Chtěl jsem se vypsat ze sudetského traumatu, říká Leoš Kyša, autor úspěšného románu Sudetenland

POZNÁMKA REDAKCE: Leoš Kyša (1979) pochází z rodiny, která po válce pohraničí osidlovala a jeho děd dokonce odsun Němců na Bruntálsku pomáhal organizovat. Kyša vyrůstal ve Dvorcích a považuje se za novodobého Sudeťáka, byť s českými kořeny. Někteří němečtí předkové novináře Ivana Motýla (1967) však byli z pohraničí odsunuti, jeden jeho děd pocházel z Prášil na Šumavě, druhý měl kořeny na Hlučínsku. I on považuje Sudety za rodinné trauma. Kyša i Motýl se přesto cítí v pohraničí doma, oba také mají rádi historii…

Motýl: Úvahy, jak by se žilo v pohraničí, kdyby v oblasti mohla po roce 1945 zůstat většina z etnických Němců, mě pronásledují od puberty. Od té doby, co jsem si uvědomil, že jsem potomkem rodičů s německými kořeny (Günter a Hermina). Že oba moji dědečci museli narukovat do wehrmachtu, ale odsunu se přitom obě rodiny nějak vyhnuly. To je ovšem téma na úplně jiný román, teď je řeč o vaší novele Sudetenland, která mě nadchla tím, že problematiku „neodsunu“ znova otvírá. Vyrůstal jste ve Dvorcích v okrese Bruntál. Moravský Beroun, Křišťanovice, Bílčice a další okolí Dvorců, to pro mě vždycky byla oblast zmaru, ale zároveň to tam mám moc rád. Ještě na počátku milénia tam starostové nechávali bořit i kostely, v roce 2002 byl srovnán se zemí evangelický chrám v Křišťanovicích, o rok později katolický kostel v nedaleké Nové Vésce u Norberčan. Farář Oldřich Máša z Moravského Berouna mě tehdy uvítal slovy: „Přijel jste tu do země nikoho.“ Jak se vám žilo v zemi nikoho?

Kyša: Ten kostel si pamatuji. Ta místa jsem prošel pěšky i projel na kole. V Nových Valteřicích stojí opuštěný lovecký zámeček Lichtenštejnů, jehož byl děda po válce správce a pak v obci dělal tajemníka národního výboru. Měl jsem z něho stříbrnou lžičku, co jsem jí jedl jako dítě pudink. Je to místo zmaru, i když zároveň místo mého šťastného dětství. Skvělý místo, když se z vás má stát spisovatel, horší, když tam máte žít. Hrozně rád bych, aby ta místa měla budoucnost, aby dokázala uchopit svou minulost, poučit se z ní a vybudovat ta místa znovu, jako je kdysi vyrvali z lesů ti lidé před námi a udělali z nich krásná města a vesnice. Ale bojím se, že se nám to už nepodaří.

Motýl: Vztah potomků dosídlenců k vyhnancům se podle mě trochu mění k lepšímu, ale pořád dochází k excesům. K nepochopení, že čeští Němci patří do Sudet od středověku, že to byli po staletí sousedé v jedné vlasti, v Koruně české. Jak vnímá Sudety vaše generace, tedy lidé narození na počátku osmdesátých let? Zažili jste ještě kousek komunismu, revoluci, ale dospívali za Václava Havla…

Kyša: Jsme ovlivněni tím, co si mysleli naši rodiče. S tím nic nenaděláme. Mění se to a měnit bude. Otázka je, jak rychle. Myslím si, že napojení na lidi, kteří tu žili stovky let, by nám pomohlo se k té zemi lépe chovat a lépe se o ni starat. Ale bojím se, že se to nestane. Mladí odchází pryč. Nemají k těm místům vztah. Zůstávají staří, přichází noví a zase odchází a málokdo tu chce budovat něco trvalého. Je to vyprázdněné. Emocemi a následně i činy.

Motýl: Kdyby nedošlo k odsunu Němců, nějakou snahu této menšiny o autonomii po revoluci v roce 1989 také nevylučuji, jak o tom píšete v Sudetenlandu. Ale myslím si, že by to bylo bez nacistických atributů, zatímco ve vaší knize se bruntálští Němci už na jaře 1990 svolávají na mítink letáky s hákovým křížem. To mi přijde přehnané, podle mě by neodsunutí čeští Němci prošli za komunismu tvrdou denacifikací. Ideovou očistou, prostě by byli pod velkým tlakem strany. S předsedou malé komunity neodsunutých opavských Němců Hansem Korbelem jsme se kolem roku 2000 shodli, že pokud by Němci v Československu zůstali, byli by stejní jako východní Němci. Tedy v drtivé většině poslušní komunisté či lidé velmi loajální k režimu. Osobně si představuji Bruntálsko za Husákovy normalizace, pokud by tam zůstali Němci, podobně jako Hlučínsko. Vypíglované domy, všude pořádek, ale jinak docela nepříjemná atmosféra, moc by se tam netrpěl underground, a dokonce ani tramping.

Kyša: Já na tomto místě nechci úplně prozrazovat zápletku knihy, protože zrovna ty letáky… No, to už si musí čtenáři zjistit sami. O tom, že mnozí Němci by byli věrnější komunismu než Češi, také nepochybuji. Ostatně jedna z důležitých postav té knihy… no, to už si také musí čtenář přečíst.

Motýl: Rozumím, proto ani já z napínavého děje knihy nic neprozrazuji. Vlastně možná váš Sudetenland beru moc vážně, přitom je to pouhá fikce, taková historická hříčka. A dobře prodávaná, k čemuž gratuluji, z pohledu prodejů je to u knihkupců bestseller, jeden čas i nejprodávanější knížka vůbec. Zároveň si myslím, že obsah asi nelze podceňovat, protože může ovlivňovat pohled na Sudety u tisíců čtenářů. Uvědomujete si s úspěchem knihy i jistou dějinnou odpovědnost? Anebo to je hlavně šok, že se román tak dobře prodává, a vlastně jste s tím vůbec nepočítal?

Kyša: Nepočítal. Chtěl jsem se vypsat ze svého sudetského traumatu. Nečekal jsem, že z toho bude bestseller. Myslím ale, že jsem napsal vše maximálně poctivě, že ten příběh by se tak skutečně odehrál, tedy v té mé realitě bez odsunu. Že ti lidé by skutečně žili a skutečně se tak chovali.

Motýl: Využijete úspěch Sudetenlandu i v nějaké občanské rovině? Starosta Krnova Tomáš Hradil rozhodl před třemi lety o likvidaci německého hřbitova v Chomýži, který se nakonec podařilo zachránit doslova až za pět minut dvanáct, a to hlavně díky mediálnímu tlaku. Letos v létě nechala německý hřbitov srovnat se zemí také starostka Heřmánkovic na Broumovsku Jana Králová. Kde se ta nenávist a snaha dále vymazávat německé stopy pořád bere? Vždyť starosta Tomáš Hradil se narodil v roce 1979, je to vlastně váš vrstevník, vy jste stejný ročník.

Kyša: Já jsem mamince slíbil, že se nebudu nikdy v životě montovat do politiky. To kvůli onomu dědečkovi, co prováděl odsun. Takže aktivismus určitě ne. Ale psát nějaké další knihy jako Leoš Kyša budu, i když budou spíš o něčem jiném. Ale tahle, myslím, už teď otevřela hodně debatu o tom, že tam Němci nejsou a nebyli jenom Hitler, Hitler, Hitler a je dobré o tom mluvit. Stejně jako o tom, že Hitler byl druhá největší svině v lidských dějinách, hned po Stalinovi.

Motýl: Můj otec měl staleté kořeny na Hlučínsku (Hultschiner Ländchen), matka zase po otci pochází z rodiny šumavských Němců z Prášil (Stubenbach) a po matce z rakouské famílie z Nových Hradů, tedy z Vitorazska (Weitraer). Mimochodem regiony Hlučínska i Vitorazska byly k Československu připojeny až v roce 1920, odtržením od Německa a Rakouska. Necítím se tak příliš Čechem a jak už jsem říkal, část mých předků byla v roce 1945 a 1946 z pohraničí odsunuta do Rakouska a Německa, zatímco vaši předkové pohraničí osidlovali. Naprosto tak rozumím i vyhraněnému pohledu vyhnanců a jejich potomků, že se dosídlenci s požehnáním státu svým způsobem dopustili krádeže. Je to přehnané tvrzení? A může se potomek dosídlenců cítit i trochu jako součást této organizované zlodějiny? Prostě se jen tak ptám, není to žádný tlak. Já mám zase hrozné výčitky za ruské tažení dědečka Ericha, protože netuším, co všechno ohavného tam musel spáchat…

Kyša: Mně spousta mých kamarádů z Prajzské říká: Žijeme na okupovaném území. To je pro mě hodně silné a nutí to k zamyšlení nad minulostí. O dědičné vině je ostatně i moje kniha. A to asi mohou prozradit, že prostřednictvím svých postav říkám, že dědičná vina je sračka a nic víc. Vy nemůžete za dědečka Ericha, já za to, že jsme Lichtenštejnům ukradli tu stříbrnou lžičku. Jsme lidi, co si své příběhy píšou sami. Žádný dědičný hřích neexistuje. Tečka. To, že se ho lidé občas snaží nést stejně jako dědičnou nenávist, je zdroj mnoha zel.

Motýl: Odsunutí Němci se vesměs ve vyhnanství, po počátečních těžkých časech, dobře uchytili. Když po roce 1989 viděli bídu pohraničí ve staré vlasti, málokdo z nich vůbec myslel na návrat. Strašení návratem majetku sudetským Němcům ale zásadně pomohlo k první výhře Miloše Zemana v prezidentských volbách. Příklad hřbitova z Krnova-Chomýže ukazuje, že bývalí němečtí sousedé jsou v pohraničí částečnými nepřáteli i v roce 2023. Kdy se atmosféra v Sudetech změní natolik, že se tam lidé konečně budou cítit doma? Za 100 anebo spíše 200 let, až tam zapustí kořeny pět nebo šest generací? (Poznámka, dnes se pojem generace počítá asi pro časový úsek 25 až 30 let).

Kyša: Ve Sto rocích samoty se píše, že domov je tam, kde jsou pohřbení naši mrtví. Můj děda i moje máma jsou pohřbení v Sudetech, takže je to můj domov a vždy bude. Problém je, že jsem tam nemohl najít práci a odešel z něho. Věřím ale, že pro mnoho mých vrstevníků už tam to napojení je. Ale určitě to je pořád málo na to, aby tam bylo dost lidí, kteří věci obrátí k lepšímu. Jak už jsem ale říkal, ti mladí odcházejí, i když možná už kořeny cítí jako já.

Motýl: Stát asi paradoxně více než vyhnaným Němcům ublížil neodsunutým Němcům a jejich potomkům, většinou šlo o smíšené německo-české rodiny, v mnoha případech také o antifašisty. Ze tří milionu Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mohla zůstat po roce 1946 jen malá skupina, v roce 1950 to bylo 165 tisíc lidí německé národnosti. I jim byl ovšem majetek včetně nemovitostí zabaven podle Benešových dekretů, a už nikdy jim nebyl vrácen, ač se o nápravu tohoto bezpráví ze všech snažil třeba už výše jmenovaný Hans Korbel z Opavy, jehož rodina také patřila k antifašistickému odboji. Tahle skupina českých Němců byla hodně loajální s komunistickým režimem, přesto se restitucí nedočkala. Přemýšlíte nad tím, že kromě fikce Sudetenland napíšete román i o skutečných Němcích z Bruntálska a jejich potomcích, kteří v republice mohli zůstat? Připomínám, že podle sčítání lidu z roku 2021 v České republice pořád žije 24 632 osob německé národnosti.

Kyša: Zatím nepřemýšlím, nemám teď čas skoro na nic. Ale tohle je, bohužel, něco, k čemu se pořád neumíme postavit – poděkovat těm, kdo navzdory svému jazyku a své krvi zůstali věrní naší zemi. Nám, našemu společnému sousedství a ideálům Československa. A nejde jen o ty, co zde dál žili, ale obecně o německé antifašisty, kteří zůstali věrni republice v době mnichovské krize. Měli by mít v Liberci památník. A nejen tam. Sakra, nebylo jich málo.

Motýl: Nebylo. Třeba vesnici Janov na Bruntálsku, která sousedí s Jindřichovem ve Slezsku, nacisté přezdívali „rudé hrady“. Byla tam velmi silná buňka sociální demokracie, měli tam prý spoustu obětí kvůli odboji, tohle všechno mi v devadesátých letech vyprávěla janovská německá pamětnice Margit. K tomu památníku v Liberci se určitě přijedu poklonit, pokud tedy někdy vznikne.