Moře dní jako hladina, po níž se dá chodit. Ostravská kapela vydala nápadité a pestré album

Součástí Moře dní jsou kromě Marcyna také kytarista Marek Slonina, basák Marek Czopnik, klávesista Kubo Hajduch a bubeník Petr Novák. Nepostradatelnou personou nahrávky je Lukáš Lukáš, který má na svědomí i zvukovou stránku alba.

„Ta sestava měla být provizorní, jenže při společném hraní jsme ucítili cosi výjimečného,” připomněl Hampel dřevní začátky, které vedly k novému albu.

Lukáš Lukáš a Marcyn Hampel. (Foto: Petr Novák)

V hudbě Moře dní se mísí osobitě přetavené žánry indie popu, rocku, folku a jazzu do svébytného nového tvaru. Samozřejmě, že by se dalo zmínit několik zásadních vzorů, ale je to zbytečné. Nikdo nestaví svou muziku ve vzduchoprázdnu a všichni tak trochu na někoho nebo něco navazujeme.

Moře dní je především nasáklé radostí ze hry a synergické kreativity. Je to slyšet bezprostředně od počátku v rozsáhlých instrumentálních plochách úvodní písně Kino Passa. Nekompromisně přesné bicí, které nahrál Marcyn Hampel, následují akustické kytary a efektové plochy elektriky. Zpěv se ozve až téměř po minutě a půl a zní v kontrastu k ostře vykrojené rytmice zasněně, zamlženě a ležérně. Svižné tempo má i Večerní Praha a nebo sorry, kde upoutá kytarový motiv, ale i text „Chyba se stává v každém věku, v každém těle, v každém věku, na útěku, na útěku…” První dvě písně provází atmosférická akustika.

Vrtulník naopak od počátku zní, jako by právě přistál u vás v obýváku. Tempo povolí a struktura songu není přesycená tolika zvuky. Nabízí víc prostoru tomu, kdo naslouchá. Jemné předivo akordů dokonce místy koketuje s jazzovou harmonií. Frázování textu je uvolněné, pohodu naznačuje i bezstarostné pískání na ústa a kytarové sólo, jehož feeling by se dal krájet na kila a ještě by zbylo. Osobní sdělení má v melodickém vybavení podobu vyprávění; spíše než klenutou melodií upoutá monotónním výčtem věcí, které má autor na srdci. „Dělí mě od tebe jen pár schodů neschůdných,“ je jedním z mnoha povedených veršů.

Hitovka Kamiony řídí, která dostala i podobu videoklipu, oslní uhrančivou melodikou, která se díky nevypůjčené harmonii zdařile vyhýbá stereotypu brakických vod šoubyznysu. Potěší chytlavé sborové vokály, sólové parádičky a dynamika, jejíž volume se proměňuje přesně podle toho, jak písnička potřebuje. Podobné atributy provázejí i song Fajfka, kterou zahajuje sestupný motiv baskytary a parádně střižené rytmy bicích. Píseň je skrytý akordický skvost. Překvapivé harmonické výhybky a nečekané zastávky bez znamení naznačují neomezený rozptyl včetně španělsky zabarveného kytarového sóla. Záměrně teatrální refrén „Co budeme dělat?” je návykový a zřejmě si jej budete spolu s kapelou dávat hodně často. Samozřejmě za zvuků tremola kytary a dalších překvápek, které už nechci prozrazovat.

Nejdelší písní alba je Minutáž. Jediná, v níž se sešla celá kapela dohromady, na ostatních se vesměs podepsal Marcyn s Lukášem. Téměř šest minut se volně kolébá v konejšivém šestiosminovém taktu. Mé očekávání opět předčily úvodní kytarové akordy, stejně jako vycizelovaná atmosféra, složená z několika vertikálních vrstev nástrojů. Líbí se mi i frázování textu, který odpovídá poetice básně, víc než strojově děleným textem. Následuje naopak nejkratší song celého alba Jablko. Jeho folková stylizace je trefou do černého. Dobře, že není nařasena efektovými pozlátky, ale zní, jako by ji někdo hrál bez ozvučení venku na náměstí. Opět musím konstatovat, že na ploše dvou a půl minut se odehrává krásná momentka, která má osobní kouzlo a melodický šmrnc.

Moře dní. (Foto: Petr Novák)

Píseň Nezavírej lehce koketuje s duetem. Otázky a odpovědi zní trochu, jako by parodovaly tradiční dialogické postupy populární hudby, což je znát také podle mírně obskurního textu. Následující song s hipsterským názvem Hm potěší spíše zadumaným textem. „Už to vyšlo z módy, ten brak nadání, i vaření z vody.” Píseň má imaginativní dopad. Klouzavé záblesky bluesových tónů, natahování slabik proti smyslu textu… to všechno a mnohem víc přináší prvky nadsázky. Taky máte potřebu nebrat se tolik vážně? Je vám putna, jestli něco vyšlo z módy? Co na tom, zůstane zase jen nedefinovatelný opar nostalgie…

Čekal jsem od Moře dní písničkové album, zřejmě proto mě přítomnost dvou instrumentálních kompozic trochu překvapila. První instrumentálka Ráno běží v prudkém tempu, jako by bez oddechu někam spěchala. Ráno není zkrátka na nic čas! Bezprostředně za ní následuje další nezpívaná věc s názvem Půlka června. Letní měsíc evokuje zvuk cikád a rozostřená kytara, která mně osobně připomněla atmosféru filmu Dead Man. Po opakovaném poslechu musím konstatovat, že instrumentálky na albu nijak nepřebývají. Dalo by se bez nich obejít a nahrávka by se dostala na únosnější stopáž, ale jsou střiženy jako zastavení a kontrast. Proč ne.

Píseň Zhasnout je třeba vyzdvihnout za sofistikované aranžmá, které počítalo s dechy i zvony. Jako by člověk slyšel staré dobré Bratry Ebeny v novém kabátě. Stylová pestrost Moře dní a jejich predestinace ke svobodě je ke konci alba už velmi markantní.

Závěrečné dvě písně se ale navracejí do zóny, jež je pro Moře dní přece jen nejvíc charakteristická. Sférická harmonie a pestré zvukové scenérie mají impresivní a melancholický nádech. Podílí se na něm také záhadné věty jako „Hada na prsou si ochočit, pak dobýt si svůj severní pól. To je to ono, co nám život změní.”

Závěrečné Vlasy jsou ideálně houpavou tečkou. Jako bychom se ocitli ve městě beze jména. Ospalém a mírně povrchním, jako jsou všechna města. Jistota dospělosti vede k permanentní nejistotě, už ale není schována za mladistvou hysterii. Je to nejistota, která je klidná a deziluzivní. Bez afektu, jako by v její kávové sedlině vězelo zrnko naděje. „Možná jsi fenomén, no jenom řekni, i to, jak na tom jsme,” zpívá Hampel klidně a smířeně. A pak je tady koupelna se zrcadlem, které čeká…

Moře dní. (Foto: Petr Novák)

„Řekni mi, jak na tom jsme?” ptá se Moře dní a jeho frontman rovnou přiznává: „I když vyhrávám, stejně nezvítězím.” Je v tom asertivní poznání existenciální marnosti a možná proto radosti z každé minuty, která stojí za to. Nezvratnost entropie našla na nahrávce Moře dní své jedinečné ukotvení, rozkročení i ztvárnění. Vlasy vysušené fénem možná někam do nenávratna uplavaly, ve skutečnosti takto splývají naše životy, a Moře dní to dobře ví…

Moře dní má na svědomí silné album, které představuje dokonalý zážitek z poslechu. Jeho zvuková stránka je stejně zajímavá a podobně nevšední jako jeho hudební a textová náplň. Příjemně mnohotvárná nahrávka se dá poslouchat jedním dechem, množství stylů a vlivů působí optimisticky, protože to nikdy nepřehání s mírou inspirace a zachovává si svůj osobní přemýšlivý pohled.

Právě, když máte pocit, že jste až příliš vtaženi do atmosférického světa Moře dní, vaše pozornost se přesune k nějakému konkrétnímu aspektu. Mám tím na mysli, že album se dá skvěle poslouchat komplexně jako ucelená záležitost a životní pocit spjatý myšlenkovým konsensem, ale stejně tak se dá prožít v jednotlivých detailech a bodech. Je zvláštní, že album není ani tak smutné, jako bystré a zvídavé. Očekávající. Nechte se bez obav vést do konkrétních příběhů, protože je sakra co sledovat!

Tak nástrojově a zvukově hračičkové album, jehož kontury se stýkají s populární hudbou, ale přesto je své a nezaměnitelné, se neobjevuje každý rok!

*

Moře dní: Moře dní. Celkový čas: 53:54. Tupanama Records, 2023.