Těšínská Balada pro banditu vychází vstříc většinovému vkusu a doplácí na problematický hudební podklad

Scénograf Jaroslav Milfajt vytvořil na jevišti volný prostor pro početné taneční muzikálové výstupy. Z pohledu diváka vpravo je situována kancelář velitele četnické stanice v Koločavě, na levé straně je hromada vojenských beden a dalších pro inscenaci důležitých věcí, symbolizujících čerstvě poválečnou dobu. Nad hlavami účinkujících se v projekci tmavomodrého oparu vznášejí siluety stromů v perspektivě vytvářející dojem zalesněných hor, holé větve vyvolávají místy obrazy kříže. V tomto hracím prostoru se odehrávají jednotlivé situace v příběhu o zbojníkovi, jejž se snaží dopadnout četnictvo.

Kostýmní výtvarnice Alena Schäferová se pro tvorbu oblečení inspirovala regionálními a místními výtvarnými lidovými i pohádkovými motivy. Respektuje sociální rozdíly, v případě jedné z klíčových postav Mageriho dokonce využívá možnosti kostýmního vyjádření jeho vzestupu z nepříliš zámožného hospodského v bohatého majitele hotelu. Nikola Šuhaj a jeho parťáci oděvními prvky připomínají, že jde o vojenské dezertéry, četníci jsou oděni do dobových stejnokrojů.

Petr Hromádka, který poskytl hudební spolupráci, je také autorem posunu původní hudební složky od originální hudby Miloše Štědroně, pojaté v žánru lidových písniček zpívaných trampskými kapelami. Štědroňova původní hudba vznikala téměř souběžně se vznikajícím textem, psaným tehdy nuceně utajeným pravým autorem Milanem Uhdem. Hromádka ji posunul vlastní úpravou k téměř poprockovému žánru, ve kterém byla odehrána v inscenaci téhož titulu v Divadle Husa na provázku v roce 2005 v režii Vladimíra Morávka.

Choreografka Gabriela Klusáková vede herce ve skupinových kreacích k tanečnímu projevu charakteristickému pro komerční popové muzikály z doby po roce 2000, k čemuž ji svádí hlavně charakter hudební složky dotažené až k dnešní popové hudební kultuře.

Z inscenace Balada pro banditu. (Foto: Karin Dziadková)

V režijně-dramaturgické koncepci dvojice Kracik/Olmová vycházejí inscenátoři z textu pro původní inscenaci režiséra Zdeňka Pospíšila z roku 1975. Na rozdíl od mnoha dalších víceméně vydařených inscenací v nejrůznějších divadlech v České republice, ve kterých zůstala stejně jako u Pospíšila vedle textu nejdůležitější komponentou inscenace hudba Miloše Štědroně v živém provedení kapely přítomné na jevišti, v Českém Těšíně používají hudbu reprodukovanou včetně nahraných sborů. To by nemuselo být na závadu, kdyby se s takto pojatým hudebním doprovodem pracovalo promyšleněji a odlišně v pasážích muzikálových a činoherních. Věci by prospěla i kvalitnější studiová nahrávka, důslednější a promyšlenější instrumentace.

Pro kritické posouzení Kracikovy inscenace vycházející z původního textu je velmi důležitá připomínka původního uchopení hry. V Pospíšilově verzi představení začínalo tak, že diváci vstupovali do hlediště přizpůsobeného jako místo pro posezení u ohně večer za tmy někde v přírodě.  Uprostřed hořel oheň, hlavním scénografickým prvkem byla velká dřevěná kláda, na kterou si sedli herci v trampském oblečení poté, co s pomocí baterek usadili diváky na místa.

Diváci neseděli na židlích, ale na podlaze, která byla proměněna na výškově různě členitý povrch. Tím zmizela bariéra mezi herci a diváky, kteří se stali sami také aktéry hry.

Představení tedy nebylo uváděno v duchu muzikálové divadelní produkce, ale v duchu společného potlachu u ohně, u kterého si herci hráli na postavy z Olbrachtova románu o zbojníkovi Nikolovi Šuhajovi. A takto byl koncipován i jeho výchozí text.

Z inscenace Balada pro banditu. (Foto: Karin Dziadková)

Do děje hry uváděla diváky píseň Zabili, zabili, kterou zpívala Eržika s růží v ruce za doprovodu muzikantů, kteří seděli v rohu scény. Podstatné bylo nástrojové složení živé kapely, určující hudební žánr: housle. kytara, banjo, harmonika, mandolína, kontrabas, druhá kytara, kytara, zobcové flétny a nejrůznější perkuse. To připomínalo trampské, bluegrassové a folkové i kapely sedmdesátých let, z nichž velká část měla problémy s tehdejším totalitním husákovským režimem a jejichž některé písně byly často zakazovány. Původní představení se tak stalo protestem proti tehdejšímu potlačování svobody, což bylo jeho hlavním tématem. V tom byla, dodnes je a navždy zůstane pravá hodnota tehdejšího Uhdeho, Štědroňova a Pospíšilova dodnes stále nedoceněného počinu.

Zahajovací scéna, jak ji Petr Kracik vystavěl, aniž by na vlastní oči viděl Ivu Bittovou tehdy ztělesňující Eržiku, je téměř stejná. I dnešní Eržika v Těšínském divadle zpívá píseň Zabili, zabili nad mrtvolami bratrů Šuhajových a pokládá na ně růži. Stejná píseň na konci představení příběh Nikoly Šuhaje uzavírá. Ovšem to, že pro všechno další dění je de facto určující žánr poprockové rockové muzikálové hudby, je více než kontraproduktivní. Je to ve velmi silném rozporu s obsahem a charakterem textů některých písní. Jejich obsah by lépe vyzněl v jemnějším aranžmá a v akustickém podání, včetně živé kapely na jevišti.

Dramaturgicky se také českotěšínská verze zásadně liší od původní Pospíšovy tím, že rezignuje na současné politické a společenské dobové souvislosti. Rezignuje také na současné dějí na Ukrajině, kde dnes Koločava leží, což výpověď Kracikovy inscenace poněkud ochuzuje.

V práci s herci jde režie k vyjádření podoby ženské a mužské lásky, potažmo vyobrazení střetu mužského a ženského světa. Zde by výsledku pomohl výraznější důraz na rytmus představení s větším vyzdvižením celkem kvalitní činoherní složky. Tempu představení jinak nelze nic vytknout, je velmi rychlé, tak to dramatický děj vyžaduje.

Z inscenace Balada pro banditu. (Foto: Karin Dziadková)

V inscenaci jsou i situace pohádkové a mytologické. Šuhajovo začarování v muže nezranitelného střelnou zbraní je podáno jako magický rituál, ve kterém se čarodějnice napřed přežehná křížem při slovech Ve jménu Krista, boha i ducha svatého, aby hned v příštím okamžiku čarovala. Vzápětí se o ní mluví jako o ženě, které má pod sukní mezi nohama „něco jako kozí ocas“. Z toho důvodu je také Nikolou Šuhajem a jeho parťákem Uhrínem na místě zabita jako bosorka sekerou. Střet mezi křesťanským a pohanským paradigmatem zůstává spíše nevyužitý. V okamžiku úderu sekyry se rozleje po scéně rudá barva symbolizující krev. Škoda, že režisér nevyužil podobného prvku s rudým světlem i v samotném závěru, kdy Nikola také umírá po ráně sekerou. Stačil by pouhý záblesk rudého světla a šlo by nejen o zřetelné uzavření kruhu Šuhajových vražd a jejich odplaty, ale i vyjádření zločinu a trestu v duchu křesťanské tradice.

V představení vystupuje velké množství herců v ještě větším počtu postav. Co se těch nejdůležitějších rolí týká, jde ve všech případech o velmi výrazné herecké výkony. Tomasz W. Pryzbyla jako Nikola Šuhaj, podobně jako téměř ve všech svých rolích na scéně Těšínského divadla, je téměř na hraně přehrávání silných emocí, kterými svého Nikolu vybavil. Velký důraz na Nikolovu agresivitu a mužnost, stejně jako nevyužití poetického potenciálu postavy, však tento výrazný výkon poněkud zplošťuje. Také při zpěvu Nikolových písní se Przybyla opírá spíše o takzvané herecké zpívání, při kterém uplatňuje svoji mužnost, energii a věrohodně zobrazuje Nikolovu víru v nesmrtelnost a vůli porazit každého protivníka. Horší je to s věrohodností v těch okamžicích, kdy jde o lyriku a poezii jako takovou.

Z inscenace Balada pro banditu. (Foto: Karin Dziadková)

V roli Eržiky se střídají dvě herečky, Barbora Sedláčková, která vystoupila na poslední generální zkoušce, a Bára Vidomská, která zpívala na premiéře. Tato recenze vychází s vědomím režiséra inscenace z poslední generální zkoušky před premiérou, ve které Eržiku hrála Barbora Sedláčková. Herečka je poněkud subtilnější postavy. Její výkon je také subtilní, nicméně o to silnější právě ve vyjádření jemných nuancí spíše dívčí než ženské něžnosti, lásky i mateřství. Přirozená jemnost a něžnost dívčího zjevu Sedláčkové však dává velkou sílu situacím, ve kterých Eržika čelí nejtěžším okamžikům svého života.

Jolana Ferencová v roli Morany je démonická a výborná zejména v písni Tmavá noc. Zdárně ztělesňuje vyjádření světa černé magie.

Výraznou rolí je velitel četníků, kterého ztvárnil Dušan Urban. Herec známý zejména z Divadla Petra Bezruče sám sobě nezůstává nic dlužen. Jeho velitel je zdařilým portrétem jednoho z policejních úředníků, kteří v době, kdy Zakarpatská Ukrajina patřila pod správu Masarykova Československa, bojovali s Nikolou Šuhajem a jeho zčásti dezertérskou a loupežnickou bandou.

Z inscenace Balada pro banditu. (Foto: Karin Dziadková)

Derbaka, vraha Nikoly, hraje Zdeněk Hrabal velmi dobře jako peněz chtivého vesničana bez jakékoliv morálky. Zdeněk Klusák coby Mageri předvádí hezký herecký oblouk od prostého vesnického hospodského až po podnikatele vychytralého a bohatého, respektive zbohatnuvšího z různých machinací a účelového přiklánění se na všechny různé strany.

Z menších roli se výrazněji projevují Tomáš Hába jako četník Bouda, Denis Kuboň v roli četníka Kubeše, Kryštof Malec jako Šuhajův bratr Jura, Šárka Hrabalová coby Derbaková a Lenka Waclawiecová v roli baby.

Kracikova balada pro banditu má oprávněnou ambici stát se ekonomicky velmi výhodným titulem na repertoáru Těšínského divadla, který může dosáhnout i rekordního množství repríz. Z inscenace lze cítit vstřícný krok většinovému vkusu, nicméně Petr Kracik zde dává i dost materiálu pro pedagogickou práci se studenty a žáky základních škol, kteří představení v rámci hraní pro školní mládež uvidí. Inscenace se také může stát zajímavým materiálem pro debatu mezi divadelními kritiky a literárními vědci o současném vztahu činoherního divadla a komerčního muzikálu