Důležité je snít. A já jsem rád, že ještě stále mám sny, říká záhadolog Arnošt Vašíček

Arnošte, na vernisáži nové výstavy jsi připomněl svůj patrně první velký zážitek s tajemstvím, který tě potkal ve tvém rodném Šenově. Šlo o to, že jste se s kamarády ještě jako děti rozhodli lovit bobříka odvahy na místním hřbitově. Co vás to napadlo? Byli jste inspirování nebo navedení nějakou podobnou situací?

Ale kdepak, byla to prostě jen klukovina. Jít se o půlnoci podepsat na dveře staré kaple na opuštěném a pěkně odlehlém hřbitově nám připadalo jako správný důkaz odvahy. Samozřejmě šel každý sám. Vyrazil jsem jako první. Když se kaple přímo přede mnou náhle celá rozzářila, už mi to jako skvělý nápad nepřipadalo.

Můžeš přiblížit, jaké bylo tvé dětství a co v tobě vzbudilo touhu věnovat se právě záhadám? Nebylo to proto, že tehdejší doba byla na ukousání se nudou?

Nuda? V žádném případě. To slovo jsme neznali. Po příchodu ze školy letěla taška s učebnicemi do kouta a hurá ven. Od prosince do konce března jsme hráli hokej na Inzuli nebo na nějakém jiném šenovském rybníku. Lyžovali. Pod Mlýnkem, Pod Hanuskem, pod Bystřičanem – to byly svahy, které pro nás měly přichuť alpských sjezdovek. Louky a sady tehdy nebývaly oplocené a jejich majitelé byli shovívaví. V Lipové aleji, kde stojí můj rodný dům, bydlelo tehdy skoro dvacet děcek. Neuvěřitelná banda. Od jara do podzimu jsme si hráli buď přímo na ulici s míčem nebo na přilehlém hřišti, což byla tajemná rokle zarostlá trávou, keři i vzrostlými stromy. Ideální prostředí ke hrám typu na četníky a na zloděje i k prvním pokusům s výrobou bouchacích kuliček a odpalování plechovek s karbidem. Pominout nemůžu indiánské období, kdy jsme s bratry Špetíkovými stavěli týpí a lítali po lese s luky a šípy. Když ale bylo venku hnusně, tak jsem si četl, i čtyři nebo pět knížek za týden. Voněly dobrodružstvím a jejich hrdinové občas museli vyřešit i nějakou záhadu. Stávalo se, že když příšerně lilo, seděli jsme s kamarády někde na seně ve stodole, mastili karty, a když nás to přestalo bavit, tak jsem jim vyprávěl filmy. Filmy, které jsem sám nikdy neviděl, ale vidět bych chtěl.  Vymýšlel jsem si je na místě. A tam to asi začalo.

Kam vedla tvá první větší cesta za humny Šenova, regionu i Československa?

S přítelem Laďou Gazdíkem stopem na Balkán. Do cílového Bulharska jsme nakonec dojeli vlakem, ale ty první etapy na cestě stály za to.

Jaké bylo tvé první razítko v cestovním pasu?

Do socialistických států se jezdilo na cestovní doložku. Pas jsem získal, když jsem se poprvé vydal na Západ. Hranice jsem překročil vlakem a první razítko dostal od Rakušanů. První skutečně dobrodružnou expedici bylo ale až Turecko.

A jaká pak byla realita, nevzalo ti cestování iluze o životě?

Ne. Naopak jen jsem si potvrdil, že všude žijí skvělí lidé i nehorázní lumpové a že je někdy velmi obtížné rozeznat, kdo je kdo.

Procestoval jsi celý svět a navštívil jsi místa, kam lidská noha možná ještě před tebou ani nevkročila, přesto na začátku byly patrně Beskydy? To je skoro, co by kamenem dohodil.

Ano, do Beskyd jsem se vydával od školních let, hltal všechny pověsti a zkazky a sliboval si, že se někdy podívám na zoubek záhadě slovanské podzemní svatyně na Radhošti, což jsem splnil teprve před několika lety.

Z výstavy Arnošta Vašíčka. (Foto: Aleš Honus)

Ve své expozici se zmiňuješ o jakýchsi podivných tvorech, které měli vídat ještě v 19. století obyvatelé Pobeskydí. To mi připomíná stejně neuvěřitelné scény z Conan Doylova slavného románu Ztracený svět anebo Cestu do Pravěku. Měl jsi to také tak, že jsi četl nebo viděl tyhle příběhy a říkal si, že třeba tady nedaleko v horách může být nějaká zapomenutá končina, pomyslná Cesta do středu země? Něco, kde uvízl třeba ten bájný pterodaktyl nebo se ukryl potomek iguanodona?

Ano, zní to neuvěřitelně. Nelze připustit, že by někde kousek od nás žila neznámá zvířata, a přesto jsem se při natáčení Planety záhad na hradě Niedzyca v Polsku dozvěděl o velmi podivném případu z nedávné minulosti. V oblasti Novosadecké doliny odnepaměti sužovala pastýře smečka podivných útočníků. Byli velcí asi jako člověk, vzhledem připomínali ještěry a pohybovali se po dvou končetinách. Obvykle, i když velmi zřídka, bývali spatřeni  v lesích na horských úbočích, které jsou protkané nesčetnými jeskyněmi. Lovili zatoulaný dobytek anebo ovce na málo hlídaných odlehlých pastvinách. S vlky, kteří patřili k nejobávanějším obyvatelům těchto končin, si dovedli lehce poradit. Jeden kněz z Rabki vlastnil kůži ohromného vlka, který se spolu s vlčicí nechtěl vzdát kořisti v podobě uloveného jehněte. Vlčí pár měl prokousnutá hrdla a bylo zřejmé, že se střetl s nesmírně silným protivníkem. Člověka tito záhadní netvoři napadli jen jednou. Jistý pastýř chtěl bránit své stádo a byl jedním z ještěrů povalen na zem a zle potrhán. Existenci neznámého zvířete potvrzují zápisy z místního kláštera a ve vesnických kronikách jsou zaznamenány vypovědí očitých svědků. Jak se zdá, postupem času se smečka zmenšovala, až zůstali jen osamělí jedinci. Naposled byl ještěr spatřen v roce 1897.

Na sklonku dvacátých let minulého století sbíral informace o dracích z Rabki známý badatel Mieczyslaw Wojcieszyn. Někteří z pamětníků se pokoušeli zvíře nakreslit. Byli to prostí horalé. Žádný z nich nečetl knihy ani noviny, natož aby měli zdání o paleontologii. Přesto všichni vytvořili podobné obrazy tvorů, připomínajících masožravé dinosaury. Jejich přežití do dnešních dob, připustíme-li, že zprávy jsou pravdivé, umožnily příznivé mikroklimatické podmínky oblasti. Ještěři prý obývali sluje a doupata, vyhloubená v blízkosti horkých podzemních vřídel. Kruté zimy přečkávali zimním spánkem. Byli totiž pozorování vždy jen od jara do podzimu. A nikdy nebyly zahlédnuty jejich stopy ve sněhu.

S tvým oborem záhadologa je spojena řada slavných jmen. Dokonce v době tuhého socialismu se u nás proslavily osobnosti jako Erich Von Däniken, popularizátor údajných návštěv mimozemšťanů na naší planetě, ale také jeho česká obdoba Ludvík Souček, jehož život byl také plný záhad a který svého času publikoval i v ostravském Kulturním zpravodaji. Jaký k nim máš vztah?

Dovol, abych tě malinko opravil. Po ohromném úspěchu Vzpomínek na budoucnost, které u nás vyšly v roce 1969, byl Erich von Däniken sice u nás známý, ale víceméně v utajení.  I když do roku 1989 napsal dalších čtrnáct knížek, v češtině vyjít nesměly.  K některým jsem se dostal v polském vydání, tak jsem kapánek byl v obraze. Na Erichu von Dänikenovi oceňují především to, že se na všech popisovaných místech skutečně byl a mohl si danou záhadu důkladně prohlédnout ze všech stran. Sám jsem se o to vždy snažil, protože tuto osobní zkušenost nic nenahradí. Žádný popis důsledně nevylíčí ohromení, když přelétáš nad obrazci a desítky kilometrů dlouhými liniemi na planině Nazca, vzhlížíš k obřím sochám moai na Velikonočním ostrově nebo putuješ spletitými chodbami gigantických podzemních měst v Turecku.  A navíc se vyhneš omylům. Mnoho autorů opisuje jeden od druhého, aniž by si informace ověřovali.  Hned v několika starých knihách jsem četl o tajemné svatyni na Tahiti. Když jsem na místo dorazil, nebylo tam nic. Kdosi si celou zkazku kdysi vymyslel a ta se pak úspěšně šířila dál a dál. Za to ve vedlejší vesnici jsem narazil na dosud neznámou záhadu. Takže Dänikena rád čtu, i když nevěřím, že za všechno nevysvětlené v naší minulosti můžou mimozemšťané, jak se nás snaží přesvědčit. S Ludvíkem Součkem jsme si párkrát telefonovali. Snažil jsem se ho získat jako hosta do pořadu, který jsem tehdy připravoval pro kulturní středisko v Hrabůvce. Bylo to v roce 1978, kdy už byl po pár infarktech a před koncem roku zemřel.  Na památku mám kdesi v archivu od něj krátký, ale milý dopis.

Arnošt Vašíček. (Foto: Aleš Honus)

Četl si jako dítě dobrodružné knížky? Mayovky, verneovky? Nebo třeba Jitro kouzelníků?

Jasně, verneovky to jistily, mayovek tehdy bylo v knihovnách jen pár, ale omílal jsem je stále dokola a občas zaperlil Albatros v edici Knih odvahy a dobrodružství. Byl to třeba Arthur Ransome se svou sérií knih, která mě přesvědčila, že velké dobrodružství číhá za každým rohem. Samozřejmě Kipling a London. Můj šenovský soused, později vynikající a známý spisovatel Vítězslav Bělovský, vlastnil skoro tři desítky prvorepublikových vydání Edgara Rice Burroughse. Nejen všechny díly Tarzana, ale i další skvosty. A také kompletního Edgara Allana Poea.  Půjčoval jsem si ty knihy skoro s posvátnou úctou. O Jitru kouzelníků jsem poprvé slyšel ve vlaku, kdesi v Transylvánii, a nemohl se dočkat, až se vrátím domů a tuhle knížku seženu. Zdála se mi ještě lepší, než sliboval chvalozpěv

Kdybys měl tu možnost a nastoupil by si do stroje času, do které doby a míst by ses rád přenesl?

Do okamžiku, kdy se vyděšeným apoštolům zjevil vzkříšený Kristus.

Měl jsi touhu s někým pro tvůj obor podstatným vést rozhovor a nepodařilo se to?

Ne, tohle přání jsem neměl, ale kdyby to šlo, tak bych se rád na pár věcí zeptal Jacquese Bergiera, spoluautora Jitra kouzelníků a úspěšného vědce.

Nezkoušel ses třeba někdy obrátit o pomoc na říši duchů? Tady nedaleko byli hodně populární spiritisté a duchové je navštěvovali a radili jim denně.

Spiritistický dům v Radvanicích, který máš patrně na mysli, jsem navštěvoval, až když v něm bylo kino Odboj. Jeden z rodinných přátel mi právě o této přeměně místa, kde se večer co večer vyvolávali duchové, vyprávěl děsivou historku. Budova dostala za války zásah bombou a v padesátých letech byla přestavěna na kino. Otevírat se mělo u příležitosti jakéhosi státního svátku a vše nebylo hotovo. Jeden z dělníků se nabídnul, že práci dokončí přes noc. Ráno ho našli s bílými vlasy, neschopného ze sebe vydat slovo. Skončil na psychiatrii v Opavě a už z ní nikdy nevyšel. Co se v budově v noci stalo, je dodnes nevysvětleno.

Zdá se, že i když jsi posedlý cestovatelskou mánií, pro záhady nechodíš daleko, klidně se zmiňuješ o lokálních anomáliích, o kterých dovedeš vyprávět se zatajeným dechem. Vede tě k tomu nějaký druh patriotismu, že chceš třeba také poukázat na to, že právě zdejší krajina má možnost vyprávět záhady na světové úrovni?

Není to věc patriotismu. Velká záhada se může zrodit kdekoliv a není třeba za ní cestovat na druhý konec zeměkoule. A navíc člověka víc zákonitě zajímá, co co se děje na dosah ruky, než někde ve světě. Naše země se svou bohatou historii se z pohledu četnosti záhad může srovnávat s Egyptem, Peru, Mexikem nebo Indii a Čínou.

Máš ještě nějaký nesplněný sen?

Na splnění snů nezáleží. Důležité je snít. Takže jsem rád, že ještě stále mám sny. A není jich málo.