Jezinky bezinky Těšínského divadla stojí na hereckých výkonech Šárky Hrabalové a Lenky Waclawiecové

Ve Werichově úpravě měla hra premiéru v Divadle ABC roku 1958 v režii Jána Roháče s Elenou Hálkovou, Otylií Beníškovou (později alternovanou Natašou Gollovou) a Miroslavem Horníčkem v hlavních rolích. Od té doby měla u nás několik, ale ne příliš mnoho nových uvedení. Jedno z nich dokonce vidělo ostravské publikum v Divadle Petra Bezruče v roce 1994 a zahrál si v něm tehdy o třicet let mladší Zdeněk Hrabal (hrál dr. Einsteina, nyní v Českém Těšíně vystupuje v roli strážníka O´Hary).

Zařadit dnes na repertoár Jezinky bezinky (uváděny bývají i pod názvem Jezinky a bezinky) se může brát jako dobrý nápad, nicméně ohlédnutí do historie varuje. Většina českých uvedení se potkala tu s menšími, tu s většími problémy. A jeden z nich byl pro mnohá uvedení problémem společným – byla to nízká míra zábavnosti představení.

Režisér českotěšínské inscenace Peter Gábor si tohoto problému je zcela jistě vědom. V jeho režii a v dramaturgii Alice Olmové je původní Werichova úprava výrazně posunuta směrem k žánru crazy komedie s výraznými groteskními prvky. I to by mohlo fungovat, ale …

Prvním předpokladem úspěchu v tomto případě je pestrá škála jedinečných a originálních postav, v podstatě realistických, jen výrazně vyšinutých a tím se odlišujících od všedních lidí běžného života. Pak jsou to herci zrození pro komedii, případně precizně ovládající herecké řemeslo, o kterých lze bez nadsázky říct „to je komik.“

Z inscenace jezinky bezinky. (Foto: Karin Dziadková)

Nejzábavnější okamžiky představení Jezinek a bezinek v Těšínském divadle jsou spojeny s přítomností dvou hereček, Šárky Hrabalové a Lenky Waclawiecové na scéně. Tyto dvě dámy s velkou hereckou zkušeností, které ovládají herecké řemeslo a jsou schopny hrát charakterní, tragické i komické role, jsou právem pověřeny úkolem hrát hlavní postavy celého příběhu, sestry Brewsterovy, potrhlé starší dámy vraždící muže.

Dívat se na ně a poslouchat je, to je skutečný divácký zážitek. Proč? Protože obě postavy mají snad nejmenší míru grotesknosti a naopak největší míru srozumitelnosti a věrohodnosti jak mluvního, tak pohybového projevu. Ani jedna představitelka se nijak nepitvoří, nijak nepřehrává a nijak vnějšími prostředky nepodněcuje smích v hledišti. Snad s jedinou výjimkou: V případě, kdy obě vplují na scénu v kostýmech připomínajících noční košilky, s parukami a květinovými věnečky kolem hlavy, jako by postavičky obou sester v té chvíli vypadly z pohádkových večerníčků.

Ano, jakmile je na scéně jedna nebo druhá z obou sester Brewsterových, publikum se téměř okamžitě baví. To se o ostatních postavách říci nedá. Ne že by se publikum nebavilo vůbec, ale mohlo by se bavit mnohem více.

Z inscenace jezinky bezinky. (Foto: Karin Dziadková)

Největší devizou hereckých výkonů Šárky Hrabalové a Lenky Waclaviecové je spolehnutí se na kvality textu samotného, bez další výrazné snahy o ozvláštňování a vymýšlení něčeho, co by přidalo na komičnosti. Obě skvělé herečky se po jevišti pohybují ve zcela věrohodné rovině.

Třetím hereckým výkonem, který se kvalitou k oběma zmíněným přibližuje, je strážník O´Hara v podání Zdeňka Hrabala. Hrabal tu hraje zaprvé posedlost divadlem, respektive posedlost snahou napsat divadelní hru, a zadruhé opilost. Za třetí pak neschopnost vykonávat patřičně své pracovní povinnosti policejního strážníka, ovšem tady už Hrabal hraje jistou parodii. Ano, v celé inscenaci najdeme i prvky parodie, tak jako tomu bylo v americké verzi původního textu.

Z inscenace jezinky bezinky. (Foto: Karin Dziadková)

Snaha o zábavnost postavy málokdy vyvolává téměř nepřestávající salvy smíchu z hlediště, které byly průvodním jevem prvního českého uvedení v pražském Divadle ABC v roce 1958. Ano, dnes tu máme rok 2024, ano, uplynulo více jak šedesát let, změnil se svět a změnilo se i vnímáni humoru. Ale co tehdy bylo zábavné, mohlo by být zábavné i dnes. Stačilo by, jak je vidět na přijetí sester Brewsterových publikem, spolehnout se hlavně na kvality Janem Werichem upraveného textu a předání této kvality publiku.

Příležitost k něčemu takovému je vepsána do většiny postav této komedie a ty zbývající mají úkol sloužit jako partner v situaci, jinými slovy nahrávat kolegyni nebo kolegovi na humorný smeč. Zde je ještě prostor pro práci režiséra s herci. I když kouzlo potrhlého prezidenta Roosevelta dnes asi těžko někoho pobaví – tedy nechceme-li bavit diváka povrchností, a vnějšími prostředky.

Zábavnost postavy nejmladšího z bratrů Brewsterových, Teddyho, který věří, že je Theodore Roosevelt a kterého v Gáborově inscenaci hraje Kryštof Malec, je skryta v kontaktu ostatních postav s Teddym Bresterem, v tom, jak Teddymu naoko věří a chovají se k němu jako k prezidentovi Spojených států. V tom jsou pravé kořeny komediálních situací vznikajících vždy, když se Teddy objeví na jevišti. Obtížně lze tuto zábavnost vyrobit co nejpotrhlejším chováním Teddyho, o což se ale Kryštof Malec očividně snaží. Podobně bychom se mohli bavit i o dalších postavách hry a jejich představitelích.

Z inscenace jezinky bezinky. (Foto: Karin Dziadková)

Uznání zasluhuje scéna Michala Syrového i hudba Petera Gábora mladšího. Také kostýmní návrhář Tomáš Kypta odvedl velmi slušnou práci.

Komedie Jezinky bezinky má i dnes potenciál kvalitní komedie. Cesta k úspěchu vede skrze důvěru ve výchozí dramatickou předlohu, důsledné držení se odpovídajícího žánru a také důvěru v narůstající kvality i potenciál hereckého souboru a přirozenou hravost jeho členek a členů. K tomu všemu lze během reprízování dojít a pak většina diváků a fandů České scény Těšínského divadla i tuto mírně diskutabilní dramaturgickou volbu zajisté ocení.