Berenika Ovčáčková: Když začnete pracovat, náměty se rodí samy od sebe

Před čtyřmi lety jste se vrátila z Prahy, kde jste žila od dob svých studií, zpět do rodné Ostravy. Jak na vás město nyní působí?

Děkuji za úvodní otázku. Můj přesun – nebo lépe návrat – do Ostravy skutečně započal před čtyřmi lety. I když ne zcela fyzicky, tak určitě mentálně. Na jaře 2019 zemřela maminka a touto tragickou událostí začal můj exodus z Čech, z Prahy. Stěhovala jsem se na etapy. Nejprve přišel na řadu ateliér a následně byt. V Praze jsem žila třicet let. Zpočátku nebylo jednoduché to emočně zpracovat, přijmout. Navíc, stěhování po tolika letech je samo o sobě příšerné. Nejsem minimalista. Nejen, že se obklopuji spoustou věcí, ale výtvarnou činností jsem objem položek ještě x-krát zvětšila. K tomu jsem dvacet dva let pracovala s knihami, takže těch také nebylo málo. Vše se urychlilo, když se ukázalo, že můj otec skutečně potřebuje oporu a pomoc kontinuálně, nejen o víkendech. Požádal mě, abych v Praze ukončila pracovní poměr a vrátila se do Ostravy.

Konečně se dostávám k vaší otázce, na kterou odpovím příběhem – historkou – vzpomínkou. V říjnu 1989 mě tehdejší režim pustil, respektive bylo mi dovoleno vyjet ke známé do italského Merana. Domluvila mi tam brigádu: trhání jablek. V sadu pracovala též dvojice Poláků, kterým mohlo být o deset, patnáct let víc. Asi jsem jim byla sympatická. Při loučení mi věnovali objemnou barevně-obrazovou knihu, která anglicky popisovala uměleckou sbírku ruské Ermitáže. Na úvodní stranu napsali věnování polsky, které v překladu by mohlo znít asi takto: Není to místo, co utváří člověka, ale je to člověk, který utváří místo. Každé místo je o lidech a dovednosti s nimi koexistovat, předat jim něco ze sebe, navazovat nové vztahy. I když jsem se vlastně musela vrátit, zpětně toho nelituji. V Ostravě nyní žiji, pracuji a cítím se tu doma.

Na pražské akademii jste studovala v době, kdy došlo k převratu. Podepsala se revoluce na způsobu výuky? Jak jste vůbec převrat prožívala?

Z hlediska politického a společenského byl pád komunistického totalitního režimu splněný sen, kterému nikdo nevěřil, že je možný. Na pražské akademii došlo k totální výměně pedagogů. Pokud si dobře pamatuji, z původní garnitury zůstali jen grafik Ladislav Čepelák, sochař Stanislav Hanzík a teoretici Jaroslav Rataj a Jiří T. Kotalík, kteří oba vyučovali dějiny umění. Vedle klasických ateliérů (malba, grafika, sochařství) začaly fungovat ateliéry intermediální tvorby. Rozhodně se uvolnila jak atmosféra, tak i výuka. Patřím k těm absolventům AVU, kteří mají na svém diplomu podpis Milana Knížáka. Moje diplomka proběhla velmi hladce. Za oponenta jsem měla Huga Demartiniho. Převrat jsem prožívala euforicky, jako spousta jiných lidí, včetně několikadenní stávky ve škole během týdne, který následoval hned po 17. listopadu, respektive až po neděli, neboť 17. listopad roku 1989 připadl na pátek.

Berenika Ovčáčková: Mami 1

Vaše tvorba je orientována na grafiku, měla jste původně i jiné výtvarné úmysly?

Původně jsem chtěla malovat. Milovala jsem barvy a fascinovaly mě jejich názvy. Malovala jsem tehdy hlavně temperovými barvami značky ŠTOLO (dnes UMTON). Připravovala jsem se na talentovou zkoušku, takže jsem kreslila a malovala zátiší, portréty, figurální kompozice. Na AVU jsme denně malovali figuru – akt. To mě moc nebavilo. Navíc jsem si vymýšlela fantazijní obrázky. Nicméně ateliérový dril měl i svá pozitiva. Člověku se uvolnila ruka. Zhlédla jsem se v německém expresionismu, v čistých barvách a ve výrazném kontrastu mezi černou a bílou.

Vím o vás, že již tři dekády používáte v tvorbě počítačový software, kterému předcházely tradiční grafické techniky. Co vás vedlo k tak radikálně zúžené praxi? Mohla byste vlastní tvůrčí genezi trochu rozvést?

Na vlastní kůži jsem si prošla klasickými technikami, a to doslova. Když jsem po škole leptala a tiskla kovové desky formátu mezi A2 a A1, měla jsem kůži na dlaních úplně ohlazenou. Tiskařská barva byla do kůže a za nehty tak zažraná, že jsem začala na venek nosit bavlněné, háčkované nebo kožené rukavičky. Jednou v sámošce si totiž paní prodavačka mých „špinavých“ rukou všimla a dala to najevo. Myslela si asi, že žiju na ulici a nemyji se.

K počítači mě přivedla tvůrčí stagnace (smích)… Po škole jsem tiskla lepty v ploše, kterým pracovně říkám Grotesky. Bylo to hodně fantazijní, trochu ulítlé, ale i humorné a introspektivní. Pak jsem odevšad slyšela, že bych měla jít více s dobou, reflektovat společnost, společenské problémy apod. Tak jsem zkusila pracovat s fotografií. Tu jsem si nejdříve naskenovala, přes počítač tzv. vypérovala a pak už jsem s ní pracovala ručně: stříhala, doplňovala, kolážovala, dokreslovala. A pak to zase „vrazila“ do počítače, kde jsem s předlohou experimentovala. V té době jsem ale ještě netiskla digitálně. Počítač mi sloužil jako nástroj pro přípravu předlohy pro tisk sítem. Tato předloha byla vlastně jen černobílá kresba nebo to byly černobílé plochy. Předlohy v podobě čtyřbarevného výtahu (CMYK) jsem nikdy nepoužívala. Chtěla jsem si „užít“ radost z rukodělné práce. Proto jsem předlohy pro sítotisk stříhala z černého papíru a jen obrysovou kresbu jsem upravovala v počítači. Od té doby počítač, respektive jeho grafický software, zůstal mým pomocníkem a nástrojem.

Berenika Ovčáčková: Erotikon 4 (serigrafie)

Souvisel váš příklon k používání programu Photoshop i s experimentováním vašeho otce? Oba jste s ním začínali pracovat záhy, co se objevil…

Rozhodně. Otec se do práce s počítačem zažral s jasným úmyslem ovládnout ho. A to se mu skvěle podařilo. Ač jsem o generaci mladší, byl on tím, který byl o notný kus přede mnou. Já jsem zpočátku hodně tápala a zápasila jsem např. s barevností. Jako bych v počítačovém prostředí ztratila cit pro barvu a barevnost. Ve svých začátcích jsem počítač používala jako omalovánku. Dnes se tomu směji.

Díky tomu, že byl otec progresivní a neváhal investovat do nových technologií, jsme měli počítač velmi brzy, asi už v polovině 90. let. Nejdříve to byla tzv. Performa od firmy Apple Macintosh, pak eMac (Vajíčko) a nakonec tři po sobě jdoucí vývojové verze iMac. Photoshop se samozřejmě také vylepšoval a vyvíjel.

Jak moc jste vlastně byli v tvůrčím kontaktu? Hodnotili jste si vzájemně práci? Existují nějaké případy společných výstupů?

V reálu spíše nárazově, ale mentálně pořád. Ano, hodnotili jsme si vzájemně práci. Oba jsme potřebovali názor toho druhého. Otec můj názor a hodnocení bral velmi vážně. On měl výhodu v tom, že ode mě sklízel jen chválu, kdežto já jsem občas musela skousnout nepříjemnou kritiku. Naštěstí jsem sama byla velmi sebekritická. Společně jsme poprvé a zatím naposled vystavovali v pražské galerii Vltavín. To bylo v roce 2006. Výstava se jmenovala Jablko od stromu a měla být první v rámci stejnojmenného galerijního projektu.

Kde berete inspiraci?

V životě… Když začnete pracovat, náměty se začnou rodit samy od sebe. Ale je důležité začít pracovat. Nezůstat jen u myšlenek a nápadů. To spojení hlava – ruka, ať už by ruka držela tužku, štětec nebo myš, je velmi podstatné.

Tvoříte systematicky, nebo spíše nárazově?

Systematicky nárazově. (smích) To znamená, že ač tvořím nárazově, snažím se systematicky udržovat jistou pravidelnost. A když začnu, je nutné umět také skončit. Nejhorší je, když má člověk rozdělanou věc, nějaký problém, a nemůže od toho odejít, dokud to nevyřeší. Přestane jíst, spát, telefonovat, odpovídat na maily, vyřizovat běžnou agendu. Z toho se pak stává obsese.

Berenika Ovčáčková: MyMatrix 2

Co přesně znamenají graficky oddělené plošné fragmenty, kterými koncipujete výsledný vizuální znak? Souvisí to nějak s těkavostí současné doby?

Ne, na těkavost doby jsem při tom nemyslela. Jde spíše o výtvarný záměr, rukopis. Odmalička jsem při kresbě perem a tuší uplatňovala široký rejstřík čar a puntíků: vodorovně, svisle, diagonálně, po objemu, tlusté, tenké, vlnité, zubaté, velké i malé. Líbily se mi mědirytiny všeho druhu, Gustav Dore, původní ilustrace k románům Julese Verna. Když už mě osud zavál do ateliéru grafiky, u které jsem pak zůstala, tak jsem usilovně hledala další možnosti grafického vyjádření, které by navíc rezonovaly s touto dobou.

Vaše digitální tisky evokují tradiční grafiku, je to jen dojem, nebo záměr?

Záměrem není dokázat a ukázat, že lze počítačem vyzrát nad zdlouhavou, namáhavou, pečlivou a přesnou prací v grafické dílně. Je to proto, že někde v hlavě mám uložené hodiny práce s materiálem. Zkušenosti z těch dob promítám do práce v digitálním prostředí.

Který umělec nebo proud druhé poloviny dvacátého století vás nejvíce ovlivnil?

Nejprve to byl Henri Rousseau, zvaný Celník. Jako teenagerka jsem jím byla nadšená. Tehdy jsem malovala naivním stylem a Rousseau byl pro mě velkou inspirací. A taky René Maigret. No a pak jsem se seznámila s pop-artem a Andy Warholem, potažmo s Royem Lichtensteinem. Ten druhý je u mě na prvním místě. Také jsem očima hltala německé expresionisty. Z českých autorů mě nadchla Naďa Plíšková, pokud hovoříme o vlivu jako o vzoru. A úplně na začátku to byla celá řada českých ilustrátorů: Eva Bednářová, Květa Pacovská, Dagmar Berková, Zdena Táborská, Olga Čechová, Zdenek Seydl, Adolf Born, Jiří Šalamoun. Jejich ilustrace přesahovaly samotný text, byla to svébytná malířská nebo grafická díla, která byla i ve svém malém měřítku monumentální. Ilustrované knihy mě v dětství velmi ovlivnily. A stále mě baví je sledovat. Proto bych ještě ráda zmínila Markétu Prachatickou, Michaelu Kukovičovou a Filipa Pošivače. … Těch vlivů bylo v mém profesním životě tolik, že by to vyčerpalo celý jmenný rejstřík dějin umění.  Samozřejmě mě také ovlivnil otec, ačkoli jsem ho – naštěstí – nikdy nezačala kopírovat nebo napodobovat. Obdivovala jsem jeho „tvůrčí slinu“, která nikdy nevyschla. Jeho zaujetí výtvarným umění neznalo hranic.

Berenika Ovčáčková: Papadona

Jak si podle vás stojí současná česká mladá grafika?

Stále se objevují noví grafici, u kterých je chvályhodné, že se snaží hledat svoje vlastní výtvarné vyjádření, svůj autorský punc. Jsem členkou SČUG Hollar (Sdružení českých umělců grafiků). Na společných výstavách lze díla mladých grafiků vidět. Také projekt Grafika roku vystavuje dohromady staré a mladé, ale ve skutečnosti jde ještě o studenty, kteří pracují pod vlivem školy a jejích pedagogů. Takže je to více prezentace jednotlivých škol než samostatných mladých umělců.

Existuje barva nebo barevná kombinace, kterým se prostě nemůžete vyhnout?

Tak toto je nejtěžší otázka z celého rozhovoru. Díky neomezené barevné škále na digitální paletě je barevných kombinací přehršel. Takže nakonec se asi prostě nemohu vyhnout kombinaci černá a bílá. (smích)

Je pro vás tvoření těžkou a úmornou prací, k níž se často vracíte, nebo to jde lehce a spíše převažuje pocit uspokojení?

Když začínám něco nového, jde to obvykle ztuha. Ano, často to bývá těžké a úmorné. Pak se to najednou vyloupne a člověk ví, že je na dobré cestě. Rozuměj na cestě, kterou intuitivně cítí, že ho vede správným směrem, které věří. Víra, a dále pak představa uložená někde v hlavě, vytrvalost, cit pro výběr, posouvání hranic, porovnávání výsledků, sebekritičnost atd, to vše je velmi vzrušující. Pak to nějakou dobu jde lehce a převažuje pocit uspokojení, až do té doby, kdy se to začne stávat rutinou a je potřeba začít něco nového.