Fascinují mě opotřebované předměty, říká malíř Ivo Sumec vystavující v ostravském Domě umění

Ivo Sumec vystavuje malířské dílo z posledních let v celém horním patře ostravského Domu umění. A v předvečer vernisáže jsme ho vyzvali k výběru tří obrazů, které se má pokusit spontánně interpretovat. Umělec napřed nad takovou selekcí váhá. Zadání je otevřené, může představit nejmilovanější plátno, ale také výjev spojený s něčím hodně drásavým. Libé i nelibé pocity svázané se vznikem obrazu. Radost i bolest, osvobozující i mučivou tvorbu.

Malíř přemítá asi tři minuty. A první plátno, na které ukáže, je i součástí pozvánky na výstavu Člověčí věci. Hřeben z roku 2019, dílo vytvořené v někdejším umělcově ateliéru v areálu ostravského Dolu Michal. Zřejmě zásadní záležitost, není ovšem nutno tlačit na pilu, aby kumštýř prozradil zákulisí. Sumec nad plátnem uvažuje opatrně: „Nalezený objekt, asi hodně používaný hřeben. Obyčejný plastový předmět, který má to nejlepší za sebou. Zajímají mě věci právě v této fázi. A kdybych hřeben přirovnal k člověku, je na konci cesty.“

Ivo Sumec: Hřeben. (Foto: GVUO)

Kde byl objekt nalezen, to prý není podstatné.  Tajemství se vrství s dalšími tajemstvími. „Fascinují mě opotřebované předměty,“ znova opakuje. „V tomto případě hřeben, se kterým si musel někdo dlouho hrát, pozohýbat ty jeho konce. Má za sebou příběh, který neznám.“ Je to běžná věc denní potřeby, která přitom pro Sumce není úplně běžnou. „Hřeben prakticky nepoužívám, moje vlasy ho nepotřebují. Pro mě je to vlastně věc, kterou až tak dobře neznám.“

Odkazuje k další malířské metafoře, zdeformovaný hřeben symbolizuje člověka na konci životní pouti: „Rozhodně je v tom určitá vyčerpanost.“ Na rozdíl od většiny vystavených obrazů ale ostrá žluť dodává dílu silnou energii, která sousedním plátnům schází. „Možná jsem si ten obraz v tuto chvíli vybral, že je méně typický pro moji práci. Už jen proto, že je hodně barevný.“

V kontextu výstavy je to něco jako Žlutá ponorka. Yellow Submarine. Naděje. Zatímco dílo Kořen 2, druhý z vybraných obrazů, primárně působí jako esence beznaděje. Alespoň pro autora těchto řádků, malíř spíše zastává teorii, že portrétováním předmětů na konci jejich cesty vytváří i šanci na jejich druhý život.

Ivo Sumec u obrazu Kořen 2. (Foto: Ivan Mottýl)

Obraz Kořen 2 z roku 2022 má nádech requiem. Zvláště poté, co se malíř svěří, že pokojová rostlina v díle odumřela v první vlně covidu, a to v již zmiňovaném ateliéru na Dole Michal. „Tehdy za covidu v roce 2020 jsem se do ateliéru nedostal asi šest týdnů, což rostlinu pohřbilo,“ vzpomíná. Pandemie v tom roce zabíjela našince po stovkách, například 3. listopadu 2020 covid usmrtil 261 občanů České republiky. Předchozí den 223 a následující 228 vesměs starších lidí. Drsná zkušenost.

„Mám ve zvyku nic nevyhazovat, všechno nějak recykluji. Tohle je jeden z obrazů z větší série s motivy organických pozůstatků. Co bylo živé, to uschlo, i tohle je jistá metafora člověka.“ Autor se přitom figurální malbě záměrně vyhýbá. „Ivo Sumec klade otázky, na které si musí každý odpovědět sám,“ píše kurátorka Renata Skřebská v katalogu k výstavě. Tak se ptám: „Pieta za všechny tuzemské oběti covidu?“ Aktuálně už má pandemie v Česku více než 43 tisíc obětí.

„Takhle to úplně nevnímám,“ oponuje malíř. Obrazy netvoří jako pomníky, má jiný přístup. Všechno spíš nějak pokračuje. „Na jiném obraze jsem použil hlínu z květináče od té odumřelé rostliny, ze které jsem udělal barvu. Ze samotného kořenu jsem si vyrobil štětec, květináč slouží dále jako nádoba.“ A navíc je zesnulá pokojová rostlina zvěčněna na plátně. Pokud by obraz do svých sbírek zakoupil ostravský Dům umění, její posmrtný život může trvat i staletí. I když vzhledem k nepoučitelnosti lidstva, které nyní válčí jak za první světové války, se může celá galerie ocitnout v plamenech už v řádu několika let nebo dokonce měsíců.

Ivo Sumec na své výstavě. (Foto: Ivan Mottýl)

Ivo Sumec vystudoval „výtvarku“ na Ostravské univerzitě v roce 1994, první jeho výstavu ale veřejnost spatřila už o dva roky dříve (společně s P. Horákem). A v roce 1992 se také stal spoluzakladatelem nadace Fiducia ve Frýdku-Místku. To byl vlastně i počátek jeho dlouholeté služby druhým. V Galerii Fiducia, kterou později přesunul do Ostravy na roh Mlýnské a Nádražní ulice, totiž uspořádal výstavy mnoha umělců. Od roku 2003 pak svoje malířské (i organizačně kurátorské) zkušenosti začal předávat i studentům malby na Ostravské univerzitě. Dělá to dosud.

Ivo Sumec u obrazu Miska. (Foto: Ivan Mottýl)

Miska na plátně z roku 2020. „Obraz z éry covidu namalovaný doma v garáži na Prostřední Bečvě,“ říká Ivo Sumec u třetího z vybraných obrazů v předvečer vernisáže. Puklá dřevěná nádoba z kuchyně či obýváku. Sumec nic nevyhazuje. Recykluje. Dílo stvořené na beskydském gruntě absorbovalo kus malířovy domácnosti i celé Beskydy.

„Baví mě práce s odpadním materiálem. Barvy pro tento obraz jsem namíchal z nejrůznějších špín v garáži, ale i z beskydské hlíny. Je v tom i popel z našich kamen, topíme dřívím. A je tam i dřevěné uhlí, kterým jsem načrtnul základ obrazu,“ vypráví Sumec. Puklá miska, konečnost člověka. „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy,“ píše se nad branami hřbitovů. Chmurná výstava Ivo Sumce pro chmurnou dobu.

*

Ivo Sumec: Člověčí věci. Galerie výtvarného umění v Ostravě, do 13. dubna 2024. Kurátorka: Renata Skřebská. Grafický design: Katarína Jamrišková. Grafický design katalogu: Eva Kubicová.