Jak nelidské je být lidský! Divotvorný hrnec v Opavě s humorem ukazuje, jak žít šťastně

Divotvorný hrnec je muzikálová klasika, která má v českém kontextu díky výše zmíněné geniální dvojici V+W status přístupného a srozumitelného díla. Ve své původní podobě muzikál s hudbou Burta Lanea, písňovými texty Edgara Yipa Harburga a dialogy Freda Saidyho zazněl na Broadwayi 10. ledna roku 1947. Exkluzivní svolení autorů s úpravou pánů Voskovce a Wericha není úplně běžnou praxí. Jejich počeštěná verze zazněla jen o rok později 6. března 1948. Skřítka Oga nahradil vodník Čochtan, jinak se ovšem děj víceméně drží amerického originálu. Určitý mravoučný a výchovný ráz díla zjemňují všudypřítomný humor, dvojí námluvy a jemná ironie, tolik příznačná pro legendy Osvobozeného divadla.

Režie Romana Štolpy přistoupila k legendárnímu dílu s citem a respektem, současně se však nezdráhala řadu věcí aktualizovat a inovovat. Interaktivní historický úvod vpravil opavské publikum vtipně a nenásilně do atmosféry a doby. Humorné bonmoty a narážky na současnost divák na první dobrou ani nestačí vysledovat. Nejde jen o košatou werichovskou češtinu, ale o mnoho dalších nápadů, které dávají režijní koncepci charakteristický a mnohotvárný rukopis. Divák si povšimne regionálních odkazů na Bendy ze Štítiny, žába se jménem Tačúd je zase aluzí na stejnojmennou figurku z kultovního britského seriálu Čáryfuk a podobných detailů bychom nalezli daleko víc. Štolpova režie se také zdařile podílí na svižně plynoucím ději, který nepůsobí ani na ploše bezmála tří hodin s přestávkou utahaně a rozvlekle. Precizní režie se nezanedbatelně promítá také ve zdařilém hereckém vystižení hlavních postav i celé plejády menších roliček a rolí.

Z inscenace Divotvorný hrnec. (Foto: Lukáš Wodecki)

Opavská inscenace Divotvorného hrnce našla oporu v choreografii Martina Tomsy. Jeho zkušenosti se odrazily v řadě drobných výstupů (taneční čísla žab, čertů i muzikálové company), nejsilnějším prvkem Tomsovy choreografie je nepochybně sugestivní kreace němé Susan, která vyjadřuje prostřednictvím pohybu své myšlenky a city.

Povedla se i jednoduchá, leč funkční scéna Petra Kolínského, která prostřednictvím dřevěných kulis zdařile evokuje prostředí severoamerického venkova. Pomocným prostředkem je také zadní projekce, jíž by možná ještě víc pomohlo, kdyby scenérie nebyly statické, ale pohyblivé. Kolínský se také podílel na hezky padnoucích kostýmech, které vynikají výbornou charakteristikou nejrůznějších lidských stavů a profesí: od emigrantů přes příslušníky střední vrstvy až po politické představitele a ochránce zákona.

Dostáváme se k hereckému obsazení, které se u mnohých postav ukázalo jako velmi dobrá volba. Neodolatelný je především Pavel Liška v roli Josefa Maršálka. Liška propůjčil postavě mírně pomateného, ziskuchtivého čecháčka své osobní kouzlo, jež se vyznačuje neobyčejnou flexibilitou, skvělým pohybem, mnohotvárnou mimikou a dokonalou modulací hlasu. Jeho stěžování si na zdravotní trable je rozkošné, stejně jako momenty, kdy se rozčílí a vyvádí jako pominutý.

Tereza Kavecká. (Foto: Lukáš Wodecki)

Jeho dceru Káču v neděli ztvárnila Tereza Kavecká. Už dávno není tajemstvím, že opavská operní stálice s noblesou zvládá také muzikálový repertoár. Kavecká dala své postavě všechny přednosti svého umění: vynikající pohybové nadání potvrdila nejednou v tanečních číslech, zvládla také odstínit vzdorovitou a paličatou povahu Káči a opět ukázala, jak skvělou hereckou partnerkou dokáže být. Výborně si vedla také v pěveckých pasážích, jen ve spodních tónech by její medově zbarvený soprán nepochybně lépe vyzněl ve vyšší tónině.

Woodyho sehrál Roman Harok, který si na začátku inscenace elegantně vystřihnul také roli učitele dějepisu. Harok je přirozený jevištní typ, který se dovede okamžitě zabydlet téměř v jakékoli roli a instinktivně odhadnout, co jí přísluší. Jeho Woody je správný frajírek, který musí dostat trochu přes prsty, aby si začal věcí více vážit a nebral lidi a city na lehkou váhu. Haroka se sluší vyzdvihnout také za jeho znamenitou výslovnost a taneční drajv.

Zdeněk Kapl coby vodník Čochtan předvádí bez nadsázky životní výkon. Oblíbený opavský zpěvák v postavě pohádkové bytosti, která se postupně mění v člověka, našel svou nejryzejší osobní polohu. Kapl sehrál svou postavu s obrovskou dynamikou a šarmem. S počáteční roztomilou naivitou se jeho Čochtan učí zvládat milostné city, jeho hlasový rejstřík je neuvěřitelně prostoupený různým brbláním, šišláním a karikováním hlasu, které však nikdy nejsou nad míru přehnané. Právě včas se totiž Kapl dokáže propracovat k určitému prozření a okřídleným werichovským hláškám, které by bez patřičné proměny a jeho širokého hereckého rejstříku nepůsobily tak věrohodně.

Pavel Liška a Zdeněk Kapl. (Foto: Lukáš Wodecki)

Pohybově nádhernou roli němé Susan ztvárnila Zuzana Holbeinová, jejíž nakažlivý úsměv a první pronesená slova vzbudila správný úžas a dojetí, protože byla vyslovena se skvělou dikcí a v optimálním mluvním tempu. Holbeinová se skutečně stává jakýmsi příznačným leitmotivem celé inscenace. Její hendikep je v závěru sice zrušen pohádkovým zázrakem, přesto její postava dojímá už jen tím, jak krásně umí vystihnout to, co si myslí ostatní. A také nepochybně tím, že Susan její okolí miluje i přesto, že je jakkoli znevýhodněna.

Dalším, kdo předvádí pozoruhodný výkon, je Richard Vokůrka v postavě senátora Randalla. Vokůrka je hlasově i pohybově velmi originální talent. Jeho vystižení zlolajného mafiánského hajzlíka, stejně jako kouzelná proměna v učiněného lidumila, patří k nejhumornějším momentům opavské inscenace.

Z inscenace Divotvorný hrnec. (Foto: Lukáš Wodecki)

Poněkud těžkopádně působí Buzz Colins Romana Cimbála, který se dosud v postavě hledá. Z dalších rolí bychom rádi zmínili Evžena Trupara, Vojtěcha Koubka a Tomáše Kovaříka, kteří sehráli zajímavé úlohy i na útlém prostoru. Z dam nutno vyzdvihnout především Soňu Jungovou za senzační ztvárnění všech pěveckých čísel. Jungová by si vůbec také v Opavě (v Ostravě už je to dávno realitou) zasloužila s ohledem na její excelentní pěvecké i herecké výkony závažnější roli. Pěknou roli odvedla také Andrea Plachká a celá řada dalších, které není v možnostech reflexe osobně zmínit. Také jim patří velké uznání za to, že dokázali inscenaci i svým přispěním vdechnout ráz pravé divadelní magie.

O tu jde v opavské inscenaci především. Divotvorný hrnec je velkolepá směsice různých lidských charakterů, povah, individualit a osobností, které spolu hledají společnou řeč. Alegorický princip zajišťuje přítomnost pohádkových kouzel a postav, které ovšem ztrácejí svou moc a dál už je všechno pouze a jenom na člověku. Je v tom cosi osudového, co lze převést na svůj vlastní příběh. Spolehnutí se na své vlastní síly a současně ryzí člověčina, která jasně hovoří slovy senátora Randalla, jemuž kouzlem ztmavne pokožka. Šťastný a potřebný může být tvor jakékoliv barvy, hlavně když je to dobrý člověk.

Z inscenace Divotvorný hrnec. (Foto: Lukáš Wodecki)

Na závěr ještě pár postřehů k hudebnímu nastudování Františka Šterbáka. Charismatická hudba dostala v jeho pojetí, co je zapotřebí: spolehlivý rytmus, opojnou melodiku i mírně sentimentální náladu. Orchestr zahrál hned poprvé v dobré souhře a výrazu, který se sešel s klasickou muzikálovou estetikou. Detaily v koordinaci hudby a pěveckých výkonů se nepochybně brzy doladí. Také sbor Kremeny Pešakové na sebe několikrát upozornil překvapivě rafinovanými čísly, které nejsou vůbec jednoduché.

Nejpodstatnějším hudebním motivem inscenace je skvělá foukací harmonika, která se provléká podobně jako v proslulém filmu Tenkrát na západě v dialogických scénách velmi často a podílí se výrazně na celkové atmosféře. Je s podivem, že jméno interpreta, kterým je světově etablovaný hráč Matěj Ptaszek, čtenář v programu hledá marně. Tohle opomenutí by Slezské divadlo mělo uvést na pravou míru.

Každopádně je třeba konstatovat, že se Opavě podařila opět muzikálová inscenace, která má všechny předpoklady k tomu stát se regulérním diváckým hitem. Divotvorný hrnec v neděli navštívily různé generace diváků od šestiletých dětí až po seniory. Reakce napříč věkovým spektrem byly tentokrát poměrně jednoznačné.