávat ale můžeme se zahraničím – napadá mě třeba Kunsthaus ve Štýrském Hradci. Říkám si, jak by někteří Ostravané reagovali na to, kdyby měla podobná stavba vyrůst v centru Ostravy. To by bylo křiku!

Ale Kunsthaus ve Štýrském Hradci vznikl před 21 lety. To už jsou z dnešního pohledu dějiny, rozhodně nejde o žádný futurismus.

Kunsthaus ve Štýrském Hradci. (Foto: Andreas Praefcke)

Já to uvádím jen jako příklad intervence moderní a v tomto případě i kontroverzní architektury do historického centra města…

Já vám rozumím, jenže tohle už jsou opravdu dějiny, to je dílo předchozí generace, i když pro české prostředí může být stále šokující. Problém samozřejmě spočívá v tom, že v Česku nevzniká více architektonicky kvalitních veřejných staveb a zároveň, že se  ve veřejném prostoru, v médiích, školách, v domácnostech nepěstuje diskuse o architektonické kultuře. Česká společnost až na vrstvu architektů, skutečných zájemců, některých stavebních firem, spřízněných duší a památkářů architekturu příliš ke svému životu nepotřebuje. Je v tom zakódovaná, domnívám se, tradice nižších sociálních vrstev, z nichž se vyvinul moderní český národ. Ty vrstvy prostě architekturu nerozvíjely a nerozuměly jí. Měli bychom už tohle prokletí překonat, ale je stále živé, souvisí se vzděláním, rozhledem, zájmem o životní prostředí, krajinu, sídla, památky i novostavby, zkrátka o prostředí, v němž žijeme. Pokud se někde na Facebooku objevují emotivní výkřiky typu „Ježíšmarjá, to je hrozné!“, lze na to jen stěží seriózně reagovat, protože ten výkřik spíše než zájem dokládá strach z neznámého a cizího, ačkoliv se může jednat o poměrně běžné architektonické řešení

Aktuálně město vybírá zhotovitele stavby. V minulém roce jsme mohli ze strany nového vedení ostravské radnice a zejména některých opozičních politiků opakovaně slyšet výroky o tom, že stavbu koncertního sálu Ostrava sice i nadále podporují, ale stále se zdůrazňuje její cena, která je některým politikům trnem v oku. Navíc v diskusi se podle mne málo zdůrazňovalo, že stávající Dům kultury města Ostravy prostě rekonstrukci nutně potřebuje a že koncertní sál představuje jen část celkových nákladů. Nemůže tlak na co nejnižší cenu znamenat problém pro kvalitu budoucí stavby? 

Je pochopitelné, že si město musí hlídat rozpočet, aby se stavba zbytečně neprodražila. Vždyť ze zkušeností víme, že když sáhneme do historického objektu, často se zjistí, že jeho stav je ještě horší, než se původně počítalo. Dům kultury města Ostravy však, jak to zatím vypadá, je v poměrně dobrém stavu, přestože některé jeho části byly zvláště v 90. letech zničeny. Týkalo se to například někdejšího loutkového divadla nebo Kina náročného diváka. Z kinosálu se stala provizorní tělocvična. V každém případě požadavek na kvalitu by měl být v případě takové veřejné stavby naprosto zásadní. Ze zkušeností víme, že stavby, které se snaží jít s cenou co nejvíce dolů, se nakonec stejně prodraží a celkový výsledek bývá obvykle tristní.

Studie nového koncertního sálu. (Foto: Statutární město Ostrava)

Co by mělo město udělat, aby rekonstrukce Domu kultury a výstavba koncertního sálu dopadla dobře? Aby se například kvůli nekvalitní práci a použití nekvalitních materiálů nemusela za deset let opravovat jako ostravské dálnice?

Tohle je opravdu klíčová věc a je třeba si položit řadu otázek. Bude tam za stavebníka, jímž je město, někdo, kdo nejenže mávne praporkem a stavbu slavnostně zahájí, ale kdo do ní dá srdce? Kdo bude pravidelně chodit na staveniště a bude doslova nejen postrachem, ale i partnerem realizačních firem, které budou stavbu provádět? Bude to nikoliv jedinec, nýbrž celý tým, který bude důsledně stavbu dozorovat a chtít od realizačního týmu co nejvyšší kvalitu? Doufejme že ano. Pokud si město rekonstrukci Domu kultury města Ostravy a novostavbu koncertního sálu pohlídá a bude ji tvrdě a poctivě dozorovat, aby se podařilo zachovat hodnoty památky a zároveň důsledně realizovat ideje architekta Stevena Holla, věřím, že to dopadne dobře.

Tak budeme Ostravě držet palce. Děkuji za rozhovor.