Tanečnice, choreografka a pedagožka Kristýna Slezáková: Prostě mě baví život

Už za pár dnů proběhne další Plynutí a s ním spojená série pohybových workshopů Splynutí. Tentokrát se můžeme těšit na česko-slovenské obsazení, mě by ale zajímalo, jak tento projekt vznikl a jak dlouho už se mu věnuješ…

Tuším, že jsme začínali v roce 2017. Žádný plán na takový projekt nebyl. Původně jsem se na ostravském festivalu Move Fest setkala s lektorem jógy, tanečníkem a pedagogem Vladislavem Šoltysem, jehož lekce mě fascinovaly, a já se rozhodla ho požádat o vedení workshopů. V té době jsem se zároveň po letech znovu potkala s kontaktní improvizací a tak rovnou vznikly víkendy s jógou a kontaktní improvizací. Jednoho dne se to pohnulo jiným směrem – kolegyně, která vede festival Hudební současnost, mě požádala, abych v rámci jejich programu udělala jógovou lekci s živou hudbou. To nakonec nevyšlo, nicméně jsem začala zvažovat nápad, že by bylo možné živou hudbu využít při kontaktní improvizaci. Instinktivně se mi vybavilo jméno muzikanta Patrika Kee. Přizvali jsme ho a byla to naprostá pecka a velmi emocionální zážitek. Z toho vzešla idea, že uděláme improvizované představení, pohybová improvizace má ostatně v Ostravě svou tradici.

Patrika dodnes považuji za zásadní osobnost Plynutí, zatímco Vladislav je hlavní stálici workshopů. První představení jsem ušila na koleně, protože to bylo ještě v době končícího covidu, interpreti se různě měnili a do poslední chvíle jsme nevěděli, jak a zda to vůbec proběhne. Nakonec se ale podařilo a od té doby rozvíjíme Plynutí dál.

Má Plynutí ustálený koncept? A podle jakého klíče oslovuješ interprety?

Řekla bych, že klíčů je několik. Hned v začátku jsem si nadefinovala, že mě baví slučovat neslučitelné. Nejzásadnějším faktorem je generační různorodost – vždy chci, aby v představení nějakým způsobem figurovali studenti konzervatoře, dále tam mám tanečníky v největším rozpuku a pak umělce na horizontu taneční kariéry. Uvažuji, že bych možná oslovila věkovou skupinu pod patnáct let, a moc ráda bych spolupracovala i s interpretkou (zatím nebudu jmenovat), která už překročila šedesátku. Počet interpretů je šest až osm, toto číslo nepřekračuji ani nezmenšuji. Také se snažím, aby se na jevišti objevili půl napůl ženy a muži. A důležitým kritériem je také vědomí, že tam daní lidé chtějí být, baví je to, jsou dostatečně vnímaví a ochotni investovat něco ze sebe.

Ráda spojuji umělce, kteří by se na jevišti možná nikdy nepotkali a jsou zdánlivě nekompatibilní. Například v prvních dvou Plynutích vystupoval Saša Veselý, což je o generaci mladší představitel streetové a experimental scény, a s ním Vladislav Šoltys nebo já, kteří působíme dlouhé roky v oblasti současného tance. V následujícím Plynutí uvidíme Dana Račka a opět i Vlada Šoltyse, kteří se znají dekády, ale na scéně spolu nikdy nestáli.

Z Plynutí. (Foto: Radim Golka)

V jednom rozhovoru jsi prozradila, že v případě improvizovaných tanečních večerů se s interprety sejdete chvíli před tím, než jde opona nahoru, a pak rovnou vyrazíte na scénu. Je to opravdu tak? A máte vůbec nějaké styčné body nebo danou strukturu?

Sejdeme se asi dvě hodiny před představením, já představím strukturu ve smyslu začátek, střed a signál k závěru a s tím se vydáváme na jeviště. To je vlastně všechno. Časem bych ale ráda od této ryzí improvizace směřovala k instantní kompozici, což je přece jenom konkrétnější tvar, ale zároveň klade obrovské nároky na interprety. Ale věřím tomu, že se to časem podaří.

Umím si představit, že tanečníci si Plynutí užívají. Co si z něj mohou odnést diváci? Máš nějaké zpětné vazby?

Z reakcí jsem zjistila, že diváky fascinuje, že to není připravené. Často nevěří, že tam opravdu jdeme s ,,prázdným papírem“. A já, když potom vidím záznam, jsem také překvapená, co se na scéně během té hodiny odehrálo. Myslím si, že právě proto Plynutí směřuje k už zmíněné instantní kompozici, kde člověk komponuje na místě a musí být maximálně soustředěný, vstupovat do situací vědomě a stejně tak z nich vědomě vystupovat.

Publikum zajímá i konkrétní sestava interpretů a co tam daní lidé budou dělat. Každý z nich přináší něco svého, musí potlačit své ego a naladit se na skupinu. To tvoří neopakovatelný zážitek. A celé to objímá Patrikova přítomnost – klidná a plná důvěry – a jeho hudba, kterou jakoby odněkud bral a nechal proudit skrze sebe k nám.

Tušíš, kam se projekty Plynutí a Splynutí budou v budoucnu ubírat?

Už před nějakým časem jsem si uvědomila, že současný rozsah projektu je maximum, které jsem schopna zvládnout, protože vše v podstatě zajišťuji sama organizačně, produkčně i grantově. Dlouho jsem se bránila myšlence založit spolek, ale nakonec jsem tak se dvěma uměleckými kamarádkami učinila.

Naplnit velký sál Janáčkovy konzervatoře dvakrát do roka není jednoduché, a já bych si přála, aby se interpreti cítili příjemně odměněni, proto uvažují o komornějším prostoru. Jestli workshopy zůstanou ve stejném rozsahu, také nevím. Záleží i na tom, jaké finance každoročně dostaneme. V současné chvíli mám ale ještě sama velkou chuť tančit, takže možná zkusím rozšířit svou činnost o choreografický nebo taneční projekt, tedy o taneční dílo s konceptem a pevným výsledkem. Ale zatím jsou to jen úvahy.

Letos jsme s Vladem Šoltysem udělali společný projekt. Na památku třiceti let od rozdělení Česka a Slovenska uspořádáme improvizované večery v Ostravě i Bratislavě. Obsazení bude česko-slovenské, na Slovensku se potkáme i s jinými hudebníky, takže je to pro mě nová zkušenost a jsem hrozně zvědavá, jak to bude vypadat.

Jak už jsi zmínila, taneční a pohybová improvizace má v Ostravě tradici, na níž Plynutí svým způsobem navazuje. V jakých podobách se improvizace v minulosti objevovala na ostravské taneční scéně a jak tě ovlivnila?

V Ostravě existovalo od konce 90. let Taneční divadlo Zóna, kde jsem postupně začala i vyučovat, říkalo se tomu „přípravka tanečního divadla Zóna“. Já jsem k improvizaci velmi tíhla, což je strašný paradox, protože jsem začínala společenským tancem. Nejdříve se mi vůbec nechtělo vystupovat z komfortní zóny. Byla jsem zvyklá na pózy a nagelované vlasy a najednou jsem měla dělat ne úplně hezké pohyby, válet se po zemi a být sama sebou.

Jenomže, jak to tak bývá, ta cesta, kterou jsem si k tomu našla, mě nesmírně ovlivnila. Postupně jsem se začala potkávat se spoustou lidí, kteří chodili do té přípravky a chtěli trénovat víc, i o víkendech. Z toho vznikly nejdříve prázdninové pobyty, já jsem tehdy studovala na HAMU, kde jsme si na léto pronajali sály a tam jsme se scházeli. Byli jsme tehdy v improvizaci hodně hluboko, pohybovali se v ní mnoho hodin denně a naše skupina byla poměrně uzavřená. S různými lektory a v podobném duchu jsme fungovali asi tři sezony.

V rámci takto vzniklého souboru – Stres ve Vřesu – jsem chytla choreografickou slinu a následně vytvořila několik děl, včetně duetu s velmi blízkou osobou, Aničkou Prokopovou. Hodně jsme toho sjezdily a duet byl uveden i na České taneční platformě. Poprvé jsme v něm experimentovaly s živou hudbou, přizvala jsem dvě hudebnice: Danielu Vítovou, která je dnes součástí cirkusového prostředí, a Terezii Kovalovou, v současnosti etablovanou muzikantku a modelku.

Potom jsem zběhla ke capoeiře a odjela na Erasmus do Portugalska, kde byla v té době mnohem rozšířenější než u nás. Soubor se rozpadl a já myslím, že Plynutí je vlastně jakýmsi pokračováním.

O tobě lze tedy říct, že jsi všestranná tanečnice a pohybový materiál sbíráš z různých disciplín. Z čeho čerpáš nejvíce?

Vždy studentům říkám, že si mají udělat takový ,,košíček“, do kterého si ukládají jako kamínky nejrůznější pohybové zkušenosti. A třeba po čase zjistí, že jeden kamínek jim nevyhovuje, tak ho vyndají a dají tam jiný. Tímto způsobem se snažím pracovat i já.

Společenský tanec mě velmi ovlivnil. Pohybovala jsem se i v komerční sféře, v divadle, včetně činohry, prošla jsem i základním tréninkem klasického tance. Hodně čerpám z jógy a přístupu mých dvou zásadních učitelů, manželů Kozánkových, kteří propojují čínskou medicínu a tanec. A důležitou roli hraje samozřejmě improvizace.

Nicméně v současnosti se snažím objevovat jakousi podstatu, upřímnou čistotu. Fascinuje mě opravdovost na jevišti, která je vlastně velmi intimní, a tu hledám u sebe i ostatních tanečníků. K tomu všemu bych ráda našla určitou kolegiální blízkost a souznění – člověka, se kterým bych mohla úzce spolupracovat, sdílet a tvořit.

Kristýna Slezáková. (Foto: Petra Sasanca Gherbetz)

Ráda bych se tě zeptala na tvou pedagogickou činnost. Často mluvíš o svých studentech a je jasné, že do jejich vzdělávání vkládáš nemálo energie. Zároveň pro ně pomáháš vytvářet příležitosti k načerpání zkušeností i vlastní prezentaci…

Budu teď mluvit výhradně o oboru současný tanec, kterému se na konzervatoři věnuji. Dlouhou dobu měli studenti možnost se prezentovat v rámci Etud těla v bývalém kulturním centru Cooltour, kde tyto akce probíhaly pod záštitou Move Ostrava. A já si říkám, že by nebylo špatné se k podobnému konceptu vrátit.

Nicméně teď pracujeme na tom, abychom získali finanční prostředky a studentům poskytli větší škálu možností. A nejen jim, ale i pedagogům, kteří musí během roku v rámci praxe vytvořit několik děl a občas to bývá neúnosné. Je na místě poděkovat institucím jako jsou Město Ostrava, Moravskoslezský kraj nebo Nadace Život umělce za finanční podporu, která je pro nás obrovsky přínosná. Můžeme dále zvát etablované choreografy, aby vytvořili pro studenty absolventská představení nebo jiné projekty, a spolupracovat s nimi na profesionální úrovni. Před několika týdny nás navštívila například absolventka Janáčkovy konzervatoře Věra Kvarčáková, která si během workshopů vybírala studenty pro svůj nový projekt.

Dále se chceme přiblížit repertoárovému formátu. Kolegové z klasického oddělení přišli s nápadem udělat celovečerní balet Louskáček, na kterém se podílela všechna oddělení a vznikla tam velice dobrá atmosféra mezi studenty i pedagogy napříč obory. Následující rok jsme představili contemporary projekt Drift v choreografii Vladislava Šoltyse. Do toho kolegyně, které učí lidový tanec, pracují na celovečerní flamencové inscenaci Carmen.

Krásně se rozvíjí spolupráce s platformou Move Ostrava, díky které můžeme s projekty vytvořenými pro studenty vyjet mimo Ostravu. S Driftem jsme vystoupili třeba na festivalu Move Fest Košice.

Jak rozmanitý je tvůj profesionální život už si představit umíme. Co dalšího bychom měli vědět o Kristýně Slezákové?

Jsem single máma jedné skvělé dcery. Mám spoustu zvířat a květin, což je věc, bez které bych nemohla žít, ale která mě zároveň nesmírně vyčerpává. Díky procházkám s pejskem jsem objevila krásu přírody a dělá mi to velkou radost. V rámci toho se mi pozměnil vztah k chladu a ke kvalitám počasí, protože já, coby člověk, který miluje moře, slunce a horko, jsem začala vyhledávat vodu i při nízkých teplotách. Mimo jiné mě baví pečovat o sebe, svou pohodu a tělo. A prostě mě baví život a fakt, že jsem konečně došla do fáze, kdy ho nemusím jen ,,přežívat“, ale umím si ho i užívat.