Nikol Bóková vydala album Expedition a říká: Když tvořím, připadám si jako nepopsaný list papíru

Jen málo tuzemských interpretů vydává alba v takové frekvenci jako vy. Loni jste dokonce vydala dvě. Jste workoholička, nebo prostě jen zažíváte období tvůrčího přetlaku?

Pod slovem workoholik si představuji člověka, který pracuje na úkor něčeho, ať už zdraví, vztahů nebo čehokoli jiného, co vytlačuje člověk prací přesto, že by ty věci, které nedostanou šanci, dělaly jeho život lepším. Na takový popis příliš ráda odpočívám. Necítím ani přetlak. V porovnání s opusy klasických skladatelů, čítajících stovky děl, toho zas tolik na kontě nemám (úsměv)…

Název vašeho nového alba Expedition evokuje objevování nových a neznámých terénů. Lze tento název považovat za metaforu hledání nových hudebních tvarů nebo snad za váš základní přístup k tvorbě?

Vzniklo to tak, že jsem si jednou sedla jen tak, bez konkrétního cíle, ke skladatelskému stolu a za pár hodin byla na světě skladba. Nahrála jsem si do midi její demo, několikrát jsem si ji poslechla a pak jsem běžela za Janem (manžel a producent, pozn. red.) říct mu, že mám první skladbu nové desky, že se ta skladba bude jmenovat Expedition a že k ní musím složit celou desku, která se také bude jmenovat Expedition. A že tohle bude titulní skladba, která album otevře. Prostě jsem to cítila, protože ta hudba mi to řekla. Jako by rovnou v sobě obsahovala celou dramaturgii něčeho, co ještě neexistovalo. Věděla jsem, že při tvorbě budu cestovat vesmírem, jen jsem ještě nevěděla kudy. To bylo už skoro před rokem. A pak postupně vznikala hudba, hodně inspirovaná sci-fi knížkami Arthura C. Clarka, kterých jsem za poslední tři roky přečetla už snad dvacet, ale nejen tím.

V čem si myslíte, že je album Expedition jiné než předchozí alba, na nichž jste spolupracovala se stejnou kapelou?

Když jsem začala Expedition tvořit, napadalo mě u toho v porovnání s předchozími deskami slovíčko přímočařejší. Je to album, se kterým se dokážu vidět na velkých festivalových pódiích, z téhle hudby na mě čiší radost a zábava. To jsou elementy, které dokážu vnímat i na svých předchozích albech, ale v nich jako by to člověk musel hledat, kdežto v Expedition je to rovnou k mání.

Názvy jednotlivých skladeb na novém albu evokují cestování vesmírem. Předpokládám, že nejsou zvoleny úplně náhodně – jste už během tvorby inspirovaná konkrétním tématem, podle kterého pak pojmenujete i skladbu, případně i celé album, jak se to stalo už již zmiňované skladby Expedition?

Jde to tak nějak ruku v ruce. Často se objeví nejdříve hudba, nápad, téma, které ve mně něco evokují, a když pak na té hudbě dál pracuji, tak mě dokáže v průběhu inspirovat téma, ke kterému mě prvotně ta hudba přivedla. Pak se umí ty věci prohlubovat navzájem.

Na vašich albech se mi líbí, že přes nezaměnitelný rukopis, který je bezpečně rozpoznatelný po pár taktech, nemám pocit, že byste znovu oprašovala nebo vykrádala již použité nápady. Jak moc je pro umělce těžké přijít s něčím novým? A snažíte se o to, nebo tak nepřemýšlíte?

Vlastně jsem ještě nikdy neudělala to, že bych vzala nějakou svou skladbu a z ní se snažila vytvořit novou. Když jdu komponovat, připadám si jako nepopsaný list papíru. Někdy až tak moc, že mám pocit, že nic neznám, neumím a že hledám nanovo. Ve vlnách se dostavují náplavy čiré radosti spolu s vlnami beznaděje, chvíli jste ztracení a máte pocit, že není kudy vyrazit, pak jsou momenty, které jsou náročné v tom, že si uvědomujete, že naopak můžete vyrazit úplně všemi směry a musíte se rozhodnout, který bude ten, jakým se nakonec vydáte. A pak jsou momenty, kdy naskočíte na proud něčeho čerstvého, co rovnou víte, že milujete, že je vaše a že tady na vás celou dobu čekalo.

Nikol Bóková na MHF Leoše Janáčka. (Foto: Jan Vlček)

Na koncert, který jste odehrála letos na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka v Ostravě na Landeku, přišly stovky lidí a sál byl zcela zaplněn, což je s ohledem na poměrně náročnější jazzovou produkci nevídané. Myslíte, že jazzová hudba má potenciál oslovit i širší vrstvy než jen žánrové publikum?

Jazzová hudba byla historicky populární, protože byla aktuální. Bohužel se často děje to, že spousta lidí, kteří tvoří svou vlastní hudbu, se zasekne v tom, že nehledají nové věci, které jsou ryze jejich, a tím pádem současné, ale tvoří pořád dokola tu hudbu, která už svou aktuálnost dávno prožila. Děje se to vlastně i v hudbě klasické. Lidé staví svoje sny na základech toho, co historicky fungovalo, a mnohdy se diví, že to nefunguje nadále. Ale svět se mění. Pravidla se mění. Touhy se mění. Co si budeme povídat, žijeme v době, kdy hudební a obecně umělecká produkce nezažívá zrovna období rozkvětu. Ale rozhodně vnímám potenciál v oslovování i širší vrstvy než jen žánrové publikum, obzvlášť pokud umělci budou tvořit a hledat to, co je jejich, a ne to, co tady už milionkrát bylo.

Pocházíte z Ostravy, ale aktuálně žijete v Praze. Považujete se stále ještě za ostravskou interpretku, anebo pro vás není podstatné, kde působíte? Jaký máte v současnosti vztah k Ostravě?

Ostrava mi bude vždycky srdeční záležitostí. Je to místo, které mě zformovalo. Teď jsem v Praze a je mi tady moc hezky. Zároveň jsem hodně otevřená tomu, kde budu žít. Sama to vnímám spíše tak, že žiju na planetě Zemi, a zrovna teď jsem uprostřed Evropy u krásného parku.

Asi nejsem sám, koho zaujalo, že album Expedition vyšlo v listopadu nejprve na magnetofonovém pásu pro kotoučové magnetofony. Další fyzické nosiče, jako jsou cédéčko nebo vinyl, budou dostupné až po Novém roce. Není to tak trochu úlet? Copak ještě někdo má doma tak obstarožní techniku, jako byl kotoučák? Pro koho je tento nosič určen?

Expedition nevyšla jen na magnetofonovém pásu, ale i jako digital download a na streamech, aby si album mohli poslechnout všichni. Na vinyly a CD jsme sice počkat mohli, ale to by album vyšlo až příští rok a lidé by ho nemohli slyšet, přestože by nám tady leželo hotové, a to by byla škoda. Pokud jde o kotoučák, tak už po vydání první desky našeho vydavatelství, Elements, jsme začali být oslovováni lidmi z audiofilského prostředí, kteří nás nabádali k tomu, vydávat mou tvorbu i na páse. Chápu, že to není pro každého a že je to sběratelská záležitost, ale jsou třeba lidé, kteří doma mají audio vybavení za miliony, a právě ti často mívají v takové poslechovce studiový kotoučák. Nejdřív jsme se tomu s Janem divili a říkali si, že to přece nedává smysl, vracet se ještě dál za vinyl. Ale pak nám byla předložena k poslechu moje deska Naked Pieces stočená na pás, abychom to mohli zažít. Od té doby už se nám doma vystřídaly tři kotoučáky, a musím říct, že si nás to získalo. Ten zvuk, ten pocit. Mě osobně poslech z pásu přináší pocit útulna a velmi specifické úlevy, je to jako pohlazení.

Kde se pásek vlastně vyráběl? Jeho cena není úplně nezanedbatelná, předpokládám, že nezanedbatelné byly i výrobní náklady, je to tak?

Samotný pás jako médium je vyráběný ve Francii, ale jeho nahrání a kompletace probíhá v našem studiu Soleil et Pluie. Je to hodně pracné, a ano, i nákladné. Výsledná cena za náš pás vzešla i z konzultace právě se sběrateli těchto pásů, aby pro ně byla rozumná, a tím, že pásy vyrábíme u nás, mohli jsme jít s cenou oproti ostatním vydavatelům dolů o třetinu až polovinu. Pro nás je to něco, co nás při poslechu oblažuje, dělá nás to šťastnými, a to je pro nás dostatečný důvod k tomu, zprostředkovávat tento zážitek i dalším, byť jsou pásy určené primárně pro high-end. Naše alba tedy budou existovat od streamů přes CD a vinyly až po pás, a je na každém, aby si zvolil, jaké médium má nejraději. Je pravda, že na piknik nebo váš ranní běh parkem si kotoučák nevezmete (smích).

Album na magnetofonovém pásu. (Foto: Soleil et Pluie)

Expedition je vaše třetí autorské album, které vyšlo na labelu Soleil et Pluie. Proč jste ho založila? Je to potřeba absolutní svobody v tvorbě a produkci, co vás k založení labelu vedlo?

Ano.

Kromě vašich alb jste vydala také album Jiřího Havrlanta. O jakou muziku jde? A jak k této spolupráci došlo?

Album French Overture je debut cembalisty Jiřího Havrlanta s bachovským repertoárem. Jiří mi asi tři roky zpátky poslal k poslechu Overturu ve francouzském stylu BWV 831, protože ji tenkrát, tuším, nahrával na nějakou soutěž. Pustila jsem ji Janovi, a když nahrávka skončila, řekl Jan jen: „Pusť to znova”. A když jsme to bez dutání poslechli několikrát za sebou, došlo nám, že je to snad poprvé, kdy jsme nejen doposlouchali cembalovou nahrávku až do konce, ale že dokonce toužíme slyšet ji znovu! Ta kombinace skladby, Jiřího interpretace a zvuk jeho vlastního cembala, to s námi oběma pohnulo. Tenkrát nás myšlenka na vydání samozřejmě nenapadala, protože jsme ještě netušili, že budeme mít vlastní vydavatelství. Součástí rozhodnutí vydat Jiřímu debut byla také Janova výzva najít svůj vlastní zvukový ideál a zaznamenat cembalo nově, tak, ať nás ten záznam zvukově uspokojuje. Máme z toho alba velkou radost. Navíc, Jirka je člověk a umělec, kterého si vážíme, a jsme rádi, že je to právě on, kdo jako první rozšířil náš katalog o dalšího umělce.

Můžete prozradit, co má váš label Soleil et Pluie v edičním plánu na příští rok?

Jeden nový titul vydáme dokonce ještě letos. 31. prosince vyjde při příležitosti silvestrovského večera Pražských komorních sólistů album Metamorphoses. V podání PKS pod vedením Radka Baboráka tak vyjde album s Wagnerovou Předehrou k Tristanovi a Isoldě v úpravě pro 23 smyčců a Straussovy Metamorfózy.

Otázka na závěr – co plánuje skladatelka a klavíristka Nikol Bóková na příští rok? Můžeme se těšit na koncertní podobu alba Expedition, anebo snad do konce roku i na další album?

Příští rok se vlastně docela pojí právě s datem 31. prosince, od čehož se odvíjí plány, které jsou společné jak pro mě, tak pro Soleil et Pluie. Pro tento silvestrovský večer totiž komponuji cyklus s názvem Her Country (Její vlast), který tvořím pro uskupení 12 výjimečných českých interpretů v čele s Radkem Baborákem a který vzniká jako taková hommage Smetanovi a jeho Mé vlasti, české hudbě, a mé – naší – vlasti. Počet částí bude stejný jako u Smetany, ale samozřejmě to komponuji vlastním hudebním jazykem, inspirovaná věcmi, které se mě dotýkají. Takže jsem například Šárku vyměnila za Miladu, jejíž pěvecký part píšu pro Bellu Adamovou, a například část Tábor jsem vyměnila za Darkov. Je to hudba, která je aktuálně velmi intenzivní součástí mého života, a je to také hudba, kterou chceme natočit a vydat na našem Slunci a Dešti. Máme i několik dalších vizí k vydávání, ale to máme otevřeno, protože příští rok bude podřízen hlavně koncertování a pořádné expedici!