Na Ost-ra-varu 2023 se nejvíce líbili Janovičová a Lichý. Účastníky mrzelo zrušení rozborových seminářů

Přehlídku zahájil její ředitel Jiří Nekvasil, taktéž ředitel pořádající instituce, Národního divadla moravskoslezského. Mimo jiné upozornil i na to, že letošní ročník nabídne novou podobu festivalu, která se v následujících letech bude ještě rozvíjet. Hlavním znakem této nové podoby bylo ale bohužel zrušení veřejných rozborových seminářů, na kterých v minulých 24 ročnících společně debatovali nad jednotlivými představeními divadelní vědci, publicisté, kritici, studenti uměleckých vysokých škol i filozofických kateder univerzit České republiky, Polska a Slovenska, herci, režiséři, dramaturgové, dramatici i laická veřejnost. Tyto semináře byly nahrazeny dvěma tematickými panelovými diskusemi, moderovanými teatrologem a překladatelem Michalem Zahálkou. První z nich proběhla nad tématem Nové (ne)jistoty, druhá měla téma (S)hořím pro divadlo.

Díky rozborovým seminářům a aktivním vystupováním studentů na nich byl v minulosti Ost-ra-var v médiích několikrát s mírnou nadsázkou označen také jako festival budoucí divadelní vědy a kritiky. Účast kritiků z celé republiky se každoročně promítala do celkového součtu úspěchů ostravských divadel v anketách Cen divadelní kritiky i Cen Thálie v průběhu posledního čtvrtstoletí.  Jejich zrušení tedy celkem logicky vzbudilo bouřlivou debatu mezi účastníky letošní přehlídky, probíhající po celou dobu v kuloárech.

Na otázku, proč na letošním ročníku nebyly v programu rozborové semináře nad jednotlivými představeními, odpovídá ředitel Jiří Nekvasil: „Vedení činohry spolu s vedením ostatních účastnících se ostravských činoher, pociťovalo potřebu inovací ve struktuře Ost-ra-varu. Ta interní diskuze probíhá již několik let zpět. Konec konců, Ost-ra-var zažil již svůj 25. ročník, a to, že nová generace stojící v současné době ve vedení činohry NDM má potřebu zkusit něco jinak, vítám a nechal jsem ji v tomto naprostou volnost. I to je podstata divadla – rozvíjet tradici tím, že hledáme nové cesty. Určitě vše zpětně vyhodnotíme a budeme se nad podobou Ost-ra-varu v příštím roce zabývat. Vyloučeno není nic, ani návrat k rozborovým seminářům.“

Internetový kulturní deník Ostravan.cz letos jako obvykle nabídl jak kritikům, tak pedagogům i studentům a zástupcům divadelní veřejnosti možnost vyjádřit se k nové podobě festivalu i k umělecké úrovni jednotlivých představení v odpovědích na následující otázky:

Čeho se vám v průběhu letošního ročníku dostalo v dostatečné míře a co jste postrádala/postrádal? Které představení vám přineslo nejsilnější zážitky? Váš tip na nejlepší ženský a mužský herecký výkon Ost-ra-varu?

Michal Zahálka (Institut umění – Divadelní ústav): V prvé řadě se mi dostalo inspirativního divadla v míře, která mě potěšila. Proto sem taky ostatně rád jezdím dlouhodobě, ovšem letošní ročník je pro mě jedním z nejinspirativnějších. Čeho se mi nedostávalo? Jakási kuloární debata se vede kolem rozhodnutí změnit formát diskusí, potažmo nedržet formát rozborových seminářů. Já jako moderátor letošního ročníku jsem na to rozhodnutí neměl vliv, šlo o zadání od divadla, ale jsem s ním v zásadě zajedno. Taky jsem měl dojem, že se ty velké plenární debaty vyčerpaly. Teď jsme se bavili se studenty, se kterými jsem točil závěrečný podcast. Položil jsem otázku, jestli jim rozborové semináře chyběly. Formulovali výhrady proti předcházejícímu modelu seminářů, zároveň ale vyjádřili pocit, že by nějaká jiná forma diskuse byla přínosná. Myslím si, že o něčem takovém bude pořadatel festivalu uvažovat. Určitě se nabízí několik možností, a já rád přispěji při hledání příštího modelu debat svým názorem nebo návrhy. Jinak mám osobně radost, že proběhly dvě tematické diskuse, které snad přinejmenším pojmenovaly řadu věcí, které si to zasloužily.

Nejsilnější zážitek? Jsem tady v pozici částečně podjatého člověka, protože jsem překladatelem hry Otec, kterou uvedlo Divadlo Petra Bezruče. Takže tuhle inscenaci nechci jmenovat, snad jenom poznamenám, že mi i napodruhé přišla jako mimořádně vydařená záležitost.

Velmi mě potěšila a v mnohém i velmi mile překvapila inscenace Ibsenovy Nory v režii Pavla Gejguše v Národním divadle moravskoslezském. Je to výborně a svým způsobem nově vyložená interpretace divadelní klasiky. Já moc moc doufám, že budeme mít možnost Pavla Gejguše sledovat v souvislosti s dalšími úkoly. Ukázal se jako velice talentovaný a schopný režisér pro velkou scénu. Také Yerma v Komorní scéně Aréna byla pro mě zejména v první části mimořádně silným zážitkem – i díky, podobně jako v Noře, silnému a koncentrovanému výkonu Kamily Janovičové. Nejlepší ženský a mužský herecký výkon?  KamiIa Janovičová za Noru v NDM. A s rozpaky, omluvou a poukázáním na výše zmíněnou podjatost, tedy jaksi do závorky Norbert Lichý v Otci v DPB.

Kamila Janovičová v inscenaci Yerma. (Foto: Roman Polášek)

Pavla Bergmannová (pedagožka a divadelní kritička): V žádoucí míře se nám všem, myslím, dostala skvělá organizace. Postrádala jsem naopak festivalový klub či jiné místo pro společná setkávání. Veřejný bar obsazený nefestivalovými hosty (či dokonce vlastním programem) k tomu popravdě moc vhodný není. S tím souvisí i mé obrovské zklamání ze zrušení diskusních bloků k inscenacím. Ost-ra-var je tu už čtvrt století a tohle nebyl v tomto kontextu šťastný tah. Zklamaní byli nejen hosté, včetně studentů, ale – dle reakcí po příchodu na nově koncipované tematické diskuse – i někteří ze zástupců zúčastněných souborů. V současném stavu velmi omezeného prostoru pro divadelní reflexi je to opravdu dost nepochopitelný krok. Myslím, že divadlo by mělo být po všech stránkách dialog. A kdo se dialogu bojí, ať divadlo nedělá. Mrzí mě to o to víc, že jsem letos mezi studenty zaregistrovala řadu chytrých osobností se zajímavými postřehy a názory. Škoda! Vždyť ostravské diskuse často nejednou pomohly najít zajímavé tváře, které se reflexi divadla dál věnovaly.

K nejsilnějším zážitkům: Sice pro mne „dojmy“ nejsou hlavním měřítkem pro hodnocení kvalit inscenace, ale dobrá. Už podruhé mě doslova „dostal“ Otec pro velmi intenzivně vyvolané vzpomínky na mé rodiče. Pak asi Nora, se kterou do souboru činohry NDM vstoupila jistá důstojnost divadelního stavu, byť bych našla drobné výhrady. A pak dvojtitul Peklo jsou ti druzí. Ale ten jsem viděla již dřív, ráda jsem přenechala místo dalším divákům.

Na otázku k nejlepšímu ženskému a mužskému výkonu neumím a vlastně ani nechci odpovědět, v umění není třeba soutěžit a dělat žebříčky. Možná bych ale vyzdvihla to, co mě nejvíc zaujalo a fascinovalo: jak se řada herců dokázala z důvodu festivalového řazení programu ve velmi krátké době „přerodit“ z jedné role do druhé. Za všechny zmíním Roberta Fintu! Ten byl chvíli skvělým doktorem Rankem v Noře a za zhruba půlhodinu se z něho stal Jidáš. Úctyhodné!

Norbert Lichý v inscenaci Otec. (Foto: Petr Hrubeš)

Tatjana Lazorčáková (Katedra divadelních a filmových studií FF UP Olomouc): Postrádala jsem prostor pro společnou diskusi o představeních, třeba i v uvolněnějším formátu pro všechny, kteří chtějí diskutovat a vyměnit si názory. Nejsilnější zážitky v představeních: Otec (DPB), Nora (NDM), Na dotek (KSA), Hornické vdovy (NDM). Nejlepší ženský herecký výkon: Petra Kocmanová jako Kristina v inscenaci hry Nora (NDM), za mužský herecký výkon Norbert Lichý v inscenaci hry Otec (DPB).

Jaroslav Kodeš (režisér, Český rozhlas): Letos se pro mě výrazně profilovaly jednotlivé soubory. Jak dramaturgicky, tak režijně. Divadlo Petra Bezruče, Národní divadlo moravskoslezské a samozřejmě i Komorní scéna Aréna.  Největší avantgardou je pro mě Divadlo Petra Bezruče. V dobrém slova smyslu mainstreamovou scénou je NDM, a to, co mě nejvíce těší, je Komorní scéna Aréna.  Ta jde velmi osobitou cestou založenou na civilním, niterném herectví, nepatetickém gestě, což mi velmi imponuje. A má navíc velmi výraznou osobnost dramaturgickou i autorskou, a tou je Tomáš Vůjtek. Národní divadlo moravskoslezské to má samozřejmě těžké. Je to velikánské divadlo, a není jednoduché zvolit tam nějaké výraznější postupy a výklady, které nezůstávají v obecné rovině vyprávěných příběhů. Nicméně jedna inscenace, která mě velmi zaujala a pobavila, byla Ibsenova Nora v režii Pavla Gejguše. Z toho důvodu, že se režisér pokusil moderně vyložit tuto hru, starou téměř sto padesát let. Nejde se tu formální cestou, ale všechny složky inscenace se hledají z vnitřku textu, z vnitřku situací i nitra hlavních postav. Gejgušova Nora je pro mě moderním divadlem s jasnou výpovědí. A vida, jde to i na velké scéně. Velmi silným zážitkem bylo pro mě scénické čtení z knihy Kamily Hladké Hornické vdovy v autentickém prostředí Dolu Michal. Výborný nápad dramaturgie festivalu.

Z hlediska organizace, myslím, by bylo dobré vrátit se k rozborovým seminářům s účastí studentů, kteří se na debatách podílejí. Mluvit o divadle je zatraceně důležité. Letos za mnou přišli studenti s tím, že jim loňské debaty chybí a že by si rádi popovídali o jednotlivých představeních.

A nejsilnější představení? Pro mě jednoznačně Režisér v KSA a v dalším sledu bez udání pořadí Proces, Otec, Nora a Hornické vdovy.

Mužský herecký výkon: Marek Cisovský v Režisérovi (ale i Jáchym Kučera jako Josef v Procesu, Josef Kaluža v roli lékaře Larryho Doktor v inscenaci hry Na dotek i Norbert Lichý v hlavní roli v inscenaci Otec). Ženský herecký výkon: Kamila Janovičová v Noře, Magdélena Holcová jako striptérka v inscenaci Na dotek či Petra Kocmanová jako Kristina Lindová v Noře.

Jan Grulich (divadelní kritik): Festival mi přinesl pár zajímavých představení, pár průměrných představení, ale byl to průřez ostravským divadlem par excellence. Postrádal jsem rozborové semináře. Ty dvě panelové besedy, které tam byly, byly hodně obecné. A netýkaly se festivalu.

Nejsilnější zážitek? To je velice těžké říct. Dal bych tam Režiséra v KSA s poctou skvělého divadelníka Josefa Janíka. Nejlepší ženský herecký výkon: Alena Sasínová Polarczyk v roli Marie Terezie v inscenaci Marie Antoinetta v NDM. V mužské kategorii pak Norbert Lichý v inscenaci Otec v DPB.

Jiří P. Kříž (divadelní kritik): Jezdit dnes na Ost-ra-var je poněkud drahá záležitost. Nicméně je to pro mnohé jediná příležitost k setkání s poněkud odlišnou dramaturgií a poněkud odlišným divadlem než na zbytku území Česka. Ost-ra-var před pětadvaceti lety vznikl jako pracovní přehlídka, aby sem byli nalákáni zejména kritici a celá ta umělecko-kritická obec, pro kterou byla Ostrava příliš daleko. Dnes se sem jezdí ještě tak z Olomouce, z Brna už málokdo a z Prahy skoro nikdo. Letošní ročník opět potvrdil to, že umělecká úroveň Ostravy a jejích divadel neklesá. Produkce Komorní scény Aréna a Divadla Petra Bezruče drží stále tato místní divadla nad vším, co se v divadle v této zemi děje. Bohužel nebylo toto v průběhu festivalu možno vyslovit, neboť někdo zrušil diskusní rozborové dopolední semináře. Diskutovalo se na nich vždy o zhlédnutých představeních. Ne o jakýchsi podivných tématech, pojmenovaných v názvech dvou letošních tematických besed. Nebylo možné si veřejně s ostatními vyměnit názory. Teď jsem plný citu a diváckého zážitku z Yermy v Komorní scéně Aréna. A v ní jsme dostali najednou a dohromady odpovědi snad na všechny otázky diskutované v jednom úplně promarněném dopoledni v panelové diskusi. Že něco někde bude po festivalu ke slyšení jako výměna názorů v jakémsi podcastu, to výmluvně komentoval Vladimír Just: „Jsem rád, že jsem na těch diskusních pod-kastech (od slova kasta) – nebo podkastových diskusích (od slova disko) nebyl, a doufám nikdy nebudu. Čekám, kdy někdo do správné české novořeči přeloží Masaryka – Demokracie je PODKAST!“

Nejsilnějších zážitků z představení bylo několik, i když nejsem člověk podléhající bezprostředně momentálnímu zážitku, nicméně Yerma v KSA mě vede k tomu, že měním veškeré mé tipy na inscenaci roku. Pro mne je to inscenace roku, neboť režisérka Kateřina Dušková zde odpovídá na všechny otázky padající na panelové diskusi, při které si povídaly čtyři osoby u stolu v debatě, do které ostatní svými názory mohli zasáhnout až téměř v závěru na maličké ploše vymezené k otázkám z publika. Dušková ve svém uchopení půdorysu Lorcovy Pláňky vypovídá o podobě moderní společnosti. Výpověď inscenace o posedlosti jakékoliv, ať umělecké či politické, nebo životní, která všechny nás vede do těch pekel, kam se dnes řítí svět.

V mužských hereckých výkonech je to Marek Cisovský v inscenaci Režisér v KSA a fantastický herecký výkon Norberta Lichého v inscenaci Otec v DPB. Mezi ženami je to jednoznačně Yerma Kamily Janovičové.

Z inscenace Proces. (Foto: Martin Špelda)

Jan Kerbr (publicista a divadelní kritik): V dostatečné míře se mi dostalo setkání s herci ostravských divadel, na které se vždy těším. Nedostávalo se mi hodnotících seminářů. Jejich zrušení je trošičku kontroverzní rozhodnutí. Studenti jsou tím znepokojeni. Oni by podobné hodnotící debaty uvítali, aby mohli své názory konfrontovat s názory zkušenějších. Já sám mám z těch minulých seminářů někdy smíšené pocity, protože při vší úctě někteří kolegové maličko exhibují. Myslím ale, že hlas studentů, kteří o veřejnou debatu stojí, by neměl být oslyšen. K nejsilnějším dojmům: Nejvýše kladu Kafkův Proces v dramatické úpravě a režii Jana Holce v DPB. Je to přečtení Kafky trošičku jiné než ve všech ostatních mnou viděných. Velice se mi líbí výtvarná složka Jána Tereby a herecké výkony v čele s Kateřinou Krejčí. Velkým talentem je také Jáchym Kučera, představitel Josefa K. Dále inscenace Režisér autora Tomáše Vůjtka v KSA. Byl jsem spokojen i s inscenací hry Bez roucha v režii Vojtěcha Štěpánka v NDM. Je sice oproti jiným udělána méně decentně, je to, jak se dnes říká, řachanda, ale režijně velmi dobře vystavěná. Některé kreace a herecké výkony jsou v této inscenaci pozoruhodné, např mrštný Robert Finta přesvědčil opět o svých hereckých kvalitách. Ženský herecký výkon – zatím Kateřina Krejčí v Procesu, ale hovoříme spolu před posledním představením přehlídky, Yermou v KSA. A mezi muži je to Marek Cisovský v inscenaci Režisér (KSA) a v komediální rovině Robert Finta.

Tomáš Chudoba (student Slezské univerzity Opava): Dostávalo se mi všeho, co se týká vyváženého programu. Ocenil bych, kdyby více experimentovalo uvnitř jednotlivých inscenací. Mezi žánry mi chybělo absurdní drama, které se v minulých ročnících také v nabídce divadel objevovalo. Přivítal bych alespoň jednu debatu o proběhlých inscenacích, abychom je mohli všichni společně ve veřejném prostoru rozebrat. Obě panelové diskuse byly pro mne velice přínosné, jak ta první s ženským ansámblem, tak ta druhá, zase s muži jako členy diskusního panelu.

Jitka Borovičková (neprofesionální herečka): Jsem neprofesionální herečka, takže si nedovolím hodnotit ani herecké výkony, ani uměleckou úroveň jednotlivých představení. Velice jsem však postrádala veřejné rozborové semináře, které v minulých ročnících sloužily jako prostor k setkání mezi generacemi i uvnitř generací, ke vzájemné diskusi s možnou výměnou názorů, a posloužily velkou mírou k poučení. Divadlo je živá záležitost a vzájemnou výměnu názorů nelze nahradit nějakými internetovými podcasty. Živý člověk na obou stranách názorového dialogu, to přece patří k divadlu.