Metrorychlíky pod dlažbou a mrakodrapy. I taková měla být Velká Ostrava, která se zrodila před sto lety

Výstava svoji pouť městem odstartovala 5. ledna na náměstí Ostrava-Jih v Hrabůvce. Sto let po vzniku Velké Ostravy se ovšem také nabízí otázka, zda se město během uplynulého století stalo skutečným velkoměstem? Někdejší představy nemusejí souznít s realitou.

„Druhým nejpočetnějším městem po Praze stane se Velká Ostrava,“ informovaly Vídeňské ilustrované noviny 19. června 1919. Nemělo to prý být hned, vznikem takzvané Velké Ostravy by se průmyslová aglomerace napřed stala třetím největším městem v Československu. „Nyní po sloučení obcí nastupuje na třetí místo v Československé republice, se 165.000 obyvateli,“ uvedly noviny. I nadále by prý ale Velké Ostrava rychle rostla, až někam k půlmilionovému městu.

Autor článku v českých Vídeňských ilustrovaných novinách se zasnil: „Kdyby vývoj populace nebyl přerušen válkou, byla by Velká Ostrava čítala dnes přes 200.000 obyvatel. Dá se však očekávati, že následkem rozvoje průmyslu, odstranění nouze bytové, výstavbou komunikací a Dunajsko-oderského kanálu, stoupne počet obyvatelstva způsobem téměř americkým, takže vstoupí Ostrava na druhé místo po Praze.“

Velká Ostrava ve 20. letech. (Foto: Archiv města Ostravy)

Ostrava se druhým největším městem v českých zemích nestala dodnes. Pořád ji předbíhá Brno. A za první republiky se nesplnila ani vize nastíněná v článku ve Vídeňských ilustrovaných novinách, který byl převzat z ostravského tisku. Počtu 165 tisíc obyvatel by Velká Ostrava dosáhla pouze v případě, kdyby se podařilo realizovat původní plán z roku 1919. Spojit v jediné město 15 obcí kolem Moravské Ostravy. Na slezské i moravské straně Ostravice i Odry.

„Bohužel, ekonomické, národnostní, a tudíž i politické zájmy realizaci původního projektu Velké Ostravy z roku 1919 prodlužovaly až do konce roku 1923. Mezitím vzniklo Velké Brno, Velká Praha i Velká Olomouc,“ říká pro kulturní deník Ostravan.cz historik Archivu města Ostravy Jozef Šerka. „Československá vláda 20. prosince 1923 nakonec svolila jen ke spojení sedmi obcí na moravské straně zemských hranic, a to k prvnímu lednu 1924. Proto nově vzniklá Velká Ostrava nakonec měla jen 113 tisíc obyvatel,“ líčí historik. Bylo to pouhé čtvrté největší město v republice, po Praze, Brně a Bratislavě.

Z výstavy 100 let Velké Ostravy (jeden z panelů)

Slezská Ostrava, Michálkovice a Hrušov a další obce v Zemi Slezské, neboť Československo mělo před sto lety zemské uspořádání, zůstaly samostatnými slezskými obcemi až do roku 1941. Dávný plán paradoxně dokončil až nacistický okupační režim. Direktivně, bez ohledu na nějaké zemské hranice, které byly následně ukradené i komunistům, takže slezské obce zůstaly součástí Ostravy i po druhé světové válce.

Za velkoměsto se obecně považuje každé sídlo, ve kterém žije více než 100 tisíc obyvatel, alespoň podle definice z Mezinárodní statistické konference z roku 1887. Ostrava se tedy 1. ledna 1924 stala velkoměstem se 113 tisíc obyvateli, a to po sloučení sedmi moravských měst a obcí: Moravské Ostravy, Přívozu, Vítkovic, Mariánských Hor, Zábřehu nad Odrou, Nové Vsi a Hrabůvky. Po ambiciózním, ale pro mnohé lokální politiky i téměř neakceptovatelném spojení v jediné sídelní centrum. S názvem Moravská Ostrava.

Archivář Antonín Barcuch s dobovými dokumenty z Vítkovic. (Foto: I. Mottýl)

„Připojení některých ze jmenovaných obcí ale nebylo vůbec bezbolestné, vzpíraly se například Vítkovice,“ vysvětluje archivář Antonín Barcuch a ukazuje kulturnímu deníku Ostravan.cz zápisy z jednání vítkovické radnice. Celý šanon protestů, tamní zastupitelé dokonce jednu chvíli přemítali o samostatných Velkých Vítkovicích, sloučením s Hrabůvkou a Zábřehem.

Podrobnější výklad ke vzniku Velké Ostravy podávají Antonín Barcuch a Jozef Šerka v pořadu Velká Ostrava aneb velkoměstská mánie v Československu. Veřejnoprávní rozhlasová stanice Vltava ho odvysílá ve středu 10. ledna večer (v čase od 20.00 do 22.00 hodin) a v digitálním archivu zůstane přístupný i v dalších deseti dnech. Spolu se Šerkou se v pořadu ujme slova třeba rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM) Jindřich Vybíral. Opavský rodák, jenž o velkoměstských ambicích Ostravy vydal již v devadesátých letech průkopnickou publikaci Zrození velkoměsta.

„Stavby domů vyrostou v mrakodrapy! Nad nimi budou rachotit letadla, jež budou přistávat a vzlítat na letišti ležícím poblíž města! Nad ulicemi budou se vinouti visuté dráhy, po nichž budou se řítiti vlaky,“ zasnil se ve dvacátých letech minulého století nad budoucností Ostravy český architekt a urbanista Vladimír Zákrejs. „Pod dlažbou ulic projíždět budou bleskovou rychlostí Metro­rychlíky. Po lesklém a kluzkém asfaltu budou se prohánět nádherná auta nových milionářů, průmyslových a obchodních králů a peněžních lordů. A kolonie dělníků a město úředníků i zaměstnanců promění se v zahradní čtvrtě.“

„Vzorem Zákrejsových utopistických představ se staly texty různých amerických autorů, protože v Americe se takové utopie velmi rychle stávaly i skutečností,“ vypráví rektor UMPRUM Jindřich Vybíral.

Ostrava nemá visuté tratě pro tramvaje či podzemní dráhu ani v roce 2024. Metro je sci-fi, stejně jako mrakodrapy. První mrakodrap po sametové revoluci se plánuje už tři dekády, takže Zákrejs by dnes v Ostravě našel jedinou obytnou výškovou stavbu, kterou lokální tisk označuje za „strašidelně prázdný věžák“. Bytový dům v Ostrčilově ulici 2691/4 s 22 podlažími a výškou 68 metrů, který byl dostavěn už před šestapadesáti lety, v roce 1968.

Z výstavy 100 let Velké Ostravy. (Foto: Ivan Mottýl)

To ovšem neznamená, že Ostrava se v meziválečné době neblížila americkému vývoji. „Stavební rozvoj Ostravy byl naprosto nebývalý, město zažilo mohutnou výstavbu veřejných budov i bytových domů. Ze soukromých i státních prostředků do Ostravy plynuly obrovské investiční prostředky. A v době největšího stavebního boomu meziválečné republiky zde vzniklo téměř tisíc nových staveb,“ říká další z historiků ostravského archivu Radoslav Daněk.

Kronikář města Ostravy z téže instituce Martin Juřica upozorňuje, že projekt Velké Ostravy se za komunismu proměnil v úplně jinou vizi. „V budování takzvané Nové Ostravy, která měla vyrůst na katastrech slezských obcí za řekou Odrou, v Porubě a okolí. Projekt počítal s postupnou likvidací centra Ostravy a vytěžení uhlí pod historickým jádrem,“ vypráví Juřica nad dochovanou kronikou Nové Ostravy, která je označena jako Deník Nové socialistické Ostravy.

Kronikář města Ostravy Martin Juřica. (Foto: Ivan Mottýl)

Kronika začíná básní Zdeňka Robenka, která historické centrum vlastně symbolicky pohřbívá: „A proto nyní začíná / se z tebe rodit nová / se jménem míru, Stalina / Ostrava Gottwaldova / již tvrdou rukou dělník náš / v mírovou pevnost ková!“ Stará Ostrava ale nakonec přežila. „Údajně i zásahem prezidenta Antonína Zápotockého a dalších vysokých představitelů KSČ, kteří měli na Ostravu pěkné vzpomínky z první republiky. Plánů na likvidaci historického jádra se nicméně vedení města úplně nevzdávalo až do revoluce v roce 1989,“ říká kronikář Juřica.

V osmdesátých letech se například začalo s asanací Revoluční (Českobratrské) ulice ve směru od Fifejd. Zbořena tehdy také byla celá historická čtvrť nalevo od Dimitrovovy (Nádražní) třídy ve směru z centra, kde vyrostlo obludné sídliště s nákupním centrem Volha (dnes Albert na rohu ulic Nádražní a 30. dubna).

Jak už ovšem bylo řečeno, během meziválečného dvacetiletí ozdobilo Velkou Ostravu bezpočet budov moderní architektury. Namátkou to byl palác Elektra, Nová radnice, kostel Dona Boska, kubistické krematorium, Dům umění či Živnobanka (dnes Komerční banka) a množství dalších staveb, které dnes patří vůbec k tomu nejlepšímu z celé předválečné československé architektury.

Za komunismu už vzniklo jen několik „velkoměstských staveb“, které stojí za zmínku, například hlavní či vítkovické nádraží. Třicetiletí po roce 1989 se pak s meziválečným architektonickým boomem vůbec nedá srovnávat a mnohé ambiciózní projekty stále čekají na realizaci. Dostavba Domu umění, vědecká knihovna, koncertní sál…

Paradoxy dějin na náměstí Ostrava-Jih. (Foto: Ivan Mottýl)

V nedělní podvečer se rozhlížím po náměstí Ostrava-Jih v Hrabůvce, kde putovní výstava vytvořená Archivem města Ostrava zahájila půlroční pouť městem. Symbolicky na Jižním městě, které se stalo jakýmsi pokračováním porubské Nové Ostravy. Sorelu, která se v Porubě alespoň snažila napodobovat výstavní bulváry v Sovětském svazu, na Jihu vystřídala jen typizovaná sídliště, kterým Václav Havel přezdíval „králíkárny“.

Na náměstí Ostrava-Jih v Hrabůvce se teď výstava 100 let Velké Ostravy potkala s monumentální mozaikou Hrdinství práce (Vítání osvoboditele) z roku 1985, které vévodí sovětský voják. V osmdesátých letech to byl ovšem okupant, Kreml v té době držel v Československu 100 tisíc vojáků a malá posádka sídlila i v ostravském Bělském lese. Rudou hvězdu na mozaice teď doplňuje i betlémská hvězda na vánočním stromě pod mozaikou.

Je to bizarní postsovětský prostor východní Evropy, výstava na náměstí přitom ukazuje meziválečnou snahu Velké Ostravy udělat z města průmyslovou metropoli západního střihu. Jak říká Havlův pivovarský sládek ve slavné divadelní Audienci: „To jsou paradoxy, co?“