Na auty ucpanou Porubu reagují umělci v site-specific instalaci v Galerii Dukla
12.1.2024 06:58 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Recenze
Prvním dojmem je cesta. Vitrínami pasáže Dukla v Porubě se vine stezka vykrajovaná z těsta jako vánoční cukroví. Umělci z Chile a Německa použili vykrajovátka abstraktních tvarů, které mají neblíže k přírodní ornamentice. Ze všeho nejvíce k říši rostlin či ptáků, přičemž každé cukrovíčko připomíná i obláček na nebi. Lákající stezka, v paměti se vybavuje báseň z národní školy: „Cestička k domovu / známě se vine. / Hezčí je krásnější / než všecky jiné.“ Výlohy v pasáži navíc vytváří zvláštní efekty, pro Duklu je to už typický doprovodný efekt výstav. Protější vitríny se vzájemně zrcadlí a odrazy dodávají instalacím podmanivou imaginaci.
Z výstavy v Galerii Dukla.
Foto: Galerie Dukla
Cestička k domovu. Dnes asi nejznámější báseň Karla Václava Raise (1859-1926). A porubská cestička skutečně vede k domovu. K mnoha domovům. Socrealistická pasáž Dukla byla postavena uprostřed Poruby, kde nyní žije 65 tisíc lidí. Původně bylo sídliště vyprojektováno dokonce pro 100 tisíc nájemníků. „A kdybych na světě / bůhví kam zašel, / tu cestu k domovu / vždycky bych našel.“
Galerie Dukla v pasáži někdejšího stejnojmenného biografu vyrostla v nejstarší části Poruby. V sorele z padesátých a počátku šedesátých let. Prakticky na zelené louce a do lesů a luk je odtud pořád docela blízko. I prostorné dvory mezi bloky domů byly původně vyhrazeny pro zahrady, parky a dětská hřiště: „Douška a šalvěje / kolem ní voní, / nikde se nechodí / tak jako po ní.“
Site-specific instalace chilsko-německé umělecké dvojice Rojo Bravo a Lennart Kreß s historií i současností porubského sídliště pracuje s porozuměním, ale nebojí se být i kritická. Poruba s „lesoparky“ ve dvorcích se totiž nenápadně, o to však usilovněji mění v jedno velké parkoviště. Nedávno šly například k zemi vzrostlé listnáče ve vnitrobloku za slavnou porubskou pivnicí U Dudáka (dříve Lidovka) a celý výčep hlasitě nadával proti tomuto barbarství. K větším protestům přitom nedošlo, protože každý štamgast zároveň přivítal nová parkovací místa. A tak to jde v Porubě od blok od bloku…
Dvojice umělců na tohle betonování Poruby reaguje v Galerii Dukla prostě, nicméně jednoznačně. Cestičkou k domovu, kterou v jednom místě převálcuje obří pneumatika. A kolo rozválcuje i ty přírodní ornamenty, z nichž zůstanou jen jakési fosilní otisky na pryži. Je to možná předpokládaný moment, neboť výstava je prezentována jako environmentální, přesto nesmírně působivý.
A hlavně srozumitelný pro náhodné chodce. Pneumatik je v Porubě přespříliš, o tom žádná, je to nejen porubský problém. Pneumatikami je rozježděný i celý český venkov (pardon, v tomto případě slezský), a skoro žádná cestička už se nevine k domovu jako za Karla Václava Raise: „A kdybych ve světě / smutně se míval, / na téhle cestičce / vždy bych si zpíval.“
Jenže zpívejte si nad krásou cestičky v SUV voze, když se řítíte k domovu po asfaltce a z reproduktorů pod palubní deskou se line oblíbená muzika. Vůz se žene třeba do beskydské Ostravice, Čeladné anebo Kunčic pod Ondřejníkem, to vše jsou dnes vlastně ostravská předměstí, a to dokonce i s kavárnami. Spí se na horách a pracuje ve velkoměstě, svým způsobem pak kulisy obou prostředí stále více splývají. A všechno dál válcují gumové pneumatiky, v České republice jezdí toho času šest a půl milionu automobilů. I proto výstava v Dukle dostala výmluvný název: Fast & Furious. Rychle a zběsile.
Kurátor Hynek Chmelař, který měl v loňském roce výrazný podíl na pozoruhodně obsazeném výtvarném festivalu Luft v ostravském Provozu, pozval do Poruby mimořádně empatickou dvojici chilsko-německých umělců. Duo Rojo & Kreß tvoří Esperanza Rojo Bravo (1989) pocházející z Chile a Lennart Kreß (1995), který je původem z Německa. Poprvé se setkali v roce 2016 na Alanus Hochschule für Kunst und Gesellschaft v Bonnu, od roku 2019 se věnují postgraduálnímu studiu na drážďanské Hochschule für Bildende Künste v ateliéru Christiana Macketanze.
Umění naštěstí nezná hranice a enormní automobilismus je dnes problémem pro Německo, Českou republiku i ta nejpustější místa na světě. Vraků aut je už dnes plná i Sahara. „Písečné rovnoběžky našich kol lemují jen vraky aut. Kde je písek hlubší, trosek přibývá. Jak vysoké je zde procento těch, co už nedokázali dojet do cíle,“ čtu v jedné reportáži z Afriky.
Co s tím? Vyměnit politiky a provést světovou ekologickou revoluci, jak navrhují některé radikální ekologické skupiny? Baví mě sochařská alegorie zhroucené věže ostravské Nové radnice v jedné z dalších výkladních skříní Galerie Dukla. Pro větší důraz šly k zemi hned dvě radniční věže. Možná je to vzkaz na magistrát, aby konečně něco udělal s koksovnou Svoboda v Přívoze, která stabilně otravuje ovzduší v centru města. Trochu bájím, možná to vůbec nejsou věže, ale zrovna tahle výstava je výzvou k naprosto svobodné interpretaci.
Když jsem před Vánocemi natáčel s primátorem Ostravy Janem Dohnalem rozhovor pro rozhlas, prohlásil radostně, že ve středu Ostravy už nemáme žádné těžké provozy. Koksovna v Přívoze ovšem leží od Nové radnice pouhé dva kilometry. A umělci v Dukle možná uvažují, že jediným způsobem, jak přimět lokální politiky k zastavení provozu v jedovaté koksárně, je trochu „pohnout“ slavnou konstruktivistickou věží. Tedy symbolem Ostravy.
Instalaci pracující s padlými věžemi Nové radnice chápu jako nejradikálnější část projektu, který jinak se svědomím politiků i občanů pracuje docela opatrně. Spíše didakticky, dokonce až prosebně. Nebudeš-li alespoň trochu ohleduplný k přírodě, přijde odplata. Tečka. Hravá až poetistická expozice pochopitelně není přijatelná pro všechny Porubáky. Přímo uprostřed pasáže je vchod do domu číslo 704/80, zrovna dovnitř vchází starší paní.
Ptám se: „Jak se vám líbí tahle nová výstava?“ A ještě dodám: „Vy jste asi nejčastější návštěvníci Galerie Dukla, když bydlíte přímo uprostřed výstavní plochy.“ Paní chvílí váhá, co má říci. „Víte co, já už to moc nevnímám. Když říkali, že tu bude galerie, tak jsem se docela těšila, ale tomuhle nerozumím,“ kývne směrem k vitrínám. Další dotaz: „A kdo by tu měl podle vás vystavovat?“ Odpověď: „Třeba Mikoláš Aleš a Josef Lada,“ navrhuje žena, které je 88 let.
Doba pokročila. Teď v pasáži vystavují Esperanza Rojo Bravo a Lennart Kreß. Na Alšovo náměstí, které nese název po oblíbeném malíři a kreslíři paní z pasáže, to ale není daleko. Napřed musím projít ulicí skladatele Bohuslava Martinů, který mimo jiné složil píseň Ráno raníčko, pleju obilíčko. Lidská civilizace je od svých počátků svázána s obilninami pupeční šňůrou a bez pšenice ani ječmene to prostě nejde ani v roce 2024. Před porubskou pivnicí U Dudáka parkují hned dva SUV automobily, u pana vrchního si vzápětí objednávám polévku s pšeničným chlebem a prazdroj s ječným sladem.
Básník Filip Klega mi před hodinou zapůjčil aktuálně ceněnou sbírku Fosfény od Jana Horského (Adolescent, Praha – Jihlava 2023). I Horský řeší krajinu, se kterou člověk tak nešetrně zachází: „Partikule střepy krajin / a sklí nám kůže na rukou / Slova tu píšeme – Do neschnoucího betonu / jen – obtisknout / pohyb v asfaltu.“
*
Rojo & Kress: Fast & Furious. Galerie Dukla, Ostrava-Poruba. Výstava je k vidění do 18. února. Kurátor Hynek Chmelař.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.