Prokletý malíř Antonín Tomalík v ostravském Domě umění. Smrti šel v ústrety už v osmadvaceti

Prožil něco jako posvěcenou jízdu „chujowym životem“. Prokletý umělec s vášněmi Arthura Rimbauda, Vladimíra Boudníka nebo Curta Cobaina. Antonín Tomalík z Jablunkova. Vlastně z Prahy, kde mohl realizovat své vize. Doma na Těšínsku ani moc netušili, jak velký umělec vyšel z jejich středu, spíše si říkali, že tam v té Praze je „každodžinně zpity“. Pil dost, ale v poměrně krátkém čase, který mu vyměřil osud, dokázal vytvořit mnohovrstevnaté dílo, které promlouvá i k dnešním milovníkům vizuálního umění.

Antonín Tomalík při tvorbě. (Foto: GVUO)

I Praha mu byla malá, lépe by se cítil V New Yorku, kde by ještě stačil zajít na panáka se stárnoucím Jacksonem  Pollockem. A v Paříži by navštěvoval třeba ateliér Jeana Dubuffeta. Jenže komunisti v druhé půli padesátých let, když začal studovat umění (nejprve Školu uměleckých řemesel v Brně a posléze Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze), nikam nepustili. Země byla zadrátovaná a všechno západní nedostupné, jeden z Tomalíkových přátel, malíř Zdeněk Beran, tehdy o Československu mluvil jako o „kulturní bažině“.

Antonín Tomalík: Objekt II.

Na Západě už řádil informel a začínající umělci z okruhu kolem Tomalíka a Berana tehdy opatrovali jako bibli třeba katalog z druhé přehlídky současné tvorby Documenta v německém Kasselu v roce 1959. Chtěli tvořit s proudem doby, ale řeku přehrazovala Železná opona. I přes tento handicap ale dokázali plout na stejné lodi se soudobým uměním svobodného světa.

Od konce padesátých let se scházeli v ateliéru na Radnických schodech na Hradčanech. Hradu v té době vládl nevzdělaný zámečník Antonín Novotný, v kvelbu na schodech pod sídlem soudruha prezidenta se Tomalík a Beran potkávali třeba se Zbyškem Sionem nebo Janem Steklíkem. A jindy společně vyráželi za umlčovanou avantgardou, za Josefem Istlerem nebo Mikulášem Medkem anebo za experimentátorem Vladimírem Boudníkem.

Díla uvedených umělců i mnohých dalších (Miloslav Hotový, Jan Koblasa, Antonín Málek, Pavel Nešleha, Jiří Valenta anebo Aleš Veselý) jsou nyní vystavena v ostravském Domě umění na výstavě s příznačným názvem Antonín Tomalík mezi svými. Tím zájménem v názvu totiž není myšleno, že se malíř posmrtně vrací do rodného kraje, takzvaně mezi své. Přátele měl výhradně v Praze, patřil k nim třeba Vratislav Brabenec z The Plastic People of the Universe.

Z výstavy Antonín Tomalík mezi svými. (Foto: Roman Polášek)

Tomalík se ovšem s Brabencem seznámil dlouho před založením legendární undergroundové kapely. „Kolem Smíchovského nádraží byly starý ohrady natřený dehtem a vyjetým olejem. My jsme ty prkna rvali ven a Tonda z toho pak v aťasu vyráběl umění, což bylo nádherný,“ vzpomínal Brabenec v roce 2019 na dávného přítele v Týdeníku Respekt. Seznámili se na počátku šedesátek v kultovní hospodě U Křížovníků. V knajpě, kde v roce 1963 také vznikla Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu.

Ostravskou výstavu Antonína Tomalíka doprovází výpravný katalog připravený Mahulenou Nešlehovou, jeden z nejzajímavějších z posledních let, který Dům umění vydal. Na tomto místě ale nemá smysl z publikace obsáhle citovat, návštěvník galerie by pak přišel o jedinečný zážitek, když si začne katalog pročítat v poklidu domova. No, v poklidu. S Tomalíkem mu do bytu vstoupí vášně. A dveře, skříně, dřez, pohovka i záchodová mísa se brzy promění v nějaký objekt českého informelu. V brutálně temné, až existenciální dílo. Ve strukturální abstrakci, syrovou a natolik autentickou, že se jednou Tomalíkovy práce možná budou prodávat za miliony.

Z výstavy Antonín Tomalík mezi svými. (Foto: Roman Polášek)

S odstupem pětapadesáti let od jeho smrti je na ostravské výstavě zjevné, že čas dílu vůbec neubral na síle. Spíše naopak. Tomalíka nelze přehodnotit, překlasifikovat ani jinak přeformátovat. On byl naprostým zjevením a jeho temná hvězda plane na obloze dál, jakkoliv mu kunsthistorici hledají či také vůbec nehledají místo v dějinách českého výtvarného umění.

Vynikající katalog cituje mnohé Tomalíkovy souputníky, nikoli ale Vratislava Brabence, který na sklonku února 1968 doprovázel malíře i na jeho poslední cestě. Tramvají, nikdo z dvojice samozřejmě nepočítal s tím, že už se nepotkají. Vraceli se domů asi z třídenního tahu a Brabenec v jedné zatáčce z tramvaje vypadl. Tehdy se ještě jezdilo v otevřených vozech a z plošiny se dalo kdykoliv vyskočit do vozovky. Brabence z tramvaje vykutálela opilost, Tomalík dorazil do ateliéru a ve spánku se udusil zvratky. Lékaři konstatovali, že předtím nakombinoval velké množství léků s alkoholem.

Antonín Tomalík: Triptych. (Foto: Ivan Mottýl)

Za závislosti se nedlouho před smrtí pokoušel léčit, tehdy se také seznámil s psychiatrem Stanislavem Drvotou, který miloval výtvarné umění. A v psychiatrické studii Osobnost a tvorba se posléze anonymně zaobíral více než dvaceti současnými umělci. „Snad z výčitek, že několikaměsíční úporná snaha o abstinenci vyšla nazmar, snad také z obav, jak bude porušení abstinence přijato jeho nejbližším okolím, provedl sebevražedný pokus, jenž dopadl tragicky,“ napsal Drvota ve své studii o Tomalíkovi.

Katalog vydaný Domem umění autora knihy Osobnost a tvorba nepřipomíná, psychiatr Drvota ale zajímavě rozkrýval umělcovu duši i na základě díla: „Vytvářel hrubé strukturální objekty z nejrůznějších materiálů, jež spojoval laky a natíral velmi temnými barvami. Jejich zbrázděný povrch chápal jako rány (napadení), jizvy. Identifikoval se s těmito objekty, šlo mu o zobrazení vlastního životního martyria, někdy však jejich výklad povyšoval do roviny symboliky náboženské (Ukřižování).“

V několika větách tak Drvota už před více než půlstoletím charakterizoval i současnou ostravskou výstavu Antonína Tomalíka. Vystavené strukturální objekty totiž patří k tomu nejlepšímu, co zrodil český informel. S využitím dřeva, plechu, kovů a barev vzniklo v letech 1965 až 1966 i dílo Objekt III.

Antonín Tomalík: Objekt III (detail). (Foto: Ivan Mottýl)

Nicneříkající název, což bylo u Tomalíka skoro pravidlo. Nechtěl nikomu nic podsouvat, zajímaly ho spontánní dojmy. Bezprostřední reakce na jeho martyria. Výklad je volný, osobně bych k tomuto dílu přiřadil báseň Nestačíme, kterou Vladimír Holan napsal kolem poloviny šedesátých let. V těch verších je i Tomalíkův tragický osud, když ho kvůli alkoholu opustila milovaná žena, takže přišel i o dvouletou dceru Barborku.

Nestačili na sebe, takže se malíř „raději“ odebral na druhý břeh. V té básni se podobně jako v umělcově objektu střetávají dva velmi blízké světy, přitom neslučitelné. Dva kruhy, které si nikdy neprotnou. Večer s ránem a vášnivá láska se zoufalstvím.

Vladimír Holan
Nestačíme  

Aby se večer setkal s jitrem,
nestoudný stud s nemilující láskou,
neslepnoucí slepota
a viděním zoufalství –
byl by potřebí, aby vzal za své sebeklam.

Nestačíme na sebe,
ale můžeme si vzít život…

*

Antonín Tomalík mezi svými. Galerie výtvarného umění v Ostravě (Dům umění), do 31. prosince 2023. Kurátor: Mahulena Nešlehová.