Černý třpyt Ostravy: Kabaret, který mapuje ostravské dějiny v průběhu celého století

Už při příchodu do komorního sálu Staré arény se na diváka z boku jeviště usmívá čtyřčlenná kapela v nástrojovém složení klávesy, kytara a bicí, ukulele a saxofon, která po celou dobu asi hodinového představení obstarává hudební doprovod. Hudbu napsal Daniel Hrabovský ve spolupráci s Martinou McCullough.

Představení mapuje ostravské dějiny v průběhu celého jednoho století. Za hodinu stihne kabaret odvyprávět příběh celého jednoho století a obsahově končí v současnosti. Dnes už horníky v Ostravě nenajdeme.

Součástí je i živá kapela. (Foto: Stará aréna)

Hlavní inspirací se stal sborník básní o tomto městě z let 1894 až 2013, který vyšel pod názvem Briketa v roce 2014 v nakladatelství Větrné mlýny. O scénář a režii se postaral Ladislav Vrchovský, který se tak dostává do pozice divadelního tvůrce oproti jeho mnohem častější pozici divadelního publicisty. Zároveň i celým představením provází v roli anděla – vypravěče. Jeho ostravský přízvuk a nářečí, kterým promlouvá k divákům, jsou příjemné na poslech. Je vidět, že si roli užívá, jelikož má k tématu blízko. Musím říct, že v úctyhodném věku 75 let předvádí Vrchovský taneční kreace, ze které by se nemusel stydět kdejaký mnohem mladší herec.

Ladislav Vrchovský. (Foto: Stará aréna)

Představení nabízí i poetickou naučnou lekci historie Ostravy například ve věci mostu Miloše Sýkory. Tedy že legenda kolem Miloše Sýkory je možná mýtus, ale obyvatelé Ostravy mají svůj Sýkorák natolik rádi, že o přejmenování mostu nikdo neuvažuje.

Pod scénografií a kostýmy je podepsána Kateřina Pražáková, která se zde objevuje i jako herečka. Její pojetí je vcelku jednoduché a funkční, pracuje se hlavně s červeným závěsem, sloužícím jako opona či přechod mezi situacemi.

Diváka hned na začátku uvede do děje příchod herců s transparenty popsanými větami typickými pro region a významnými letopočty. Kostýmy jsou převážně náznakové, jelikož při střídání rolí by nebylo možné převlékat více kompletních kostýmů. Ovšem přímo před zraky diváků se například v jeden moment zcela převléká havíř, který jde na šichtu. A opravdu zcela, jelikož diváci v přítmí vidí i horníkovo nahé, zatím zcela čisté tělo.

Anděl si vystačí s bílým tričkem a kalhotami, což i ladí s barvou vlasů a vousů Ladislava Vrchovského. A dvojice K. Pražáková a Daniel Hrabovský, ztvárňující Žoldnéře historie, mají černý hábit se třpytivými body a škrabošku, což bohatě stačí a funguje. A když si sundají plášť, mají na sobě civilní oblečení mladých lidí minulého století a rázem jsou z nich milenci.

Jitka Borovičková. (Foto: Stará aréna)

Ještě  bych se zastavil u Jitky Borovičkové, která ztvárnila mimo jiné kolonistku čili prodavačku. Zde je i povedená slovní hříčka, protože to vychází nejen ze slova koloniál (typ maloobchodní prodejny), ale i slova kolo (bicykl), jelikož přijela na scénu na kole, což připomíná dřívější prodavače zmrzliny. Scéna, při kzeré kolonistka prodává muži zboží, asi divákovi nejvíce utkví v paměti. Kupujícího muže ztvárnil Lukáš Adámek, který skvěle prodal česko-polské dvojsmyslné výrazy. Na výslovnosti by však ještě mohl zapracovat.

Kromě zmiňovaných herců se na jevišti v různých rolích objevovali Marcela Hrabovská, Ivana Konečná, Emil Kopčák, Markéta Palowská a Kristina Řeháčková. Když celý tento soubor sborově zpívá Ta naša šumna Ostrava, člověku se na tváři objeví úsměv. Zaznívají také básně a písňové texty o hornících, hutnících a jejich osudech.

Z inscenace Černý třpyt Ostravy. (Foto: Stará aréna)

Při sledování představení ze všech srší velmi pozitivní energie. Nejsem sice rodák z Ostravy, ale za šest let pobytu v tomto městě se zde již cítím doma. Černý třpyt Ostravy, stejně jako scénické čtení Hornických vdov, mi tak dává další náhled do dějin této moravskoslezské oblasti a za to jsem nesmírně rád.