Maxwell Davies před premiérou Labutího jezera: Rád bych v lidech probudil nadšení pro živé umění

Postava Prince Siegfrieda ve Vámosově zpracování Labutího jezera dostává úplně nové dimenze a v mnohém se liší od nejčastěji uváděné verze podle Maria Petipy a Lva Ivanova. V čem je podle vás největší rozdíl?

Youri Vámos vidí Prince Siegfrieda především jako velmi citlivou osobnost. Mám pocit, jako bychom vyprávěli, co se děje na pozadí původního příběhu: Kdo je vlastně Siegfried? A co se stalo, když dosáhl dospělosti? Co vlastně prožívá? Kromě toho vykresluje Youri i vztah mezi Siegfriedem a jeho matkou, který mnoho věci objasňuje. Celkově bych ale řekl, že je toto nastudování Labutího jezera velmi osvěžující a nové. Jak pro tanečníky, tak pro diváky.

To znamená, že i jako tanečník máte mnohem náročnější úlohu. Objevilo se během zkoušení něco, s čím jste vyloženě bojoval?

Na začátku jsem trochu bojoval s hereckou stránkou této role a s výrazem, který je v ní potřeba. Nehraji jenom postavu prince, ale hlavně mladého muže. Navíc musím přesně vědět, co se v mé roli děje a kam se vyvíjí. Zvládnout to všechno dohromady bylo ze startu těžké, ale teď už si to užívám, protože se v pocitech a motivacích Siegfrieda lépe orientuji.

Co se týče baletní techniky, tak nám Youri často říká: Zapomeňte na balet! Chce, abychom byli přirození, sami sebou a našli tu rovnováhu mezi baletním a normálním pohybem. Jenomže každé ráno máme baletní trénink a já se baletu věnuji už dlouho, takže odpoutat se od něj není vždycky lehké (smích).

Co si naopak na roli Siegfrieda užíváte?

Musím říct, že se mi tato verze Labutího jezera líbí víc než ta původní. Cítím se víc umělecky volný a objevuji nové pozitivní pocity, které jsem předtím ve spojení s tancem neznal. Takže i přesto, že nároky jsou vysoké, hodně mi to dává.

Ze zkoušky inscenace Labutí jezero. (Foto: S. Gherciu)

Nejen v Labutím jezeře, ale i v dalších baletních titulech je zásadní souhra tanečních partnerů na jevišti. Co je pro vás nejdůležitější, aby tanec ve dvou dobře fungoval?

Komunikovat a navzájem se respektovat. Nebát se říkat věci a řešit případné problémy. Každá partnerka je jiná, má jinou osobnost, styl hraní. Takže i když technicky se to příliš neliší, musíme se na sebe napojit naučit komunikovat srdcem, proto v baletu nejsou slova.

Jak vlastně probíhají zkoušky s Yourim Vámosem a jeho pravou rukou Joyce Cuoco?

Youri změnil můj pohled na balet. Naučil mě, že je to mnohem víc než jen tanec. Často nám připomíná, že chceme vyprávět příběh, a to je důležitější, než jakákoli oslňující technika. Hodně se soustředí i na výraz (například tváře, očí a podobně). Joyce je skvělá, hodně mi pomáhá po psychické stránce, v mé roli je hodně věcí, na které je potřeba myslet a soustředit se, a ona mi ukázala, jak na to. Oba jsou úžasní umělci, a je pro mě čest s nimi pracovat.

Předpokládám, že příprava na roli se neodehrává jen na baletním sále, ale i mimo něj…

Ano. Já se rád dívám třeba na filmy a muzikály. Hodně to pomáhá, co se výrazu týče. Muzikál jsem sledoval, když jsem byl ještě v Japonsku. Japonci jsou totiž většinou trochu stydliví, neříkají, co by říct chtěli nebo jak to cítí, ale muzikál je v tomto otevřený. Rád čtu i knihy, protože díky nim můžu budovat svoji představivost. Vytvářet postavu, její svět a zápletku je pak mnohem jednodušší.

Jsou klasické baletní tituly vaše oblíbené, nebo vás více zajímá oblast moderního a současného tance?

Osobně mám raději klasický, popřípadě neoklasický balet. Baletní technika má velmi dlouhou tradici a je úžasné, že v ní i dnes můžu pokračovat. Mám ale pocit, že mladou generaci zajímá více neoklasika nebo moderna, možná, že sledovat klasický balet jim připadá náročné. A navíc je kolem spousta různých zajímavých věcí a impulzů.

Ze zkoušky inscenace Labutí jezero. (Foto: S. Gherciu)

Měl jste možnost tančit v Japonsku i České republice. Byla to velká změna?

V Ostravě jsem dostal své první evropské angažmá. Změna to byla – mám velký respekt pro japonské tanečníky, ale tady jsou všichni mnohem otevřenější, včetně baletních mistrů a choreografů. Mají široký záběr a přehled. Další rozdíl vidím v tom, že v japonských souborech tančí z devadesáti procent Japonci. V Evropě se v souboru sejdou různé národnosti a osobnosti, což je velmi inspirativní. Byl jsem předtím celkem uzavřený v určité bublině, ale tady jsem objevil úplně nový pohled, a to mi pomohlo zlepšit se i po umělecké stránce.

Na závěr se zeptám: Co bychom měli vědět o Maxwellu Daviesovi kromě toho, že je tanečníkem?

Většinu času myslím na tanec (smích), a chtěl bych lidi povzbudit k tomu, aby častěji chodili do divadla. Rád bych v nich probudil nadšení pro živé umění. V dnešní době je tolik možností zábavy, tolik impulzů v on-line světě, ale živé umění má něco, co jiná forma nenabídne. Je to život. A možná taková zajímavost o mně – původně jsem chtěl hrát baseball, ale nakonec vyhrál balet. To se stalo, mě táta vzal na baletní představení a já viděl, co všechno tanečníci zvládnou.