Silvestrovské suroviny básníka Milana Krupy: Velké a malé prolíná se, uchem jehly prochází prase
30.12.2023 21:02 Ivan Mottýl Obraz & Slovo Rozhovor
Přelom roku už v kulturním deníku Ostravan.cz tradičně patří tvorbě hlučínsko-ostravského říkankáře Milana Krupy (1967), mimo jiné autora sbírky To pivo je mým topivem (Kalich, Praha 2012). „Čtenáři i pořadatelé literárních večerů mě často označují za říkačkáře, ale říkačka, to zní jako sračka. Říkanka, to je o něčem jiném,“ vypráví Krupa v rozhovoru nad básničkami. Tentokrát komentuje poslední rukopisy z let 2022 až 2023, přičemž některé z nich už zazněly v pořadu ostravské Galerie Nibiru, který nese název Literární suroviny. V Krupových textech opět svébytně rezonují niterné problémy v kontextu s bolestmi světa: „Padají bomby na Ukrajinu / a já píšu další hovadinu.“
Říkankář Milan Krupa.
Foto: Martin Popelář
Onanie / u Leninovy mumie / láká starého komunistu / chopit se u Kremlu svého pístu…
21. ledna 2024 uplyne 100 let od smrti Vladimira Iljiče Lenina. Tahle říkanka ale určitě nevznikla k tomuto výročí.
Je to spontánní reakce na ruskou invazi na Ukrajinu. A také jsem chtěl napsat něco proti bolševikům.
Doručoval jsem tisk / doručil jsem ho vpysk / byl jsem posel dobrých zpráv / přežil jsem to živ… / a nevím zdali zdráv…
Novoroční poselství? Přemítáte kromě špatných i o dobrých zprávách?
Ten „posel dobrých zpráv“ je myšlen ironicky. Báseň je inspirovaná mým někdejším zaměstnáním, jako doručovatel tisku jsem pracoval jedenáct let. V novinách ale většinou moc dobré zprávy nejsou, a ta ironie a sranda mě nadobro přešly po zemětřesení v Japonsku v roce 2011, kdy hrozila jaderná katastrofa. Tsunami v Indonésii také nebyla žádná sranda. Teď jsem sice v invalidním důchodu, ale ještě dlouhá léta poté, co jsem skončil s doručováním tisku, jsem měl rozhašený spánkový režim, takže jsem tuhle práci sice přežil, ale ne bez následků. Pokud jde ale o novoroční poselství, přeji lidstvu, ať nevypukne třetí světová.
Benzinová pumpa / není žádná žumpa / hodíš-li tam sirku / uděláš v zemi dírku / udělá to buch / zbude z tebe duch!
To už je říkanka jak ze třetí světové války. Máte z dnešní geopolitické situace opravdu tak velké obavy?
Není to báseň přímo inspirovaná současnou geopolitickou situací, ale spíše scénami z akčních filmů. V těch to furt bouchá, něco hoří, a ten text je mírně morbidní, prostě černý humor.
Padají bomby na Ukrajinu / a já píšu další hovadinu / velké a malé prolíná se / uchem jehly prochází prase… / na východ / odtáhla havraní hejna / padají bomby a padají lejna.
Nějak z těch válek stejně nemůžeme vylézt, války jsou naprd…
Angažované básně nejsou moje doména, když ale začala válka na Ukrajině, docela mi harašilo v bedně, měl jsem obrovský strach. Bomby, hejna, lejna, to je můj pocit naprostého zmaru. Tahle válka hned tak brzo neskončí, zařvalo tam bezpočet lidí, jsou to doslova jatka. Je mi líto i Rusů, četl jsem, že denně zařve až 900 ruských vojáků.
Otec náš / pozemský / je evidentně na ženský / proto jsem se narodil jako člověk / ne jako krokodýl nebo třeba kráva / a to je dobrá zpráva.
No, moc to nevypadá, že ten příští rok bude lepší než ten uplynulý, a zdá se, že s tím nic neudělají ani božské síly. Vy jste věřící, takže proč nás bohové nechávají v takovém marasmu?
Ten marast si děláme sami.
Mám v sobě mír / jen když mám Beer.
Rozumím, ale i pivaři dokážou být hodně agresivní. Ani Beer asi nebude receptem na světový mír, anebo snad ano?
Bohužel, pivem míru nedocílíme, maximálně si tak zdraví dokurvíme.
Blábol / dal mi zapomenout na bol / a proto občas píšu bláboly / ať mě bol tak nebolí.
Takže literární tvorba pomáhá ulevit od bolestí?
Psaní je pro mě psychoterapie. Když dlouhou nic nenapíšu, tak mám pocit, jako bych ani nežil.
Jak ulevit svému srdéčku? / Napiš báseň, blbečku!
Co vás v roce 2023 zaujalo v české literatuře, ačkoliv netuším, jak moc se jí vlastně zabýváte?
K narozeninám jsem dostal sbírku Miroslava Michálka, název knihy jsem ale zapomněl. Sbírku našel můj kamarád Martin Tisoň, můj souputník ukrutník, který mě furt straší, že skončím na vozíku, objevil ji v knihobudce na autobusáku v Hlučíně. Mám pocit, že Michálkovy básně se trochu podobají těm mým, jsou to také rýmovanky. Dokonce jsem tam objevil nápad podobný mému. V jedné své básni o hlučínském náměstí píšu „na místo aut běhají jeleni“, a Michálek má v jiné básni verš: „Místo aut a tramvají koně tam běhají“. Nikdy předtím jsem Michálka neznal, je to pro mě absolutní objev. Na jednom z večerů Literárních surovin mě také zaujala básnířka Barbora Sebera, té holce upřímně přeji knížku.
Můj pták není žádný Moa / no a?!
Přírodovědná, nebo erotická básnička?
Oboje. Největší druh dnes již vyhynulých ptáků Moa měl tři a půl metru na výšku… Takže, jak zpíval Janek Ledecký „na ptáky jsme krátký“.
Na mém loži / bez souloží / jen roztoči se množí.
Nějaké podrobnosti?
V bytě po babičce už bydlím devatenáct let sám…
Hovno já, a hovno ty / přežijí jen duchovní hodnoty.
Mám pocit, že právě tato říkanka přežije nejen rok 2024, ale třeba i rok 2224.
Není to úplně můj text, druhý verš jsem si vypůjčil z kázání kněze v hlučínském kostele, i když to možná neřekl tak doslova. Za dvě stě let ale říkanku určitě nebude nikdo znát. Nevíme, co bude za rok, natož za dvě století.
Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.